Prezident Zeman nejen vítá, ale i zprostředkovává čínské investice v Česku. Naposledy se při návštěvě Karlovarského kraje vytasil čínským investorem pro Lázně Kyselka. Konec konců, proč ne čínské investice, když již dnes podstatnou část českého HDP tvoří produkt vytvořený v podnicích vlastněných na území České republiky zahraničními investory?

Většina zisku vytvořeného v těchto podnicích prací českých zaměstnanců tak odchází do zahraničí ve formě dividend zahraničních akcionářů a v mnoha případech, když je mateřská firma registrována v zahraničí, také formou korporátní podnikové daně. Českým občanům tak zůstává jen jejich výdělek a pocit štěstí, že vůbec mají práci, a českému státu, který nese ekologickou zátěž výroby a náklady na infrastrukturu (silnice, železnice, energetická síť atd.), pouze daň ze mzdy českých zaměstnanců.

[ctete]51315[/ctete]

Podle statistik je česká produktivita práce měřená HDP na obyvatele nižší než v některých vyspělých ekonomikách. Z toho se obecně usuzuje, a českým občanům rádo připomíná, že Češi jsou méně pracovití a výkonní než obyvatelé vyspělých ekonomik, a proto nemohou dosahovat takových výdělků jako lidé v těchto zemích.

Zapomíná se však dodat, že mnohé vyspělé ekonomiky (např. USA, Velká Británie atd.) započítávají do svého národního HDP i příjmy ze zahraničních investic svých investorů. Do HDP těchto ekonomik, a tím i do ukazatelů produktivity, tak vstupuje produkt vytvořený prací zahraničních zaměstnanců. Lze odůvodněně předpokládat, že kdyby tomu tak nebylo, byl by HDP vyspělých ekonomik výrazně nižší, stejně jako produktivita práce.

To však bohužel není případ České republiky. Všechno začalo hned po listopadu 1989, kdy české vlády spustily bezbřehou privatizaci se zdůvodněním prosazovaným především ekonomickou elitou z Prognostického ústavu, že stát nemá vlastnit výrobní prostředky a nemá investovat. Od toho jsou tu prý investoři (banky, investiční fondy, spořitelny, soukromé osoby atd.).

V této euforii ekonomických teoretiků se zapomnělo na podstatnou věc: V tehdejším Československu žádní domácí investoři kromě státu nebyli, pokud nějací potenciálně existovali, v tržní ekonomice to neuměli, a pokud to uměli, nevěděli, zda budoucí vlastník bude mít o nějaké investice zájem.

Proto v této době začaly delegace českého ministerstva financí a dalších vládních institucí objíždět obdobné instituce v zahraničí a podepisovat s nimi smlouvy o ochraně investic a nabízet k prodeji české podniky, do té doby státní (tedy ve vlastnictví všech občanů). Tak se stalo, že mnohé ziskové české podniky skončily v rukou zahraničních investorů. Bohužel i ty, které jsou pro existenci zdravé ekonomiky nezbytné, jako je vodní hospodářství, energetika (výroba a distribuce elektřiny, plynu, pohonných hmot), surovinové zdroje atd.

Stát, který si zúžil možnost investovat jen na infrastrukturu, nemůže zásadním způsobem ovlivňovat zaměstnanost obzvláště v krizových časech. Kromě toho, finanční kapitál nutný pro investice je soustředěn ve finančních institucích, které kromě centrální banky rovněž státu nepatří.

Investory pak stát láká na výhody a ústupky, které zaplatí domácí daňoví poplatníci. Výhodu mají finanční instituce, které si kapitál vytvořily již v koloniálních časech, s výjimkou Číny, která si jej vytvořila pod pevným vedením komunistické strany. Český stát (tedy čeští občané) tu pak stojí jako nahý v trní.

Takže proč bychom zbytek národního vlastnictví neprodali Číňanům? Čeští investoři o něj zájem nemají, i když Číňané na něm bezpochyby vydělají. Protože žádný zahraniční investor (a v mnoha případech ani český – viz třeba Zdeněk Bakala) neinvestuje z lásky k lidem nebo aby pomohl vládě zajistit zaměstnanost, ale proto, aby vydělal.

Číňanů je více než 1,3 miliardy. Budeme sebou muset pěkně hodit, abychom jim svou prací přispěli na jejich bohatství.

Václav Makrlík
Autor je ekonom.