V létě jsme se hrdě bili v prsa a prohlašovali nejen slovy, ale i svým chováním, že jsme koronavir porazili. Posmívali jsme se sousednímu Slovensku, kde nikdy nebyla zrušena povinnost nosit roušky v budovách, a nechápali jsme, jak si mohou Slováci takové nařízení nechat líbit. Problém však netkvěl pouze v nabubřelosti politiků, kteří považovali pandemii za poraženou, nýbrž hlavně v nás samotných.

Nyní jsme ale padli tak hluboko, že jsme se stali celosvětově známou zemí. Vstoupili jsme do fáze hledání viníka, zatímco musíme pečlivě balancovat mezi záchranou ekonomiky a udržením zdravotnictví před kolapsem. Ohlížet se nyní za první vlnou epidemie a ptát se, co jsme tehdy udělali jinak, je jako plakat nad rozlitým mlékem. Politika zastrašování a rychlé přijetí tvrdých opatření ve spojení s novým a nepředvídatelným onemocněním nám svázaly nejen nohy, ale i ústa, a o několik týdnů později jsme byli hrdinové.

Stali jsme se pouhými diváky rozkladu společnosti polarizované špatnými rozhodnutími vlády. V době rozmachu „fake news“ a žalostného stavu kritického myšlení obyvatelstva se nemůžeme divit, že jsme ohroženi „antirouškaři“ a lidé se neřídí ani základními hygienickými doporučeními. Tato žalostná situace se navíc stala hnacím motorem nenávisti vůči vládě a společnost se dostala do nastavení mysli „my“ a „oni“.

Tento trend nezvrátíme opětovným přiléváním oleje do ohně. Silně radikalizované skupiny se dalšími příkazy a zákazy stanou pouze radikalizovanějšími a jejich vnímání světa nezměníme na základě jakýchkoli faktů nebo argumentace. Univerzální recept neexistuje, pokud se však máme rozhodovat mezi přístupy, tak nehledejme to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje. Všichni jsme lidé a všichni chceme žít lépe než včera.

Naše odpovědnost

Krize podobné té nynější představují nelehkou zkoušku pro celý národ a ukážou společnosti její stinné stránky. V každodenním životě můžeme pozorovat, co funguje a co na druhé straně ne. Pokud bychom se z toho měli něco naučit, je to skutečnost, že žádný politik a žádná strana nás neochrání a nezachrání v těch nejtěžších chvílích. Hodnota, kterou do společnosti přinesou, je nesrovnatelně menší než ta, kterou zničí a v mnoha případech nedomyšlenými rozhodnutími pokřiví.

V každém ohledu jsme to my sami, kteří musíme nést odpovědnost za své činy a nespoléhat se na záchrannou ruku vlády. Ta dnešní podává pomocnou ruku pouze tam, kde vidí příležitost pro zisk hlasů v dalších volbách. Učebnicovým případem je příspěvek důchodcům v hodnotě 5000 Kč. Ten nejenže neřeší žádný problém, ale vyvolává vášně mezi lidmi a podnikateli, kteří byli letos zasaženi nejsilněji.

Již několikrát jsme museli přetrpět nekompetentní vlády a hledat cestu, jak prosperovat jejich krokům navzdory. Koronakrize ledacos změní. Možná že už si nenakoupíme v našem oblíbeném obchodě, který mohl zkrachovat, a drtivou většinu věcí budeme řešit online. Co však nezmizí, je polarizace společnosti. Ta bude velkou výzvou pro celou naši generaci. Všichni zde však budeme žít společně, a proto je na čase převzít zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou a nehledat viníky kolem.

* * *

Deník FORUM 24 dává prostor mladým ekonomům a nadaným studentům, aby se zapojili do veřejné debaty o současné krizové situaci v souvislosti s koronavirem, jeho ekonomických dopadech, veřejných financích a ekonomice jako takové. Ve spolupráci s Institutem ekonomického vzdělávání (INEV) proto pravidelně zveřejňujeme jejich texty. INEV vytváří zázemí pro výuku ekonomie a financí na středních školách. Motivuje a sdružuje studenty se zájmem o ekonomii a ekonomická témata a podporuje je v jejich činnosti a dalším studiu. Jedním z hlavních projektů INEV je Ekonomická olympiáda – největší ekonomická soutěž v České republice. Institut je možné podpořit zde.