Na samém počátku koronavirové krize označil profesor Milan Knížák roušky za náhubky, jaké nosí psi. Po nich nám vláda může rovnou nasadit vodicí řemeny. Tehdy to asi znělo přepjatě. Ale byl v tom skoro prorocký instinkt. Plošné nošení roušek všude na veřejnosti na základě striktního vládního nařízení přerostlo v nedůstojnou frašku. Užitečnost roušek v konkrétních situacích tím přitom nijak nesnižujeme. Jejich nedůstojnost tkví ale ve velmi přehnaném nařízení, které musí podle vlády lidé dodržovat, i když jsou jim roušky naprosto bez užitku.

Když včera na Radiu Z bývalý ministr vnitra Ivan Langer ostře odsoudil povinné nošení roušek, znělo to bohužel již celkem přiměřeně. Langer parafrázoval Reaganův projev o Berlínské zdi a pravil, že by dnes v roli poslance vystoupil na parlamentní tribunu a zvolal by: „Pane Babiši, strhněme si už ty roušky! Jde už jen o náhubky a roubíky.“

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Můj vztah k rouškám prošel vývojem. Na počátku krize, tedy po polovině března, jsem roušky nezpochybňoval. Člověk přesně netušil, jak se bude epidemie vyvíjet a jaké s sebou nese reálné riziko. Po dvou či třech týdnech ale začalo být jasné, že se česká zkušenost s novým druhem koronaviru bude odvíjet diametrálně odlišně od italské či španělské zkušenosti. Čechy mají jiné sociální, geografické i přírodní podmínky. Včasná karanténa měla jistě smysl, ale nikdo netuší, jak tento smysl kvantifikovat. Bylo by u nás třeba stejně případů jako v Rakousku? Nebo bychom měli úmrtnost vysokou jako v Belgii? Lze téměř s jistotou říci, že ne. Plyne to kupříkladu ze srovnání s jinými zeměmi a regiony, jež mají kvůli své odlehlosti od epicenter kosmopolitní civilizace nižší míru zásahu nákazou a nebo mají kvůli podobným přírodním a sociálním podmínkám nižší smrtnost. 

Označit českou vládu za vítěze nad koronavirem a zářný příklad pro jiné státy může proto jenom člověk, který pro tuto vládu pracuje, slouží jí ze zištných důvodů anebo postrádá samostatný úsudek a je snadnou obětí vládní propagandy.

Dnes, kdy chválabohu epidemie zřetelně ustupuje, můžeme už bilancovat škody. Vedle neštěstí v rodinách, jimž v souvislosti s epidemií někdo zemřel, tu máme obrovské ekonomické škody, které nesou konkrétní lidé, rodiny a firmy kvůli přemrštěné karanténě. 

A pak tu jsou také velmi značné škody ve společenském a politickém mechanismu, jež jsou důsledkem devastujícího vlivu státní buzerace, zneužívání moci, nastolování bezduchých příkazů a široké společenské akceptace vyslovených nesmyslů. K nim patří souběžné otevření obřích hobbymarketů při uzavření vesnických kostelů či drobných provozoven. 

Povinné nošení roušek i na zcela nesmyslných místech a zjevně neústavní zákaz vycestovat ze země patří k těmto morálním škodám na duši národa, jejichž důsledkem je skryté obnovování autoritářské podoby státu, v němž není úkolem jednotlivce samostatně myslet, ale jenom poslouchat. Je to nové a děsivé vítězství komunistické doktríny o tom, že rozhodnutí státu nepodléhají veřejné kontrole a kritické diskuzi.

Dobře si uvědomuji, jaké reakce tu způsobí, když na sociálních sítích člověk zneváží nošení roušek. Vždyť je to téměř národní svátost, symbol naší solidarity a vzájemnosti! A také kulturní nadřazenosti nad západními národy. Jako by člověk slyšel v ozvěně Hej, Slované…

Proti tomuto patetickému kýči musíme postavit obranu kritického rozumu. Nikdy nechodíme do sauny ve svetru, a není to přitom žádné znevážení smyslu svetrů. Není také znevážením racionální ochrany, a tedy i roušek, když si je budeme brát jen tam, kde mají smysl. 

Podle mnoha expertů mají roušky smysl v uzavřených veřejných prostorách a v prostředcích veřejné dopravy. Je zřejmé, že na frekventovaném náměstí už mají menší smysl, ale dejme tomu, že ho mají. Na běžné ulici už roušky smysl postrádají a v parku jsou absurdní. Na poli a v lese jsou pak už jen projevem kolektivního šílenství či lépe řečeno státem organizovaného tmářství. 

Lidská důstojnost a hodnota individuální svobody úzce souvisí s tím, že stát nesmí nikoho nutit k nesmyslnému a neadekvátnímu chování. Bačkory mohu sice sám od sebe nosit do lesa nebo na pole, ale stát mě k tomu nesmí nikdy nutit nějakým dekretem.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Svobodní lidé jistě mohou sami od sebe nosit roušky třeba všude. Ale nesmí jít o nadekretovanou plošnou povinnost, protože tím vláda zjevně překračuje své kompetence, jež se i v nouzovém stavu omezují jen na restrikce doložitelně nutné. A zejména tím ohrožuje étos demokratické společnosti. 

Popření lidské důstojnosti občanů nepřiměřenými příkazy vlády v sobě nese obrovské riziko návyku společnosti na nadřazenost svévolného státu. Přitom v demokracii platí, že nám nikdy nesmí být nadřazená žádná svévole, nýbrž pouze rozumná pravidla a zákony, jejichž smysl a prospěšnost jsou očividné a doložitelné.

Samotným smyslem demokracie je také otevřená a Ústavou chráněná možnost podrobit vládní příkazy veřejné debatě a kritice. Kritická diskuze otevírá průchod možnosti objektivního posuzování věcí. Stát či vláda totiž nejsou instancí objektivity a rozumu. A dokonce takovou instancí objektivity a rozumu není ani nějaká většina respondentů průzkumu. Pro racionální lidi jsou podstatná fakta a argumenty. Doložitelným úspěchem české společnosti, konkrétně českých zdravotníků i expertů, je kupříkladu masívní testování, jež se podařilo přes potíže rozběhnout a které umožňuje podchytit nákazu a postupně poznat její pravý rozsah.

Povinné plošné nošení roušek není projevem nějaké české zodpovědnosti a vzájemnosti, nýbrž jen státního dirigismu, všeobecného strachu a následné poslušnosti, jež brání rozlišovat účinné a přiměřené chování od nepřiměřeného. A také snahou vtisknout státu a vládnoucí garnituře veškerou moc nad jednotlivcem.

Nyní je hlavním veřejným českým zájmem, aby stát zrušil nepřiměřené příkazy, pomohl poškozeným a dal společnosti možnost se znovu nadechnout. Roušky lze rehabilitovat od pověsti náhubků a roubíků jedině tím, že bude příslušné vládní opatření adekvátní rozdílným situacím, nebude plošné a lidé opět převezmou zodpovědnost do svých vlastních rukou. Pak budeme mít teprve znovu prostor pro ohleduplnost i solidaritu.