V neděli 23. října si připomínáme výročí 60 let od vypuknutí maďarského povstání, které bylo celonárodní revoltou proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarské lidové republiky. Statečné boje lehce vyzbrojených Maďarů proti invazi SSSR trvaly až do 11. listopadu, místy až do 15. listopadu. Krátce na to začaly vlny zatýkání a poprav.
Předehrou povstání byly reformní změny v Maďarské straně pracujících (MDP) po Chruščovově „tajném“ proslovu „O kultu osobnosti a jeho následcích“ v únoru 1956. 18. července byl promoskevský vládce Mátyás Rákosi zbaven předsednictví Maďarské strany pracujících a nahrazen Ernő Gerőem. Také ukončení poválečné okupace Rakouska vojsky SSSR a prohlášení rakouské samostatnosti v roce 1955 podpořilo snahy Maďarska o samostatnost a neutralitu.
Odvolání Rákosiho přispělo k otevřenější veřejné diskuzi, aktivitě studentů, spisovatelů a žurnalistů. Ve veřejných „Petöfiho“ fórech s tisíci zúčastněnými se otevřeně diskutovalo o svobodném Maďarsku. Studenti univerzity v Szegedu 22. října obnovili Svaz maďarských univerzitních a vysokoškolských studentů (MEFESZ), zakázaný v Rákosiho éře. Následovali studenti v Pécsi, Miskolci a Soproni.
Dne 23. října se v Budapešti konala 200tisícová demonstrace na podporu změn, ke kterým docházelo v Polsku. Dav se nejprve shromáždil u sochy maďarského revolučního básníka Sándora Petőfiho. Manifestace přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti stalinskému komunistickému režimu. Lidé se dožadovali okamžitého odchodu sovětských vojsk, svobodných voleb, zrušení cenzury a vytvoření nové vlády a za vykřikování hesel: „Maďaři, pojďte s námi – Rusové, táhněte domů“ a „Rákosi do Dunaje – Nagy do vlády“ se přesunuli před budovu parlamentu. Zde zhasili rudou hvězdu na střeše Országházu.
V té samé době došlo na Hősök tere ke stržení 25metrové sochy Stalina. Asi stotisícový dav se sjednotil a křičel jednohlasně: Svrhnout pomník! Rusáci domů, Rusáci domů! Demonstranti hodili silné ocelové lano na krk dvacetipětimetrové sochy Stalina, jiní přijížděli s náklaďáky naloženými kyslíkovými bombami a hořáky na řezání kovu a věnovali se bronzovým botám. O hodinu později socha spadla z pilíře na Náměstí hrdinů. Díky opatrnosti lidí se vše obešlo bez obětí, nikdo nebyl jakkoliv zraněn.
Večer v rádiu promluvil tajemník Maďarské strany pracujících Ernő Gerő, který označil demonstranty za nepřátele národa a fašisty. Krátce nato došlo k prvním výstřelům. Členové ÁVH (maďarska tajná policie) začali střílet na demonstranty. Někteří z nich se však zmocnili zbraní a došlo k přestřelce. Na zem padly první oběti boje za svobodu. Když poté v sanitkách přijely z ústředí ÁVH další posily, rozběsněný dav jim zbraně sebral. O několik hodin později už bojovníci dostávali zbraně nejen od sympatizujících policistů a vojáků, ale i ze skladů.
Zpráva o tom se rychle rozšířila a veřejné protesty se přenesly z Budapešti na celé Maďarsko.V noci Ernő Gerő (předseda MDP) požádal Sovětský svaz o vojenský zásah. Zhruba ve stejnou chvíli byl Imre Nagy kooptován do politbyra a jmenován ministerským předsedou.
Na rozkaz sovětského ministra obrany vstoupila 24. října od druhé hodiny ranní sovětská vojska do ulic Budapešti. Dlouhé kolony tanků T-34 a těžkých samohybných děl SU-152 projížděly městem a střílely do všeho, co bylo osvětlené. Došlo k bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty, které podporovala tajná policie ÁVH. Maďaři se proti těžce vyzbrojeným vojákům odhodlaně bránili vším možným. Nejúčinnější zbraní proti sovětským tankům se staly Molotovovy koktejly.
Začal velký hon na příslušníky tajné policie ÁVH, která byla tak nenáviděná, že každý její příslušník, který byl povstalci chycen, byl následně zabit, často pověšením na lampy veřejného osvětlení, a do úst jim byly nacpány bankovky, jelikož tito tajní policisté vydělávali mnohem více peněz než všichni ostatní.
Boje nadále pokračovaly a povstání se rozšiřovalo i do jiných měst. Jednotky maďarské lidové armády přecházely na stranu povstalců a komunistický režim se hroutil. Pravomoci stranických orgánů přebíraly nově vznikající revoluční výbory a rady. Imre Nagy představil svou novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács.
O den později 28. října prohlásil premiér Nagy povstání za národně demokratické hnutí. Dále uznal nově vzniklé revoluční orgány, slíbil amnestii, rozpuštění ÁVH a reformu zemědělství.
Vývoj v Maďarsku bohužel probíhal současně se suezskou krizí, kdy došlo ke společné intervenci vojsk Spojeného království, Francie a Izraele do Egypta, a Maďarsko tak bylo ve stínu této události. Jediné, co bylo ve světě podniknuto, bylo hlasování Valného shromáždění OSN, které odsouhlasilo požadavek na stažení sovětských vojsk. To však bylo jen prázdné gesto.
Imre Nagy naléhal na OSN, aby se začala zabývat „maďarskou otázkou“. Dne 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska podle rakouského vzoru a vystoupení z Varšavské smlouvy. Za rozbřesku 4. listopadu začala druhá ruská ofenzíva proti hlavnímu městu, vedená maršálem I. S. Koněvem, vrchním velitelem Varšavské smlouvy. Maďarská armáda sice odpor nekladla, ale zuřivé boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech zhruba týden.
Síly obou stran byly značně nevyrovnané. Zatímco Sověti měli skvělou výzbroj (1130 tanků) a podporu letectva, Maďaři hrdě bojovali všemi prostředky, které mohli sehnat. V hlavním městem padlo kolem 2500 lidí a po celé zemi ještě 3000 dalších. Více než 16 tisíc lidí bylo zraněno. V odvetě za zápalné láhve sovětské pancéřové jednotky pustošily celé čtvrti, o kterých se domnívaly, že se tam skrývají povstalci. Tímto způsobem byly zničeny stovky domů, především v dělnických čtvrtích – kolébce povstání. Pro dobytí Budapešti musela sovětská vojska dokonce nasadit i tehdy nejmodernější proudové stíhačky MiG-15.
V čele své promoskevské revoluční dělnicko-rolnické vlády, na sovětských tancích, vjel 7. listopadu do Budapešti János Kádár. Krátce na to začaly vlny zatýkání. Imre Nagy, který pobýval na jugoslávském velvyslanectví, byl za pomocí lsti vylákán ven a okamžitě zatčen KGB, vedené osobně Ivanem A. Serovem, jejím tehdejším šéfem.
Byly zrušeny veškeré revoluční výbory a policejní salvy zabily sto demonstrantů v Salgótarjánu, Miskolci a Egeru. Další stovky až tisíce lidí byly následně mučeny a popraveny. Podle sovětské tradice byl každý pokus o změnu komunistického režimu prohlášen za kontrarevoluci. Do ledna 1957 nová prosovětská Kádárova vláda potlačila poslední zbytky svobody a začaly čistky.
Celkem 35.000 žalob mělo za následek 22.000 trestů odnětí svobody a 229 rozsudků smrti, ale ve skutečnosti bylo popraveno více než 350 lidí. Dále bylo asi 13.000 lidí bez soudu posláno do znovu otevřených internačních táborů. Došlo také k obrovské emigraci 200 až 300 tisíc lidí. Souzen a vězněn byl i Árpád Göncz, po roce 1989 první prezident Maďarské republiky.
Pro samotného Kádára měl největší význam vykonstruovaný proces s Imre Nagyem a jeho spolupracovníky, který se konal ve dnech 9.–15. června 1958 za zavřenými dveřmi. Všichni byli shledáni vinnými ze spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout lidově demokratický režim, a odsouzeni k trestu smrti. Bývalý premiér Imre Nagy, jeho poradce Miklós Gimes a ministr obrany Pál Maléter byli popraveni 16. června 1958. Ostatní vládní spolupracovníci byli uvězněni. Těla popravených byla bez pohřbu umístěna na Novém veřejném hřbitově, parcela 301, kde odpočívá mnoho představitelů a bojovníků maďarského povstání.
Dne 16. června 1989, přesně 31 let od popravy, se v Budapešti na náměstí Hrdinů konal za účasti 300.000 lidí jedenáctihodinový pohřeb Imre Nagye a dalších zavražděných vůdců, včetně prázdné rakve symbolizující všechny neznámé bojovníky z povstání.
