Česká vládní krize skončila. Babiš není ve vládě. Zeman se potácí. Sobotka pokračuje v kampani. Aktivisté se z pódia na Václaváku vrátili k drobné masarykovské práci a občané se už zase uklidnili.

Řeknu to rovnou, že si myslím, že jsme my, svobodymilovní prodemokratičtí liberální občané, prohráli. Ale není to tak jednoznačné a byl by to krátký text, tak mi dovolte, to trochu rozvést.

Andrej Babiš byl donucen změnit plán. Aby bylo jasno, nebyl poražen. Byl jen donucen změnit plán. A to velmi kosmeticky. Za každou cenu potřeboval zůstat na ministerstvu financí, aby bylo nemožné efektivně řešit jeho zcela zřejmý  megaobrovský střet zájmů, jehož jednotlivé větve nehodlám rozebírat. Každý je zná. Na financích tedy nezůstal, ale má tam svého člověka, a tudíž může být i nadále v klidu. To je vše, co se Babišovi stalo.

Ano, jistě, podařilo se zpropagovat myšlenky jeho odpůrců a díky krizi, pouličním protestům, aktivizaci občanů a díky zvýšenému zájmu o politiku se dostaly od antibabišovských skupin do mainstreamu. Lidé viděli, jak Babiš provádí věci jako ovlivňování médií nebo zasahování do vyšetřování, což jsou snadno pochopitelné zločiny, na rozdíl od nudné účetní kriminality v kauzách Čapího hnízda, dotací, korunových dluhopisů atd. Lidé, kteří se o to nezajímali, se dověděli mnoho o tom, jak se Babišův holding chová. Jak mafiánským způsobem polyká konkurenci, jak se na venkově chová jako záporácký velkostatkář z westernů.

Evidentně je to však většině občanů stále jedno. Jde jim to jedním uchem tam a druhým ven. Případně říkají: A co Sobotka? A co Kalousek? Je přece evidentní, že stále každý třetí až čtvrtý volič chce volit Babiše a že se protestů proti Babišovi zúčastnilo jen pár tisíc lidí, kteří byli schopni přijít jednou, a za týden už polovina z nich na demonstraci nepřišla.

Ono to vypadalo dramaticky. V médiích i na místě, ale jak vychladnou emoce, tak se zjistí, že občané se stále nechají táhnout na koblihu a párek do propasti.

Aby bylo jasné, není to vina ani organizátorů, ani těch lidí, co na akce přišli, ale je to vina vás, co jste nepřišli. To vy si dobrovolně kopete hrob a z prosperující demokratické země vyrábíte banánovou republiku.

A my aktivní s tím nic neuděláme, i kdybychom se na hlavu postavili. Bez vás nikdy.

Asi si říkáte, že jsem zapomněl na volby. Že to je řešení. Ale jistě, volby s tím souvisí. Babiš má teď skoro pět měsíců na to, aby ono mírné narušení jeho pověsti, které bylo dosaženo s tak mohutně vynaloženou energií, která neodpovídá dosaženému výsledku, napravil. A bude to dělat. A podaří se mu to, protože se zdá, že občané zase mají pocit, že už mají splněno. Vždyť přece někteří z nás byli demonstrovat.

Krutá realita je ovšem taková, že je to málo. Teprve mohutné demonstrace, které by se zvětšovaly, nebo by aspoň počet jejich účastníků byl konstantní a trvaly by dlouho, by možná donutily zbytek národa přemýšlet. Bohužel to není možné. Lidé k tomu ochotni nejsou. A tak se všechno vrátí do starých kolejí.

Nelze se ani spolehnout na politiky, na Babišovy konkurenty. Mnoho lidí najednou objevilo v Sobotkovi nečekaného hrdinu. Jsem však přesvědčen, že jím není. I když je již otevřeně nepřátelský vůči Babišovi a Zemanovi, tak pořád není schopen dotáhnout věci do konce. Není schopen trvat na svém a v podstatě přijal řešení vládní krize, které upekli Zeman s Babišem s ohledem na to, aby s toho vyšli pokud možno, co nejméně pošramoceni. Sobotka měl prosadit odchod ANO z ministerstva financí a také spravedlnosti. A měl vzdorovat s tímto požadavkem nejen Babišovi, ale i Zemanovi. To už by něco znamenalo. Takhle toho moc nedosáhl.

O něco lepší je situace v případě Miloše Zemana. Zdá se, že je oslaben, že jeho popularity i volební preference poklesly. Ale Zeman již několikrát „vstal z mrtvých“ a vrátil svou popularitu nahoru.

Dědictví Miloše Zemana je kromě již běžného rozšíření jeho portfolia hnusu o další prvky, jako jsou jeho výroky o novinářích a propuštění Kajínka, zejména flagrantní porušení ústavy. Je úplně jedno, že už krize byla vyřešena a že to, co Zeman, před ním dělal Klaus a možná se k tomu trochu blížil i Havel (jenže Havel nikdy neodmítl premiérovi odvolat ministra, vždy odmítal přijmout demise od ministrů, ne od premiéra). Právě tato vypjatá situace měla být příležitostí k vyjasněné si ústavy a ústavních zvyklostí. Právě díky této napjaté chvíli, bude mít porušení ústavy a zvyklostí dalekosáhlé důsledky, které ovlivní uspořádání této země. To byl ten správný okamžik na fixaci české demokratické ústavy, který byl promarněn. Beru to jako totální selhání české politické reprezentace, včetně senátu, který se až dosud holedbal, že je pojistkou demokracie. Ne, není. Teď měl Ústavní soud konstatovat, jak se to má s demisemi. Ale ten to neudělá, protože se nenajde nikdo, kdo podá ústavní žalobu, a to je tragická a přímo dějinná chyba.

A politikům a stejně tak i občanům je to jedno.

Je to fráze, ale je to pravda. Česko je na křižovatce. A pokud se my občané nevzpamatujeme a opět nevezmeme svůj osud do svých rukou, tak odbočka z této křižovatky bude velice špatná a bolestivá. A nelze doufat v to, že to poltické strany vyřeší za nás. Nelze doufat v to, že se voliči do voleb nějak zmoudří.

Realita je taková, že změna je tady. Už se to nedá zastavit. Jedině tu změnu ovlivnit.  A to třeba za pomoci nové strany bez lidí, kteří už nemají důvěru občanů a která nebude jen o boji proti Zemanovi a Babišovi, ale o restartu celého Česka. Které nás vrátí na cestu, na kterou jsme se vydali po roce 1989 a ze které jsme sešli. Která odmítne nejen současné populisty, ale i mafiánský klientelismus dosavadních stran, který je živnou půdou pro Babiše a jemu podobné. Bohužel na tyto volby již je pozdě.

Takže realita je taková, že už zbývá jen jediný způsob, jak to udělat. Opravdu velké a dlouhodobé protestní akce až do voleb.

Bohužel, jak znám naší zemi, tak se toho nemusíme obávat. Na ulicích bude klid a pořádek a my vkročíme spořádaně a disciplinovaně do pekla. Už jsme to tak udělali několikrát. Máme v tom tradici.

Vyšlo na blogu autora na webu sme.sk.