Ilustrační foto FOTO: ČTK / Ramík Drahoslav
FOTO: ČTK / Ramík Drahoslav
KOMENTÁŘ / Nápady na zavedení potravinové soběstačnosti fungují v české politice jako bumerang. I když je odhodíme pro jejich absolutní nesmyslnost, stále se nám vracejí zpět. Hraní na populistickou strunu zkrátka zní pro některé až příliš lákavě.
Nástroj populismu
Čas od času se objeví názory, aby se Česko stalo soběstačným v produkci potravin. Nutno přiznat, že otázka potravin je jako populistický politický nástroj poměrně efektivní. V lidech představa potravinové soběstačnosti může vyvolávat pocit jistoty dostupných potravin při potenciální krizi. Není tak překvapením, že se toto téma objevilo i v programu SPD, která tak ráda straší – tentokrát bídou a hladem v případě nedostatku českých potravin.
S ohledem na nedávno konanou Zemi živitelku si tuto příležitost nemohl nechat ujít ani Andrej Babiš. Na tiskové konferenci se vyjádřil k potravinové soběstačnosti s tím, že bychom se nad tím měli zamyslet. Tak se pojďme zamyslet.
Nepřítel EU a peněženek občanů
Od roku 2004 je Česká republika součástí Evropské unie a svým členstvím jsme se jako stát zavázali respektovat její pravidla. Mezi základní pravidla patří volný pohyb zboží po vnitřním trhu EU. Státy si tak nemohou usmyslet, že začnou preferovat domácí zboží před cizím. Nehledě na to, že volný pohyb zboží je jednou z největších výhod unijního členství, protože snižuje transakční náklady při využívání komparativních a absolutních výhod výrobců jednotlivých zemí. Stát navíc nemá žádný exportní či importní monopol. Zákazníci jsou svobodní v tom, kde budou nakupovat, a obchodníci si mohou svobodně vybrat, odkud zboží dovezou a kde ho prodají. Omezování zrovna těchto tržních mechanismů je to poslední, co potřebujeme.
Hlavním výsledkem potravinové soběstačnosti by pro koncového spotřebitele byla vysoká cena a menší výběr zboží. Cena je však institut, podle kterého se zpravidla spotřebitelé, ale i obchodníci, řídí. V konečném důsledku bychom i my v Česku jistě dokázali třeba pěstovat banány nebo kávu, ale za cenu obrovských nákladů a citelně nižší kvality koncového výrobku v porovnáním s dovezeným zbožím. Nemusí ale jít o tak na první pohled absurdní komodity, jako jsou banány či káva, takto to funguje u všech komodit. Pokud dopředu víme, že si určité zboží můžeme kupovat jen z omezeného počtu zdrojů, tedy v rámci nízké či neexistující konkurence, pak cena logicky stoupá a možnost výběru klesá. Odnášet si z obchodu domů sice české, ale zbytečně drahé zboží, je možná patriotické, ale především je to hloupé.
Hlavně potraviny z Česka
To však neodradilo některé problematiky neznalé jedince, aby podobné experimenty s potravinovou soběstačností navrhovali. Pro ilustraci si vezměme reálný příklad z minulosti. Skupina poslanců v čele s Margitou Balaštíkovou (ANO) a Zdeňkem Podalem (SPD) podala v roce 2020 pozměňovací návrh k vládní novele zákona o potravinových a tabákových výrobcích. Podle něho by měl do roku 2027 povinný podíl českých potravin v obchodech dosáhnout 85 %.
Jediné subjekty, kterým by toto opatření pomohlo, by byly velké společnosti, jako je například Agrofert. Těm by příhodně odpadla zahraniční konkurence, která na ně často funguje jako jediný řemen. Malí producenti bez tržní síly konkurenci ze zahraničí nahradit nemohou. Pokud by se tento nápad skutečně realizoval (ponechme stranou, že je v přímém rozporu s právem EU a zřejmě i s Všeobecnou dohodou o clech a obchodu) doplatili by na to především ti, kteří mají už nyní relativně hluboko do kapsy. Smutným paradoxem je, že právě z těchto skupin obyvatel se nejvíce rekrutují voliči oněch populistických stran. Tak co přestat vymýšlet nesmysly a zkusit přijít s něčím užitečným?
Vyšlo na webu Pravý břeh.
