Berlín je pozoruhodná metropole přitahující migranty, exulanty a turisty z celého světa. FOTO: Petr Hlaváček (se svolením autora)
FOTO: Petr Hlaváček (se svolením autora)
FEJETON / V Berlíně, v této pulsující německé metropoli, jsem nebyl několik let, naposledy před čínskou pandemií, která rozvolnila, případně rovnou zrušila řadu mých zahraničních aktivit. A teď jsem jedno říjnové odpoledne vystoupil z vlaku na berlínském hlavním nádraží a rozběhl se do ulic. Měl jsem tu strávit tři dny. Samozřejmě jsem skončil v kavárně, totiž v Café Moa ve čtvrti Moabit, kde jsem rozprávěl s Němci i Američany, k čemuž se nachomýtla i skupinka Moravanů. Byl jsem tu služebně, přesto mi Berlín připravil několik překvapení a nečekaných setkání.
Můj úkol byl jasný. Jako ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se měl setkat s ředitelkou Muzea Berlínské zdi na Checkpoint Charlie a domluvit konkrétní spolupráci. Tuto úctyhodnou privátní instituci založil v roce 1963 známý lidskoprávní aktivista Rainer Hildebrandt (1914–2004), odpůrce nacismu i komunismu, a nyní ji vede jeho manželka Alexandra.
Bylo až dojemné vidět, jak jsou v expozici připomínány také klíčové události z dějin Československa, své místo zde mají i Češi a Slováci, kteří přes „zeď“ utíkali do Západního Berlína a svobodného světa.
Neméně povzbudivá a inspirativní byla moje návštěva na Velvyslanectví České republiky, kde mne přijal velvyslanec Tomáš Kafka, jinak též překladatel a básník, s nímž jsem mohl hovořit nejen o česko-německých vztazích a naší společné „politice paměti“, ale třeba také o divadelní hře „Mitteleuropa“, kterou napsal společně s německým spisovatelem a právníkem Bernhardem Schlinkem.
O některých svých berlínských zkušenostech raději pomlčím, patřilo k nim například setkávání s východoevropskými emigranty, přičemž nejdepresivnější zážitky jsem měl s Rusy, kteří se buď nezbavili imperiální arogance, anebo propadali zvláštní sebelítosti.
Náladu mi zlepšilo až teplé podzimní slunce, a pak zejména přátelská nálada u Braniborské brány, nasvícené v izraelských státních barvách, a cvrkot v kavárnách, barech, pivnicích a restauracích. Však jsem také jeden večer strávil s mým dávným přítelem Uwem, který za mnou dorazil z Postupimi, abychom u dobrého jídla, piva a whisky zavzpomínali na společné dlouholeté akademické působení v saském Lipsku v Centru humanitních studií pro dějiny a kulturu středovýchodní Evropy.
Radost mi dělaly všudypřítomné ukrajinské vlajky vyjadřující solidaritu s Ukrajinou napadenou agresivně imperiálním Ruskem, nijak mne nerušil ani místní environmentální folklor ve stylu „Letzte Generation“. Povinně jsem zkonzumoval i tradiční berlínský currywurst…
Ale byl to tak nějak jiný Berlín, než jsem ho znal a než jsem čekal. Vždy jsem ho považoval za otevřené multikulturní město, ale nyní jsem i od některých zdejších liberálů slyšel nahlas vyslovované obavy z neloajality části berlínské muslimské komunity. Možná to způsobovala jejich frustrace z rostoucích nájmů a zdražování, únava z věčné honby za granty, z nestálosti akademické kariéry a strach ze ztráty dosavadního zaměstnání. A to ještě ani nezačaly masové demonstrace na podporu palestinského Hamásu…
Bohužel jsem nesehnal hotel v centru, takže jsem bydlel na rozhraní Lichterfelde a Zehlendorfu, rezignoval jsem tudíž na využívání veřejné dopravy a všude jsem jezdil taxíkem. A byla to vskutku zajímavá zkušenost, neboť taxikáři byli výlučně Arabové, Turci, Kurdové, Ukrajinci a Afričané. Nejkomunikativnější byli Kurdové a Ukrajinci, s nimiž jsem diskutoval o nelehké situaci jejich národů…
Řada Arabů a Turků ani pořádně neuměla německy či anglicky, případně neměla tušení, že existuje něco jako Česká republika, která dokonce sousedí s Německem. Známým brandem byla pro některé Praha, jiní se chytali až na Pilsner Urquell, ale netušili, že je z Česka. Tak třeba turecký řidič Cihat ještě za jízdy nadšeně telefonoval příbuzným, že veze nějakého historika z exotické Prahy, s nímž se baví o Turecku, a hned mne zvali na čaj, aby mne také viděli, když jsem „ten učitel“ či kdo vlastně.
Opravdu velmi komunikativní byl arabský řidič Ibrahim, který se mne hned po usazení ve vozidle zeptal lámanou němčinou, odkud jsem a co tu dělám. Pamětliv doporučení našeho „zamini“, abychom propagovali jednoslovný název České republiky, jsem hbitě odpověděl, že jsem z Prahy, „aus Tschechien“, totiž z Česka.
Ibrahim se zamyslel a začal jásat: „Ty jsi z Prahy? Jóóó, aus Tschetschenien, skvělé, z Čečenska, to jsme bratři.“ A protože mi chtěl očividně udělat radost, začal chválit Putina, že je to skvělý politik a brzy zatočí s ukrajinskými nacisty. Jakmile načal druhou větu oslavující Hamás a jeho útok na Izrael, rázně jsem ho přerušil: „Sorry, lieber Ibrahim, ale já nejsem z Čečny, jsem z Česka… Říkáte nesmysly, Putin je krvavý diktátor a Hamás jsou vrahové!“
Můj arabský řidič strnul, omluvil se za nedorozumění a skoro celou cestu jsme mlčeli…
Byl to ještě mladík, asi třicátník, tak mu po čtvrthodině povídám: „Ibrahime, my Češi víme, jak chutná ruský imperialismus. Putinovo Rusko vraždilo přece i muslimy v Čečensku a Sýrii, slyšel jste o tom? Hamás jsou teroristé a vrazi, žádní bojovníci za svobodu Palestiny. Držím palce Ukrajině a Izraeli…“ Přiznávám, že ze mne mluvil pedagog a poněkud jsem sklouzl k patosu. Ibrahim mi nakonec přátelsky podal ruku, poděkoval, a ještě mi zamával… Kdo ví, možná byl rád, že už jsem pryč…
Byl poslední den mého pobytu v německé metropoli. Zašel jsem si v Kreuzbergu do kavárny a povídal si s jejím majitelem, syrským křesťanem, který uprchl před řáděním Islámského státu do Evropy. A ještě jsem vplul do Berlinische Galerie, což je jiným názvem Muzeum pro moderní umění. Zrovna tu probíhá výstava děl slavného norského malíře Edvarda Muncha, autora pozoruhodného obrazu „Výkřik“, který vznikl ve třech verzích v letech 1893–1910.
Lelkoval jsem poté expozicí německého výtvarného umění z doby kolem roku 1900 a z časů meziválečné Výmarské republiky. Úplně jsem cítil tehdejší chvění a očekávání, ba tušení soumraku, jaké známe i ze současnosti. Berlín mne znejistěl a rozkolísal, ale stejně věřím, že je v lidech více světla než temnoty. A vzývám Boží jiskru…
