Potomci německého císaře Wilhelma II. (u nás se používá častěji počeštěné jméno Vilém) chtějí po spolkové zemi Braniborsko zpět svůj majetek. Jde o nemovitosti, které po roce 1945 vyvlastnili Sověti. Braniborsko zatím odmítá odškodnění na základě toho, že Wilhelm „poskytl značnou podporu nacionálnímu socialismu“. To šlechtický rod popírá. Pomohl tedy skutečně rod Hohenzollernů Hitlerovi, nebo se mu naopak snažili v uchopení moci bránit, jak dnes tvrdí?
Hohenzollernové se mohou ve sporu s Braniborskem o milionové odškodnění opřít o nové dobrozdání. Historici Wolfram Pyta a Rainer Orth píší, že někdejší korunní princ Wilhelm „se aktivně snažil zabránit“ jmenování Adolfa Hitlera kancléřem. Poukazují na Wilhelmovu blízkost kancléři Kurtu von Schleicherovi.
Přestože je Schleicher jedním z hrobařů Výmarské republiky, chtěl prý svého rivala zastavit. Podle zpráv proto uvažoval o instalaci Hohenzollerna jako „Reichsverweser“ říšského správce, nebo o rozdělení NSDAP a vládnutí s „levým křídlem“ bez Hitlera. Wilhelm prý podporoval oba projekty, ale prezident Paul von Hindenburg se nakonec rozhodl pro Hitlera.
Odborníci stojící na straně Hohenzollernů se ale stejně liší ve svých výpovědích. Pyta a Orth píší o Wilhelmovi jako o významné protihitlerovské postavě, zatímco australský historik žijící v Anglii Christopher Clark tvrdí, že Wilhelm s nacisty sympatizoval, ale byl sám o sobě nevýznamný.
Historik Stephan Malinowski, kterého právníci rodu nemají skutečně rádi, k tomu v rozhovoru pro Tagesspiegel.de říká: „Jde o 30. léta. Wilhelm II., poslední německý císař, který musel v důsledku revoluce odstoupit 9. listopadu 1918, žil v nizozemském vyhnanství. Je zřejmé, že jeho čtvrtý syn, princ August Wilhelm Pruský vstoupil v roce 1930 do SA a NSDAP a měl pro NSDAP zásadní význam jako propagandistický kůň. Ve Spolkovém archivu se můžete podívat na mnoho fotografií s popiskou, že hohenzollernský princ pochoduje na ulici společně s berlínskými dělníky. V angličtině se tomu říká street credibility, propůjčil hnutí určitou důvěryhodnost.
Korunní princ se ale angažoval už předtím. Pohybuje se v protirepublikánských pravicových kruzích Výmarské republiky, velmi brzo se nadchne pro italský fašismus a už v roce 1926 přijímá na zámku Cecilienhof Goeringa, Röhma a Hitlera. Hitler a korunní princ se snažili v roce 1932 vytvořit spojenectví. Plánovali, že pruský korunní princ vystoupí jako kandidát celé pravice proti komunistovi Ernstu Thälmannovi. Hitler by se pak stal kancléřem korunního prince. Jenže když se na to Wilhelm ptal svého otce, v exilu žijícího excísaře, ten mu to zakázal. „Nebudeš prezidentem, protože to bys musel přísahat věrnost této této republice.“ Plán tedy padl. Krátce nato vydal korunní princ v prezidentských volbách v roce 1932 výzvu k volbě Hitlera.
Mnohem závažnější je ale jedna akce korunního prince Wilhelma, který se později stal hlavou domu Hohenzollernů, když Wilhelm II. v roce 1941 zemřel.
O co šlo? Historik Malinowski to popisuje:
„Hitler byl kancléřem dva měsíce, ale aby zničil Říšský sněm, potřeboval k rozpuštění parlamentu dvoutřetinovou většinu. Šlo o to, jak získá hlasy konzervativců. V tu chvíli se uspořádala akce v Postupimi. V posádkovém kostele se společně s Hitlerem slavila pseudomonarchistická a pseudotradiční maškaráda, při které korunní princ, jeho rodina, dva nebo tři jeho bratři, pochodovali ve starých uniformách, byl přítomen Hindenburg s maršálskou holí.“
„Jak v té době korunní princ smýšlel a jak viděl situaci v Německu, je doloženo také jeho dopisy přátelům v zahraničí, včetně americké zpěvačky Geraldine Farrarové, popové hvězdy tehdejší doby. Píše jí, že Vůdce je geniální muž a teď jen ještě musí trochu uklidit. Slovo, které tady padne, je vysloveno v době kdy jsou do koncentračních táborů zavřeny první desítky tisíc Němců: ‚uklidit‘.“
Pro tento šlechtický rod bude zřejmě obtížné nějak dokazovat, že vlastně kdysi stáli proti Hitlerovi. Před rokem 1945 se nedá najít od jeho příslušníků žádné prohlášení, které by nacistický režim kritizovalo.
