Ministr zemědělství Toman opět vytáhl písničku o potravinové soběstačnosti a nezávislosti na zahraničí. Ta je sice na první poslech krásná, ale její atraktivita klesá ve chvíli, kdy se zamyslíme, jaký dopad by taková politika měla na každého z nás.

Soběstačná produkce potravin byla aktuálním tématem hlavně po druhé světové válce, kdy byla evropská infrastruktura v troskách a mezinárodní obchodní vztahy zpřetrhané. V pozdějších letech byla důležitým prvkem sovětské ekonomiky a v současnosti o ni usiluje už jen Severní Korea – nutno říct, že neúspěšně a s katastrofálními důsledky na výživu svých obyvatel.

V moderní společnosti už stát naštěstí nedisponuje monopolem na dovoz a vývoz, stejně jako nemá žádné prostředky, jak nařizovat producentům potravin, kolik čeho mají vyrábět a na kterém trhu to prodávat. Soukromé firmy se řídí zákonem nabídky a poptávky a uzpůsobují svou produkci a tržní strategii podle toho, co je nejvýhodnější. Jistě, stát nebo i EU se sice mohou snažit motivovat firmy k určitému chování, ale přímé řízení shora je nemyslitelné.

Lobby novodobých JZD

Kdyby u nás někdo potravinovou soběstačnost přesto protlačil, v první řadě by se na český trh nedostala levná zahraniční konkurence, což by zvýšilo ceny a snížilo pestrost nabízených potravin. Ve snaze pěstovat plodiny, kterým se v domácích podmínkách přirozeně nedaří, bychom ještě více ničili půdu a kvalita jídla by stejně klesla.

Proč se tedy pořád jedná o tak často skloňované téma? Svůj podíl na tom má zejména silná lobby zemědělské velkovýroby. Soběstačnost hraje ústřední roli v argumentaci zájmových skupin, které ale sledují spíše vlastní zájmy (zisky z dotací) než blaho pro celou společnost.

Ohánění se potravinovou soběstačností je proto většinou obrovským populismem a snahou o porušení základního principu, na kterém stojí český i evropský trh – principu volného pohybu zboží. A není těžké si odvodit, jaké tuzemské firmy by místo po těch zahraničních obsadily. Pod clonou konání líbivého dobra pro českého spotřebitele tak jde pouze o snahu obřích potravinářských kolosů o ještě větší podíl na trhu.

Změna přichází od spotřebitelů

Stav domácí potravinové produkce mohou ovlivnit jen spotřebitelé, kteří budou dobrovolně preferovat domácí potraviny před těmi dovezenými. To dá producentům jasný signál o tom, že naše potraviny jsou žádané a že se jim vyplatí prodávat doma. Naopak dovoz zahraniční produkce klesne, protože nepůjde tolik na odbyt, a závislost na dovážených potravinách se tedy sníží.

Právě snaha vyjít vstříc přáním spotřebitelů je rozhodujícím stimulem pro lepší potravinářskou nabídku: Ne všichni chtějí nakupovat v supermarketu. Roste počet lidí, kteří vyhledávají farmářské trhy a specializované farmářské prodejny. Stále více je také počet zákazníků, kteří požadují potraviny v biokvalitě nebo s ochrannými známkami původu. V neposlední řadě se zvyšuje i počet těch, kteří nakupují u svého sedláka přímo „ze dvora“. Z toho máme my čeští sedláci radost.

Otevřený jednotný trh a výjimečné obchodní vztahy mezi EU a třetími zeměmi poskytují obrovské výhody, o kterých se nám před několika málo desítkami let ani nesnilo. Díky tomu, že máme přístup ke kvalitní levné produkci z celého světa, je velmi neekonomické a neefektivní usilovat o opak. Banány a pomeranče si v Česku přece nikdy nevypěstujeme.