ESEJ / Sedím v kavárně v jednom malém českém městě, kde žiju, piju kávu a slyším, jak se u vedlejšího stolu baví dvě asi osmnáctileté dívky o tom, že tady nemají žádnou perspektivu, a jakmile se přestěhují do hlavního města, začne opravdový život. Vrátilo mě to o patnáct let zpátky a já si vzpomněla, jak jsem seděla v Penze, kde žije kolem půl milionu lidí a kde se nyní aktivně budují kryty, a říkala jsem si, že jakmile se přestěhuji do Moskvy, začne nejlepší období mého života. Všichni mladí lidé v Rusku jedou do hlavního města, aby ho dobyli, nikdo tam nejede jen žít.

Ale jak víte, Moskva není Rusko a nevěří na slzy a život se opravdu změnil, ve svých osmnácti letech jsem se ponořila do třináctimilionové Moskvy jako vařečka do těsta. Začala jsem se kroutit, točit na všechny strany, neměla jsem čas zvednout hlavu, abych se nadechla, musela jsem jen bojovat, abych se neutopila a prostě nezdechla. Podařilo se mi z toho dostat až poté, co jsem na chvíli odjela do svého města, kde jsem okamžitě pocítila rozdíl v tempu života a v postoji k němu.

Touha přestěhovat se do Moskvy

V osmnácti, dokud jste pod máminou sukní, si myslíte, že vám všichni něco dluží, že by se o vás ostatní měli z nějakého důvodu zajímat, a pak vám ukáží, co je skutečný život, zatuchnete a zvyknete si. Ale na druhou stranu, bez životního otužování by se lidé neposunuli dál, zůstali by naivní. Zkušenost života v metropoli je užitečná a nikoho od ní neodrazuji. Tak teď už víte, na co myslím, když piju latte.

Ale najednou mě napadlo: Odkud se bere ten mytologizovaný vztah k hlavnímu městu? Myslela jsem si, že je to zvláštnost Ruska, protože ať to zní jakkoli podivně, veškerý život je opravdu soustředěn v hlavním městě, ale ukázalo se, že je tomu tak i v evropských zemích. Všichni máme představu, jako ve filmu „Hunger Games“, že existuje nějaký Kapitol, kde všichni chodí vyparádění v zářivých šatech a kostýmech, neustále tančí na plesech a jedí exotická jídla, a jsou jiné distrikty, kde jsou ti ostatní se sekerami a šípy a musí lovit, aby nějak uživili své rodiny, nebo udělat show pro ty vyparáděné, aby z barového stolu něco spadlo na talíř.

Je to, jako by elita žila v hlavním městě a na regiony se dívala shora jako na služebnictvo, a ty si pak začnou myslet, že je s nimi něco v nepořádku, což nemá nic společného s realitou. Dá se to přirovnat k tomu, že někdo člověku nadává, a on si pak kvůli slovům nějakého neznámého člověka vypěstuje komplex na celý život.

A nikdo nepřemýšlí o tom, že hlavní město je jako mlýnek, mnoho lidí se prostě chce stát součástí elity, kterou obdivují z televizních obrazovek, sociálních sítí a lesklých časopisů. Být součástí party hlavního města znamená neustále se účastnit přehlídky face-tradingu, navazovat známosti a kontakty, které se vám teoreticky jednou budou hodit, usmívat se na lidi, na kterých vám nezáleží, a dostávat na oplátku totéž.

Máte rádi pomeranče?

Možná po tom někteří lidé touží, ale jak se říká v jednom slavném filmu: „I’m too old for this shit.“ Zřetelně si vzpomínám, že když jsem se přestěhovala do Moskvy, uvědomila jsem si, že je to navždy, za prvé proto, že když odejdete s myšlenkou „když se mi něco nepovede, můžu se vrátit“, no tak se vám to nepovede, protože do toho nedáte všechno, a za druhé, vrátit se z hlavního města bylo považováno za ostudu, znamená to, že jste v Moskvě neuspěli, zůstanete flákači a budete daleko od elity.

Je velké množství případů, kdy byli studenti vyloučeni z vysoké školy a místo toho, aby se vrátili do svého regionu, hledali si práci a dál lhali své rodině, že studují.

Objevilo se obrovské množství memů, obrázků, na kterých prostitutky stojí u dálnice a telefonují, s popiskem „Ano, složila jsem zkoušky“. Možná to platí jen v Rusku, ale v Česku je pohled na takové věci jiný. Možná je Praha klidnější a menší, ale zdá se mi, že ani ona, stejně jako každé jiné hlavní město, nevěří na slzy.

I kdybych se měla přestěhovat do hlavního města, tak bych bydlela někde na periferii, ne proto, že jsem snad arogantní, ale bojím se tramvají, ty nemají vůbec žádná pravidla, jezdí si, kam chtějí, kdy chtějí a na koho chtějí. A metro ve mně už teď vyvolává lehký pocit znechucení; každý den jsem v Moskvě trávila dvě hodiny (hodinu tam a hodinu zpátky) v metru, abych se dostala do práce. Slavný český krtek netrávil pod zemí tolik času jako já cestou do redakce.

Představte si, že máte velmi rádi pomeranče, ale můžete si je dovolit jednou za rok, v takovém případě si vychutnáte každé kousnutí, ale pokud je jíte každý den, po nějaké době se vám udělá špatně už jen z jejich vůně. Nevylučuji, že mám metropolitní přesycenost, vzpomínám si, jak jsem jednou jela taxíkem tři hodiny z domova do kina.

Ach, ty slavné moskevské zácpy! Možná i proto vnímám Brno jako předměstí Prahy a koukám na ty, kteří se mě ptají, jestli se mi stýská po Moskvě, jako na blázny. Dneska si raději pár dní ve velkoměstě zajdu do svých oblíbených restaurací a míst a vrátím se do hnízda s Netflixem a aperolem.

Krása malých měst

Možná to zní divně, ale teprve když jsem přijela do České republiky, uvědomila jsem si krásu malých měst. Mnoho lidí je podceňuje, možná proto, že je nemají s čím srovnávat nebo možná touha být součástí života hlavního města zatemňuje mysl. Ale rozvoj země jako celku můžete hodnotit podle regionů, protože v hlavním městě bude vždycky všechno nejnovější, nejmodernější a nejmódnější, ale když žijete v malém městě, okamžitě si všimnete buď pokroku, nebo úpadku, a když vidíte zlepšení, začnete mít rádi místo, kde jste.

Když jsem přijela z Moskvy do Penzy, vzpomínám si, jak místní úřady stavěly nákupní centra, nějaké sportovní areály a kostely (mnoho kostelů), jako by to bylo speciálně naplánováno tak, aby z každého místa bylo vidět alespoň nějaký chrám, zřejmě proto, aby se modlili za ty, kdo žijí na předměstí, protože se to tam hemžilo drogami, dealery a děvkami, které chodily mezi garážemi a nabízely své služby. Je vidět, že úřadům to bylo jedno, protože místo aby řešily problémy města, zakryly hovno fototapetou s květinami.

Neříkám mladým lidem, aby se vzdali svých tužeb a snah odejít do velkoměsta, potlačili své ambice a seděli na místě, jen chci říct, že někdy se díváme někam do dálky, fantazírujeme o budoucnosti, nevšímáme si toho, co máme pod nosem, nevidíme možné perspektivy nebo změny, které se dějí doma, v rodném městě a je třeba si jich všímat.

Funguje to i obráceně. Pokud vidíte nějaké problémy, můžete na ně ve svobodné zemi upozornit a být vyslyšeni. Máte skvělou příležitost zvolit si regionální zastupitele, nejen čekat, až prezident jmenuje do čela vašeho města někoho ze své bývalé ochranky.

Případy Rojzman a Furgal

Nedokážete si ani představit, jak je to nechutné, když jako v Rusku nevidíte žádné světlo na konci tunelu ani sebemenší perspektivu. Jediné, co ruští regionální úředníci dělají, je, že kradou a za veřejné peníze si stavějí mohutné paláce, které se později stanou turistickými atrakcemi. Zároveň jsem měla štěstí, že jsem byla svědkem toho, jak si lidé v ruském městě váží starosty, občané mu podávali ruku, když ho viděli na ulici, tykali mu, jako by ho znali už dlouho.

Jevgenij Rojzman byl starostou Jekatěrinburgu, právě toho města, které ruský putinovský propagandista Vladimir Solovjov nazval „centrem hnusných liberálů“. Upřímně se snažil občanům pomáhat, staral se, pořádal pro občany hodinové mítinky, kde řešil problémy, které Putinovi šakalové za problémy ani nepovažují.

Rojzman je nyní v domácím vězení kvůli údajné diskreditaci ruské armády. Pokud jde o ruské starosty, nelze pominout bývalého gubernátora Chabarovského kraje Sergeje Furgala. Proč bývalého? Ano, protože byl odsouzen ke 22 letům vězení v trestanecké kolonii s přísným režimem. Jedná se o nejdelší trest, který v Rusku dostaly jen bývalé hlavy regionů, které byly zapleteny do kriminálních kauz.

Ale z čeho byl obviněn Furgal? Z organizování vražd podnikatelů a pokusů o atentát. Téměř okamžitě po zadržení bývalého gubernátora začaly v regionu masové protesty, které neskončily ani po několika měsících. Protestující požadovali Furgalovo propuštění; jsou přesvědčeni, že pracoval pro blaho společnosti a řešil problémy obyvatelstva a k jeho zatčení došlo z politických důvodů.

Pochopte to správně, rozhodně neschvaluji vraždy a pokusy o atentát, jen nevěřím ruským úřadům. Protesty byly tak rozsáhlé, že prokuratura prohlásila demonstrace za propuštění Furgala za extremistické hnutí. Nejzajímavější však je to, kdo nastoupil na Furgalovo místo.

Vzpomínáte si, jak sociální sítě obletělo video, na němž ruský politik před Novým rokem seděl s celou rodinou včetně malých dětí v tričkách s obrázkem Putina a při pití čaje začal aktivně agitovat za znovuzvolení Vladimira Vladimiroviče? Dámy a pánové, byl to Michail Děgťarev. Ten se stal šéfem regionu ihned po Furgalově zatčení.

Nutnost prokázat loajalitu

Podle kremelského plánu měl vzbouřený region „zklidnit“. Po nástupu do funkce se protestujícím otevřeně vysmíval, ignoroval jejich požadavky a nakonec počkal, až protesty utichnou. A pak stejně trpělivě čekal na příležitost zaujmout výhodnější pozici ve „vertikále moci“. V květnu 2024 byl jmenován ministrem sportu.

Je třeba poznamenat, že tato pozice Děgťarevovi velmi vyhovuje, jistě je rád ministrem něčeho, co je mrtvé. Důvod, proč jsem vám tento příběh vyprávěla, je ten, že Kremlu je jedno, jestli se gubernátor stará o svůj region, nebo ne, nejdůležitější pro něj je, aby projevil loajalitu.

Pokud starosta prokáže loajalitu, může zpronevěřit všechny peníze přidělené kraji, aniž by mu kdokoli řekl jediné slovo. Ale pokud neposlechne a odváží se jít proti systému, ten ho sežere, aniž by si toho všiml. Tím, že gubernátoři mohou krást, Kreml jim platí za jejich podporu. Takže když Vladimir Vladimirovič oznámí navýšení finančních prostředků pro regiony, je to vzkaz nikoliv obyvatelům, ale gubernátorům, že mohou mít ještě víc, jen k tomu potřebují nadále podporovat Putina.

Nejvýraznějším příkladem odčerpávání peněz z regionu je Ramzan Kadyrov. Putin mu dovoluje dělat si s regionem doslova cokoli výměnou za to, že Kadyrov drží Čečensko na uzdě a projevuje podporu Kremlu. Kadyrov doslova tančil na penězích a chlubil se, že mu je dal Alláh, a z nedostatku peněz obviňoval ministerstvo financí. Ramzan Kadyrov si svůj (regionální) kapitál pečlivě odpracovává.

Hledání dokonalého místa k životu

Jednou z hlavních chyb Rusů je lhostejnost, například k tomu, kam jdou jejich daně a proč místo veřejných parků vznikají nové přístavy pro místní papeže, anebo se starostovi koupí nové luxusní auto, které kontrastuje s prašnými a rozbitými cestami města. Tato lhostejnost byla vždy součástí definice „být mimo politiku“.

Je to tedy velmi jednoduché: buď jste mimo politiku a pak vaše město upadá, anebo se staráte, a pak se rozvíjí. A o hlavní město se nebojte, tam bude stejně všechno vždy dokonalé. Protože všichni světoví politici a všechny hvězdy jezdí kam? Přesně tak, do hlavního města země.

Je zvláštní, že bez ohledu na to, kde člověk žije, je přesvědčen, že existuje lepší místo než to, kde žije teď. Myslela jsem si, že to platí jen pro města, která se nacházejí v zemích s totalitními režimy, chudobou a beznadějí, ale ukazuje se, že tomu tak není. Mnoho lidí stráví celý život hledáním dokonalého místa, ale co kdybyste se místo toho snažili udělat vše proto, aby vaše město odpovídalo vašim vlastním ideálům? Tady v Česku k tomu máte vše potřebné, jen je třeba chtít.

Autorka je ruská novinářka žijící v České republice. V letech 2010–2022 pracovala v rozhlasové stanici Echo Moskvy, kterou Putinův režim hned na počátku velké války Ruska proti Ukrajině zlikvidoval.