Na konci dubna 2017 si asi málokdo uměl představit veletoče, kterými v příštích dnech a týdnech projde česká politika. A asi jsme si to neuměli představit ani pár minut poté, co premiér Sobotka ohlásil nečekanou demisi svého kabinetu. Ani o několik týdnů později stále není jisté, že je vše za námi. Co jsme se prozatím dozvěděli?

Že Andrej Babiš z nějakého důvodu nesmírně baží po přímé exekutivní moci – jak pro sebe, tak pro svůj politický koncern. Baží po ní tak hodně, že se nechá dokonce i ponížit. Nechá se – jako předseda koaliční strany – vyhodit z vlády. Nechá premiéra vetovat svůj návrh na náhradnici na ministerstvu financí. Nechá koaliční partnery, aby ve sněmovně opakovaně hlasovali pro opoziční usnesení odsuzující jeho vyhýbání se daním, jeho schůzky s novinářem, nekonání ministra spravedlnosti za ANO ve věci policejní reorganizace. To vše snese, výměnou za to, že neztratí vládní resorty.

Kdyby mu šlo jen o co největší volební zisk v příštích volbách, nebylo nic snazšího než hodně hlasitě prásknout dveřmi od Strakovy akademie – tak, aby to bylo slyšet po celé zemi. Následujícího půl roku pak nasadit koncernové peníze a svůj ohromující osobní výkon ve prospěch totální předvolební kampaně proti všem, kteří ho mezi sebou nechtějí.

ANO udělá cokoli

Přesto na to nepřistoupil. Proč? Nabízí se vysvětlení, že za žádnou cenu nechce nikoho pustit na ministerstvo spravedlnosti, financí, obrany – a to ani z řad dnešních koaličních partnerů/nepřátel – ve strachu, aby se nepřerušily vybudované mocenské kanály a aby nebyla odkryta rozhodnutí minulých let. Velkému strachu nasvědčuje i jeho bleskurychlé jednání v kauze s úniky policejních spisů, do níž je namočen vlivný brněnský podnikatel stojící finančně i personál ně za ANO David Rusňák. Nebo že by byl ještě jiný důvod?

Každopádně je to důležitá zpráva pro povolební jednání. ANO evidentně není subjektem, který je ochoten jít do opozice, a udělá doslova cokoli pro to, aby v ní neskončil. V přímém přenosu jsme mohli, třeba při mimořádné parlamentní schůzi, pozorovat ztrátu soudnosti kdysi respektovaných rektorů, novinářů či podnikatelů v žoldu ANO. Nad jejich sebeponižováním kroutil hlavou i ten, kdo se o politiku příliš nezajímá. Je to jeden z nejsmutnějších okamžiků celé krize, který pomáhá pochopit opakované selhávání českých elit ve dvacátém století.

Klasické kalkulace

Znovu jsme si potvrdili, že Bohuslav Sobotka je skutečně teflonový. A nemusíme tím myslet jen jeho opakované názorové veletoče. To, co si vyslechl na svou adresu od koaličních ministrů – např. Pelikána či Šlechtové – ohledně své neschopnosti řídit vládu, ohledně svých intrik apod., to vyžaduje skutečně neskutečnou ztrátu sebeúcty, abyste si to nechali líbit a dál s takovými ministry spolupracovali ve vládě, kterou vedete. A ačkoli po prvním týdnu vládní krize téměř zázračně vstal z politických már a našel v sobě odvahu, o níž možná ani sám nevěděl, v mnoha jiných ohledech nepřekročil svůj stín.

Nejasný zůstává stav sociální demokracie. Ačkoli to ze začátku května vypadalo na připravenou transfuzi krve skrze výměnu premiéra a volebního lídra, nakonec od ní – snad pod tlakem obav z posílení vlivu Miloše Zemana – couvla. Snad se vnitřně smířila s porážkou a pretendenti se chystají na převzetí vnitrostranické moci po prohraných volbách. Zde je nutné poznamenat, že podobné kalkulace často nevycházejí, občas totiž není co přebírat. Předvolební dynamika umí výrazně pomoci, ale také fatálně uškodit.

Potvrdili jsme si, že lidovci jsou lidovci. Nemastné-neslané vystupování většiny jejich ministrů v čase vládní krize připomnělo, že nic starého nezapomněli a nic nového se nenaučili. Evidentně si nechtějí uzavřít dveře do žádné příští vlády. Vždyť už faktický zakladatel strany lidové Jan Šrámek téměř před stoletím říkal: „Je lehké z vlády vystoupit, ale může být těžké se opět do ní dostat“. Je možné, že se opět dokážou stylizovat do své už klasické předvolební role, že s touto vládou mají společné jen to, co se podařilo, a v žádném případě to, co je vnímáno negativně. V tomto volebním období dále vynikají v disciplíně „podívejte se, jak dobře umíme opravit to, co jsme pomohli pokazit“.

Kýč může uškodit

Nu a konečně jsme svědky toho, kterak starý politický vlk (medvěd?) Miloš Zeman ztrácí politický cit. Nejde o nic výjimečného, něco podobného se v druhém prezidentském mandátu stalo i Václavu Klausovi. Stávající prezident tak moc přehnal svou touhu po vyřízení účtů se „zrádcem“ z roku 2003 Bohuslavem Sobotkou, své taktizování s ústavou, svou bezmeznou podporu Andreji Babišovi, že vybudil dva typy reakcí. Jeden mezi jeho reálnými i potenciálními politickými partnery – ať už uvnitř ČSSD, ANO či jinde –, druhý mezi veřejností:

Svým skandálním napínáním ústavy k prasknutí se od něj potichu či nahlas odvrátila část politiků. Na druhou stranu veřejné demonstrace proti němu a Babišovi, které se rozběhly v některých městech, svým morálním přestřelením Zemanovi mohou vrátit sílu. Z toho, za jehož chování se i část jeho voličů musela aspoň trošku stydět, se díky politickému kýči z náměstí může zase snadno stát jediný zastánce obyčejného českého člověka proti moralizujícím městským elitám.

Demokratická opozice se snažila uhrát maximum možného. TOP 09 svým soustředěním se pouze na Babiše ukázala, že si umí dobře představit spolupráci se socialisty. ODS pak využila příležitosti, aby se vymezila proti celé socialisticko-populistické vládě, a aby jasně řekla, že s Babišem ve vládě skutečně sedět nebude.

Pravice, chce-li na faktickém rozvalu současné vládní garnitury profitovat, nesmí zůstat pouze u kritiky Babiše a jeho zneužívání mediální a ekonomické moci. Musí neustále připomínat tristní výsledky čtyřletého vládnutí jak pro osobní svobodu občanů, tak pro svobodu a volnost obyčejné podnikavosti – tedy hlavní síly, z níž vyrůstá zdravá společnost.