Hned tři velké rozhovory s klíčovým motivem „řešení“ uprchlické krize poskytl v minulých dnech médiím místopředseda vlády, ministr financí, předseda hnutí ANO, velkopodnikatel, největší český zemědělec a mediální magnát Andrej Babiš. Problematiku migrantů jako očividné klíčové téma své nadcházející volební kampaně před podzimními krajskými a senátními volbami rozehrál ve své Mladé frontě DNES (perfektně marketingově zrežírovaný rozhovor s šéfredaktorem listu Jaroslavem Pleslem celou kampaň odstartoval) a pokračoval v deníku Právo a na serveru Parlamentní listy. Další pokračování série na sebe jistě nenechá dlouho čekat, záležet bude jen na režii Babišovy kampaně a jejím fázování.
[ctete]42902[/ctete]
Proč se Andrej Babiš nyní tak vehementně „obul“ do řešení migrační krize, která není ani v jeho ministerské kompetenci, ani k ní věcně nemá pořádně co říci? Důvod je jednoduchý: Uprchlická a migrační problematika u nás hýbe již mnoho týdnů veřejným míněním, je hlavním tématem diskusí (často velmi konfrontačních) na internetu i sociálních sítích a odráží se rovněž ve výzkumech veřejného mínění. Těch oficiálních, i těch neoficiálních, které má pan Babiš jako zkušený populista a manipulátor patrně též exkluzivně k dispozici. Podívejte se na grafy z výzkumů společností STEM a CVVM (grafy si zvětšíte rozkliknutím):
Že Babiš ve svých vyjádřeních nesděluje nic nového ani nenavrhuje žádná realistická a uskutečnitelná řešení migrační krize, je přece jedno. Cílem je zaujmout domácí publikum a potenciální voliče, kopírovat jeho skuhrání na situaci a najít viníka tam, kde ho vidí většina veřejnosti. Kdyby měl Babiš hovořit s těmi „viníky“ osobně (s představiteli EU, Německa, s uprchlíky), mluvil by samozřejmě jinak.
[ctete]42399[/ctete]
Směr Andreji Babišovi vytyčil jeho nový klíčový spojenec, prezident Miloš Zeman, který vsadil na protiuprchlickou kartu jako první z významných politiků. Babiše ovšem nelze v žádném případě podceňovat – na tak jednoduchý a přitom geniální tah jistě uměl přijít i bez Zemana, jestliže ovšem oba pánové nejsou nějakým způsobem domluveni na koordinovaném postupu.
Stranou teď ponechme politické marginálie, jako jsou pánové Okamura, Konvička, Bartoš, Lidinský, Černoch a další „malí“ populisté, jejichž úsilí bylo a je jakýmsi prubířským kamenem nálad a manipulovatelnosti české veřejnosti. To oni se jako první chopili politického potenciálu obav z vlny migrantů proudících do Evropy, radikálními hesly přetavili tyto obavy v davový hněv a rozhořčení, aby si pak budovali autoritu nabídkou jednoduchých neproveditelných řešení. O vznik a eskalaci hysterie kolem uprchlíků se sice zasloužili (včetně stejně tak hysterických reakcí „sluníčkářského“ protitábora), vítězi a pány situace ale nebudou. Jejich bohulibého díla se již chopili dva političtí šíbři, kteří nějakou chvíli vyčkávali, aby si dobře upečenou kořist nechali přinést přímo pod nos.
Úspěšný populista musí mít buď velký politický formát a zkušenosti, anebo velké peníze. Miloš Zeman má spíš to první, Andrej Babiš to druhé, ale zkušení a obratní manipulátoři jsou oba. Výše zmínění amatérští populisté nemají ani jedno z toho – disponují jen drzostí, zapálením pro „svatou“ věc, velkými ústy a slovy. Naši hlavní dva populisté mají ale drzosti rovněž na rozdávání, zapálení pro svatou věc nahradí praktičtějším cynismem a obojakostí, vyřvávání hesel promyšleným marketingem v médiích, nejlépe v těch vlastních.
Andrej Babiš vstoupil do politiky se dvěma hloupými a primitivními hesly: „Politiky, kteří nemakají a kradou, musí nahradit noví lidé“ a „Chci řídit stát jako firmu“. S tímto „programem“ se jeho hnutí jednoho muže a kohorty ambiciózních zaměstnanců a pomocníků stalo druhou nejsilnější politickou silou v zemi. Nic víc a zejména žádný konkrétní program Babiš nenabídl. Kdo nezveřejní svůj program, nemůže se mu zajisté ani zpronevěřit.
Jak už tomu u hloupých populistických hesel bývá, těžko se uskutečňují a často to ani není možné. Řídit stát jako firmu nelze, protože by se nejdříve museli stát všichni občané zaměstnanci. Babišovými zaměstnanci jsou však jenom někteří, zatímco jiní jimi být nechtějí. Ve svobodné zemi je k tomu těžko donutit. A nejde to dokonce ani v zemi nesvobodné – tam lze nanejvýš člověka zotročit nebo uvěznit, ale nikoli učinit loajálním zaměstnancem proti jeho vůli. A otroci či vězňové – jak známo z totalitních států – ze všeho nejraději nemakají a kradou.
S Babišovým dosavadním hlavním tématem korupce – tedy „nemakání a kradení“ – je to poněkud složitější. Míru korupce nelze objektivně změřit, a je tak především otázkou vnímání a reflexe ve veřejném mínění. Je možné ji omezit, snížit, ale úplně vymýtit ji nelze, právě tak jako jiné formy zlodějství. Nepovedlo se to ještě nikdy nikde na světě. Obecně ale přitom platí, že výrazně menší problém představuje korupce ve svobodných zemích než v autoritářských a totalitních režimech, ačkoli ty často odvozují svoji legitimitu právě od boje proti korupci nebo jiným zlořádům.
[ctete]945[/ctete]
Protikorupční běsnění z let 2011–2013 bylo koncipováno jako kladivo na nepřátele Pravdy a Lásky, z něhož Andrej Babiš dokázal obratně vytvořit kladivo na své politické soupeře. Těmi byly tehdejší vládní strany ODS a TOP 09. Jejich (Nečasova) vláda byla ve Velké protikorupční revoluci (toto výstižné pojmenování jsem si vypůjčil od Bohumila Doležala) svržena policejní razií na Úřadu vlády ČR v červnu 2013, která nebyla dodnes náležitě objasněna a zdůvodněna.
Dnes tvoří obě strany slabou parlamentní opozici. Mediálně vděčným terčem protikorupčního kladiva proto už být nemohou. Specifické publikum si žádá „čerstvou krev“ a kopání do politických mrtvol ho dlouhodobě neuspokojí. Andrej Babiš může také těžko svést chabé výsledky svého vládního angažmá na opoziční strany. Kdyby se o to pokusil, svědčilo by to jen o jeho neschopnosti.
Spolupracující státní zástupci vznesli několik efektních obvinění vůči představitelům minulého establishmentu, ale v žádném z nich (s výjimkou kauzy Rath) jim soud nedal za pravdu a všechny buď skončily, anebo skončí blamáží. Tuto ostudu lze nanejvýš oddalovat. Státní zástupci a Šlachtovi protimafiánští policisté tak hrají v čím dál větší míře už jen o svoji elementární důvěryhodnost.
Revoluční protikorupční nálada ve společnosti značně ochladla. Vyplývá to z následujících grafů z výzkumů společnosti STEM. Lidé ani příliš nevěří v to, že by Sobotkova vláda dosáhla v boji s korupcí nějakých uspokojivých výsledků. O korupci a „rozkrádání“ je nadále nutné mluvit proto, aby se ospravedlnily věci minulé a zastrašili se ti, kteří by se příliš hlasitě vzpouzeli novým pořádkům.
Nyní protikorupční kladivo čeká na svou další příležitost. Ta nadejde, až bude znovu potřeba udeřit politické konkurenty, tentokrát hlavně ty koaliční. A tato chvíle se blíží, společně s volbami. Andrej Babiš ovšem možná už tuší, že by neměl dvakrát vstupovat do téže řeky. Tentokrát by se mohlo protikorupční kladivo obrátit i proti němu. Včera například zařadila Česká televize zprávu o vyšetřování možného dotačního podvodu při výstavbě Babišovy venkovské rezidence Čapí hnízdo do své hlavní zpravodajské relace. Na něco takového jsme nebyli v posledních dvou letech zvyklí. I pan Babiš si bude muset zvyknout na to, že určitou kulturu je třeba nejen vyžadovat po druhých, ale také ji sám dodržovat.
[ctete]8985[/ctete]
Ta část veřejnosti, která si od protikorupčního tažení slibuje lepší a spravedlivější svět nebo šťastnější a spokojenější život, přitom nebude spokojená nikdy a za žádných okolností. A Andrej Babiš to dobře ví. Našel proto jiného, nového viníka, aby jeho nadcházející volební kampaň dostala nový, autentický lesk. Tímto „viníkem“ jsou uprchlíci a migranti, z nichž má česká veřejnost čím dál tím větší obavy. A také Německo, jehož obliba se u české veřejnosti propadla ze 64 % v roce 2013 na současných 49 %, a také Evropská unie, do níž by dnes podle průzkumu společnosti STEM chtělo v případě referenda vstoupit jen 38 % Čechů oproti 59 % v letech 2005 či 2010. V Berlíně, Bruselu nebo Washingtonu bude ovšem Andrej Babiš tvrdit něco docela jiného…
