První listopadový den uplynulo 25 let od okamžiku, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva. Ta proměnila ekonomicky definovaná Evropská společenství v politickou Evropskou unii. Oproti výročí Římských smluv si její půlkulatiny nikdo výrazně nepřipomínal. Mlčení kolem Maastrichtu je vlastně symptomatické, střízlivě vzato vlastně není co slavit. Maastrichtská transformace se totiž moc nepovedla.
Hlavní vlajkové projekty Maastrichtské smlouvy předběhly svou dobu. Ne o roky, ale o celé generace. A deziluze, že to nefungovalo, je do značné míry příčinou nynější krize legitimity a věrohodnosti EU.
Příkladem nedotažených a polovičatých ambicí je pochopitelně společná měna či praxe společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Obojí může za úspěch evropské integrace vydávat jen naprostý snílek. Problémem přitom v obou případech není samotná myšlenka, ale způsob její realizace a ignorování objektivních podmínek.
Naprostým krachem pak skončilo třeba fungování evropských politických stran, které Maastrichtská smlouva zavedla a které měly postupně nahradit strany národní. Tyto naděje ale skončily stejně jako naděje vkládané předtím do přímých voleb do Evropského parlamentu. Evropské strany se neujaly a navzdory očekáváním zůstávají stejně prázdnými schránkami, jako byly před 25 lety.
EU dnes: Stále bez lidu, zato se spoustou referend
To, co se naopak ujalo, je vypuštění džina popularizace (tj. nutnost voličského souhlasu s přesuny politických kompetencí na EU). Záplavu referend, vznik řady protestních stran a nárůst euroskepticismu by ale otcové Maastrichtu za úspěch vydávali jen stěží.
Poučení je nasnadě: Politická integrace se zkrátka nedá jen narýsovat a naplánovat. K jejímu rozpohybování je potřeba víc než vizionářství několika politiků a umanutá představa, že národní stát je nutno za každou cenu nahradit.
Nefunguje ani efekt výhodnosti a rozšiřování spolupráce, který byl relevantní při hospodářské spolupráci v 50. letech. Dnešní cíle – politické stranictví, identita, participace, ale koneckonců i měna nebo zahraniční politika – jsou totiž oblasti, na které nestačí prostá racionalita, protože pracují s mnohem subtilnějšími proměnnými, než je výsledek jednoduché cost-benefit analýzy.
Úspěšná integrace Evropy v těchto oblastech by vyžadovala existenci či aspoň zárodky evropského lidu, veřejné sféry či mediálního prostoru. Nic z toho ale v dnešní Evropě nenajdeme a Maastricht ničemu z toho nepomohl. Každý podobně postavený vzdušný zámek by proto měl budit oprávněné pochybnosti.
