O jednom rozšířeném historickém omylu a o tom, jak nám může pomoci pochopit současnost

Tlačí nás čas, máme nedostatek prostředků, zdědili jsme jen problémy, musíme toho tolik napravit, léta se tu jen kradlo… Ano, máte štěstí, jsme tu my, budeme na tom makat a bude líp. Zářivé zítřky přijdou. Kdy? No, až nám nebudou házet klacky pod nohy, až se vyřeší toto a pohne tamto, až budou peníze, až… A co je to vůbec za otázky? Scházíme se už před svítáním, pracujeme hluboko do noci, makáme. Stadion? Bude. Nádraží? Jasně. Dálnice? No samozřejmě. Nový nemocniční pavilon? Naše priorita… Všechno bude, vždyť vidíte, udělal se kus práce, tady máme makety, vize, plány, skvělé marketingové produkty… Potěmkinovy vesnice.

Potěmkinovy vesnice? Každý ze školy „ví“, o co jde. Představujeme si to většinou tak, že něčemu nevábnému, nelichotivému se narychlo vytvoří pěkná fasáda, dá líbivý obal, který na čas skryje skutečnost a všechny ošálí. Podstata se sice nevyřešila, problém se pouze odsunul, ale kdo by se s tím teď trápil? Za „vynálezce“ takového rychlého a efektního řešení je tradičně považován kníže Grigorij Alexandrovič Potěmkin, milenec a později velmi oddaný rádce ruské carevny Kateřiny II. Veliké. Mnozí si možná i vzpomenou, že své první „Potěmkinovy vesnice“ vystavěl na Krymu u příležitosti carevniny inspekční cesty, při které petrohradskému dvoru i zástupcům předních evropských mocností představoval úspěchy a mimořádný rozvoj jím spravovaného území. Ukazovat jen to krásné a žádoucí, klamat dovnitř i ven, ostatně patřilo a patří ke staletým ruským tradicím.

Zázrak se nekonal

Ale o tom psát nechci. Chci upozornit na to, že to bylo trochu jinak. Zapomeňte na to, co o „Potěmkinových vesnicích“ víte. Grigorij Alexandrovič nebyl primitiv a hloupá nebyla ani Kateřina Veliká, neskočila by na laciný trik „vesnic z papíru“. Skutečnost byla složitější a její rozklíčování nám možná pomůže pochopit mnohé z toho, co zažíváme dnes.

Kníže Potěmkin byl jmenován generálním gubernátorem Novorosijska, nově získaných jižních území včetně Krymu, a jeho plánem bylo udělat z tohoto kraje prosperující gubernii, výkladní skříň ruských imperiálních úspěchů. Nechyběl mu zápal, touha ani peníze, nechyběly ani určité manažerské schopnosti. Přesto se někde stala chyba, zázrak se nekonal. Inspekční cesta se blížila, carevna plná očekávání, dvůr taktéž, ale slíbené výsledky ne a ne se dostavit. Něco se sice povedlo, začal se stavět Sevastopol, vidina volné půdy a lepšího života přilákala nové schopné kolonisty, ale realita měla do slíbené vize hodně daleko. Jediné, co rostlo skutečně obdivuhodně, byl osobní gubernátorův majetek a na své si přišli i jeho nejbližší. Kdo čekal, že po létech slibů a nenaplněných vizí přijde vystřízlivění, mýlil se, přišla jen nová léta slibů a nových vizí. Ovšem byla tu ta nešťastná inspekční cesta.

Stačí dál a dál slibovat

Očekáváte konečně skládání účtů a carevnin hněv? Ale kdepak! Potěmkin prostě předložil nové spektakulární vize, další nápady a nové sliby: Tady bude krásná bohatá vesnice – abyste si to lépe představili, postavili jsme maketu. Támhle bude stádo tučných krav – už se tam pase, pro lepší vizualizaci z papíru. A tamhle, tam bude nová manufaktura, máme ji zde pro ilustraci ze dřeva a papírmaše. Potěmkin věděl, že nemusí lhát a tvářit se, že jde o skutečnost. A proč taky? K úspěchu mu stačilo jen dále a dále slibovat. Spokojeně stavěl své líbivé Potěmkinovy vesnice a vzdušné zámky.

Carevna i dvůr byli spokojeni, na podobné „vizualizace“ byli ostatně v tehdejším Rusku zvyklí. Kulisy z papírmaše krášlily opulentní slavnosti, vhodně doplňovaly méně vzhledná místa v okolí šlechtických sídel, byly rozkošné, dotvářely lesk či spíše pozlátko carského dvora a hlavně nikoho nic nestály.

Jediný, kdo to tehdy nepochopil, byl rakouský vyslanec. Do Vídně posílal depeše, že slibovaná prosperita není nic jiného než kulisy z papíru a Novorosijsko není o nic bohatší, než bylo.

Hlupák bez fantazie. Kverulant.