KOMENTÁŘ / Právě jsem se vrátil z Lotyšska, které přímo sousedí s fašistickým Ruskem, o jehož imperiálních choutkách vůči Pobaltí si Lotyši na základě svých historických zkušeností nedělají žádné iluze. Lotyšsko se jako člen EU a NATO považuje za hraničářský stát svobodného Západu na východní hranici s eurasijským Ruskem. Jenže problémy s Rusy řeší Lotyši i uvnitř vlastní země.

Lotyšsko se v roce 1795 stalo po tzv. třetím dělení Polska součástí Ruského impéria, podivného autokratického státu s evropskými mimikry a asijskými mravy. V 19. století docházelo k pozvolné národní emancipaci Lotyšů, kteří po první světové válce a v časech rozvalu Ruska vyhlásili roku 1918 Lotyšskou republiku.

Ta byla na základě nacisticko-sovětského spojenectví nejprve v letech 1940–1941 okupována Sovětským svazem, posléze v letech 1941–1944 Německem a v letech 1944–1991 znovu opanována Moskvou. Po rozpadu sovětsko-ruského impéria roku 1991 obnovilo Lotyšsko nezávislost a státní suverenitu a nyní je země hrdým členem EU a NATO.

Být loajální k Lotyšsku

Lotyši kladou značný důraz na reflexi totalitních režimů 20. století, jak německého nacionálního socialismu, tak sovětsko-ruského bolševismu. Nezastírají ani vlastní selhávání, ale jsou zároveň hrdí na svůj setrvalý odpor vůči všem formám totalitarismu. V Rize dokonce existuje naprosto skvělé Muzeum okupace Lotyšska.

Lotyši jsou především velmi citliví na jakékoliv projevy ruského imperialismu a kolonialismu, poněvadž mají brutální zkušenost s genocidními praktikami Rusů, které radikálně proměnily národnostní strukturu Lotyšska. I proto patří Lotyši k předním podporovatelům krvácející Ukrajiny, proti níž Rusko nyní vede otevřeně genocidní válku.

Po obnovení suverenity Lotyšska odešlo ze země několik set tisíc Rusů včetně ruských vojáků a jejich rodinných příslušníků. V dnešním Lotyšsku žije 1,9 milionu obyvatel, z čehož 62 % připadá na etnické Lotyše a zhruba 27 % na etnické Rusy, zbytek tvoří komunity Bělorusů, Ukrajinců, Poláků, Litevců a dalších národů.

Asi 200 tisíc Rusů žijících v Lotyšsku nemá lotyšské ani žádné jiné občanství, jsou to takzvaní „ne-občané“, ačkoliv se na území Lotyšska narodili. Lotyšsko totiž po desetiletích rusifikace vyžaduje od zde žijících Rusů jasnou sounáležitost s lotyšskou státností, a tak k získání občanství je třeba úspěšně absolvovat test z lotyšského jazyka a občanské loajality. Kromě toho v Lotyšsku rovněž žije asi 40 tisíc Rusů s pasem Ruské federace, které můžeme považovat za přistěhovalce a emigranty. Dále Lotyšsko přijalo asi 50 tisíc válečných uprchlíků z Ukrajiny.

Vždy je pro mne až dojemné mluvit v Lotyšsku s Ukrajinci, kteří jsou vděční za sebemenší projev přátelství, solidarity a podpory jejich tolik zkoušené zemi. Opravdu silné bylo například setkání s taxikářkou Alinou, ruskojazyčnou Ukrajinkou z Chersonu, která uprchla do Lotyšska se dvěma malými dětmi, zatímco manžel zůstal na Ukrajině a bojuje proti ruské invazní armádě. Lotyšská finanční podpora ukrajinským uprchlíkům není velká, ovšem Alina je vděčná i za to, že může pracovat a poskytnout tak dětem základní zajištění – a hlavně zde na ně nepadají ruské bomby a rakety.

Pátá kolona fašistického Ruska?

Lotyšsko a zejména hlavní město Riga, z jehož 600 tisíc obyvatel tvoří polovinu Rusové, je plné ukrajinských vlajek a dalších symbolů solidarity s Ukrajinou bránící se Rusku. Lotyši vědí, že Ukrajinci bojují i za jejich svobodu, a lotyšské úřady důvodně považují Rusy za potenciální pátou kolonu Putinova fašistického Ruska.

V Lotyšsku jsem nebyl poprvé, letos to dokonce bylo podruhé, a pokaždé se snažím navazovat kontakty s lidmi, hovořit s nimi a zjišťovat jejich názory a postoje vůči Lotyšsku, v němž žijí, a sousednímu Rusku s jeho stupňující se agresivitou.

Povídat si s Lotyši je osvěžující – jsou hrdí na svou zemi a její příslušnost k Evropě a Západu, nikdy neslyšíte fňukání na poměry či ekonomickou situaci, normální Lotyš si váží svobody a demokracie, Rusko považuje za zlo a samozřejmě má značné obavy z ruské válečné mašinérie, ale věří, že spojenecké západní demokracie nenechají Lotyšsko na holičkách.

A pokud by se to snad i za nějakých okolností stalo, budou prostě s ruským barbarstvím bojovat po boku s Estonci, Litevci, Poláky, Finy a Švédy, protože spravedlivá válka je lepší než žít jako otrok v takzvaném míru. Ano, taková je moje osobní zkušenost s Lotyši, malým hrdým národem, a to nejen s lidmi z akademické či diplomatické sféry, ale stejně tak s taxikáři, číšníky, prodavači ryb nebo luteránskými faráři.

Takto například mluvil mladý taxikář Arnis, který nás vezl na baltskou pláž v Jurmale. Právě v Jurmale s její mnohakilometrovou písečnou pláží se to hemžilo Rusy z Ruska, zejména mladými lidmi, kteří tu v barech bujaře popíjeli a žvanili o tom, kdo a kdy ujel z Ruska a jací jsou chudáci a vlastně stejné oběti jako Ukrajinci. Dal jsem se do řeči se dvěma mladými Rusy, kteří byli našimi plážovými sousedy. Říkali, že je politika nezajímá, takže je jim ukradená i nějaká válka Ruska proti Ukrajině – ano, vlastně jsou proti Putinovi, tedy snad, alespoň v to věří…

Rusko nemůže prohrát…

Velkým šokem pro mne bylo několikeré setkání s Rusy s lotyšským občanstvím, vlastně s ruskojazyčnými Lotyši, u nichž bych předpokládal elementární loajalitu k Lotyšsku. Taxikář Jevgenij, který nás vezl do lesa Biķernieki na okraji Rigy, se především divil, že nás zajímá nějaký památník desítek tisíc židovských obětí zavražděných německými nacisty a pohřbených v masových hrobech ve zdejší mělké písčité půdě (postříleno tu bylo i několik tisíc českých Židů). A doporučoval nám navštívit raději muzeum letadel a motorových vozidel…

Vadila mu i podpora Ukrajiny ze strany Lotyšska a spustil na nás tradiční nálož blábolů o tom, jak přece nelze ani přesně určit, kdo je v té válce vlastně v právu, jestli Rusko, nebo Ukrajina… Narodil se v lotyšské Rize krátce před rozpadem Sovětského svazu, navíc Lotyšsko podle něj náleží k zemím, kde se přece tradičně hovoří rusky, a mělo by být tudíž součástí „ruského světa“.

Ovšem nejpodivnější zážitek jsme měli v jedné z luxusních rižských restaurací, jejíž obsluha byla ruskojazyčná, byť jsme s ní striktně hovořili anglicky (rusky jsem zde hovořil jen s Ukrajinci, poněvadž ukrajinštinu ovládám jen skromně). Při naší třetí (a poslední) večeři v tomto podniku jsem se zapovídal s vrchní číšnicí, jinak vždy profesionální a ochotnou, a mezi řečí jsem se zeptal, zdali snad není ruskojazyčná Lotyška, poněvadž jsem ji slyšel hovořit rusky. Řekla, že má lotyšské občanství, ale je Ruska. A lotyšská animozita vůči Rusům jí prý leze krkem.

Opáčil jsem, že přece probíhá válka Ruska proti Ukrajině, přičemž Lotyšsko, po strašlivých zkušenostech s ruským imperialismem, prostě podporuje Ukrajinu. Na to mi řekla, že ji ta válka nezajímá. A především, a tehdy se podivně usmála, mi musí sdělit pravdu, kterou na Západě nechceme vidět: Rusko nikdy nebude poraženo, to je nemožné, naopak Ukrajina jistě prohraje, ať už ji bude Západ podporovat jakkoliv. Zkrátka tato milá paní je stejně jako řada dalších Rusů nejen v Lotyšsku, přestože přímo neadoruje krvavého diktátora Putina, přesvědčena o neporazitelnosti Ruska.

Porážka Ruska je naprosto nutná!

Vlastně mne vždy znovu a znovu překvapuje ona zvláštní ruská namyšlenost, ať už jde o všelijaké ruské nacionalisty, imperialisty a fašisty, či demokraty a liberály, příslušníky ruských zbohatlických a intelektuálních elit, stejně jako o takzvané obyčejné lidi žijící v Rusku anebo v emigraci, pro něž je „Rusko“ něco posvátného, záhadného a nepochopitelného. V jejich podání je ruská civilizace zcela výjimečná, svou kvalitou dalece přesahující údajně dekadentní Západ.

Ruku v ruce s tím jsou tito „hodní“ i „zlí“ Rusové absolutně přesvědčeni, že obrovské Rusko nelze prostě vojensky porazit. Samozřejmě je to mýtus, neboť Rusko, ať už v dějinách vystupovalo pod názvem Ruské impérium, Sovětský svaz či Ruská federace, bylo poraženo mnohokrát. Dnes je Rusko fašistický stát, jehož drtivá většina obyvatelstva stojí, jako vždy v minulosti, za svým gosudarem, bez ohledu na zřejmou skutečnost, že jde o krvavého tyrana a válečného zločince.

Rusko neválčí jen proti Ukrajině, jde o agresi ruské civilizace, která propadla imperiální pýše a nadutosti, proti Západu a obecně proti svobodě. Ukrajina je aktuálně štítem svobodných národů proti ruskému barbarství, genocidě a zotročení. Pokud nechceme, aby rakovina ruského fašismu pohlcovala další a další země ve svém sousedství, měli bychom si jako Evropané a Zápaďané stanovit jasný cíl této války, jímž by mělo být nejen vyhnání ruské okupační armády z Ukrajiny, ale též porážka Ruska.

Argument, že Rusko nelze porazit na jeho území a ani je okupovat, považuji za lichý, protože porážka Ruska může vypadat i jinak. Předně je nutné vědomě a naplno podpořit Ukrajinu, třeba i vysláním západních vojenských kontingentů, aby obnovila kontrolu nad celým svým mezinárodně uznávaným teritoriem. A zároveň je třeba podporovat rozpad Ruska, tohoto obludného koloniálního impéria, které dosud zotročuje desítky národů včetně Rusů.

Porážka Ruska je naprosto nutná! Bylo by to pedagogické i vůči všem těm namyšleným Rusům, kteří jsou přesvědčeni o své kulturní nadřazenosti, civilizační výjimečnosti a neporazitelnosti. Pokud se náš Západ rozhodne ze zbabělosti, lenosti a pohodlnosti pouze pro „mír“ na jakési demarkační linii zamrzlého konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, bude brzy čelit ještě horšímu válečnému konfliktu globálních rozměrů, v němž Čína vyzve společně s Ruskem, Íránem a Severní Koreou jakožto svými klienty celý svobodný svět k boji na život a na smrt.

Cesta k záchraně svobody na této planetě vede jedině přes porážku agresivní ruské namyšlenosti. A to by měl být i veřejně deklarovaný cíl celého Západu. Snad si to uvědomíme ještě včas.

Petr Hlaváček je historik, filosof a publicista, zabývá se intelektuálními a náboženskými dějinami a problematikou evropské identity, mimo jiné působí jako ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů a editor rubriky Nová orientace v deníku FORUM 24 a měsíčníku FORUM 24+.