Ilustrační foto FOTO: Pixabay
FOTO: Pixabay
KOMENTÁŘ / Krásné je to, že výročí komunistického puče 25. února nemusíme slavit pod vládou komunistů. Už přes tři desetiletí. Komunisté ale „nevymřeli“ a pořád se derou na světlo, aby zase zavedli tmu. Nejsou v tom úsilí sami.
Literárni vědec a kritik Václav Černý ve svých proslulých Pamětech mnoho lidí nešetří a připomenul také, jak na tom byli před únorem 1948 politici tehdejších demokratických stran. V podivném období polodemokracie necelých tří poválečných let, kdy se komunisté chystali převzít moc úplně, některým lidem pořád nedocházelo, která bije. Pak je další vývoj smetl. Tahle historie by se mohla opakovat.
Tehdejší prezident Edvard Beneš je samozřejmě první na ráně, protože on stál za otočkou naší orientace východním směrem, nebyl v tom ale sám, jak Černý připomíná. Podle něj byl Beneš „československým politicko-demokratickým táborem špatně podporován“.
„Nikoliv pro nedostatek oddanosti, nýbrž pro slabou kvalitu vůdců naší politické demokracie. Ten tábor, to byla zalklá stojatá prostřednost, jejíž mechanismy jak tak fungovaly v pohodlí předválečného parlamentarismu, jež však naprosto nebyla rostlá čelit děsivému tlaku, který se na československou demokracii valil. Uskakovat před drtícím válcem, kličkovat před ním, házet mu do cesty polena, ano. Postavit se mu čelem, ať vás třebas i rozdrtí, málokdo,“ hodnotí Černý kvalitu tehdejších vůdců.
„Naše demokracie přestala produkovat mravní patos životní oběti, a především ve svých vůdčích představitelích na sebe nemínila brát riziko všeho nebo ničeho. Vidím mezi nimi jen nepatrnou hrstku mužů opravdu celých a vysoce nadprůměrných, tak či onak tvůrčích, kterým bylo jasné, oč běží v smrtelné bojové sázce. Příznačné: vesměs to byli lidé nestraničtí, mimo strany a nad nimi, představovali demokracii jako princip, denního politického strkání se neúčastnily,“ dodává ještě a jmenuje některé lidi z oblasti novin a kultury.
Historie se nikdy neopakuje přesně, ale nějaké zákonitosti nebo vzorce tam vysledovat můžeme. Za podobných podmínek se lidé, kteří jsou po celou historii svou povahou dost stejní, mají sklon podobně chovat.
Komunisté jsou dnes poměrně marginální. Ze svých 99 a kousek procent spadli po listopadu 1989 bleskově na necelých 14 procent, což nám i tehdy připadalo příliš, a pak se postupně vytráceli, až při posledních volbách do sněmovny vypadli úplně. Teď se přestrojili a v masce Stačilo! mají ambici pětiprocentní zeď oddělující je od sněmovny zase přelézt. Máme tady ale jiné strany a politiky, kterým je demokracie v nejlepším případě lhostejná.
Pokud by někdo potřeboval vodítka, jsou jimi celkem spolehlivě vztah k Rusku, které připomíná fašistickou Itálií Benita Mussoliniho, nebo k osobě Donalda Trumpa, který se pokusil o volební podvod a porušil ústavu. Rusko je země bez politické svobody a vojenský agresor. Donald Trump dal najevo pohrdání nejzákladnějšími pravidly demokracie, takže je těžko pochopitelné, že ho někdo považuje za přijatelného politika. Že se takoví poblouznění nebo antidemokratičtí jedinci vyskytují v extremistických stranách, to nepřekvapuje. Že se objevují i ve stranách, které samy sebe považují za demokratické, je už pochopitelné méně.
Dneska víme všechno potřebné k tomu, abychom se mohli dobře a realisticky rozhodovat. V informační společnosti, kde jsou všichni gramotní a máme svobodu projevu, je prakticky každá nevědomost zaviněná. Pokud jde o důležité věci, které se opakují kolem dokola, je také velmi nepravděpodobné, že by někdo na to podstatné nenarazil. Pokud někdo stále věří lžím, není příliš bystrý. Pokud je někdo vědomě šíří, nemá dobré úmysly. Rozhodně jsme na tom mnohem lépe, než byli lidé v Československu těsně po válce.
Tehdy se ale ti, kteří viděli, jak se komunisté rozlézají ve státních institucích a jak otevřeně šíří stalinistickou propagandu, zjevně báli proti nim vystoupit. Pokud je nějaká skupina pevně semknutá a nemá žádné morální zábrany při získávání moci, každá váhavost a strach se vymstí.
Dnes tady máme příval ruské propagandy, která se pokouší ovlivnit výsledek voleb a své šíření si usnadňuje odvoláváním se na svobodu projevu, ale někdo pořád dumá nad tím, jestli dezinformace existují, jak se definují a jak z někoho „nedělat mučedníka“.
Považovat podvodníka, který pošlapal ústavu, za přijatelného pro funkci hlavy státu, vzbuzuje otázku, jestli by něco takového považovali lidé za přijatelné i u nás. Teď už se takový musí stáhnout do poslední obranné linie, že to třeba dobře dopadne, a nakonec to bude k něčemu dobrému. To už je mimořádné zoufalství.
Predátory je třeba vykázat do patřičných mezí, jinak je už od určitého okamžiku pozdě. Usnadňují nám odhalení tím, že o svých plánech často otevřeně mluví, ale využívají toho, že jim jejich šílené plány nikdo nevěří. „Oni jen tak přehánějí.“ „Když tak si je udržíme pod kontrolou.“ Nejlepší je tahle varianta: „Kdyby se neosvědčili, už je příště nezvolíme.“ To poslední je svým způsobem pravda, protože žádné normální volby už nebudou.
Pavel Tigrid ve svém Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu také zmiňuje zoufalou nekompetentnost předúnorových demokratických ministrů. Pak to ovšem uzavře větou, že „po nich přišli zločinci“. Tuhle zkušenost neuškodí si zapamatovat.
