Bez velkého zájmu veřejnosti, médií a trosek demokratické politické opozice ukončila ve čtvrtek Poslanecká sněmovna projednávání  bodu nazvaného před více než rokem tajnosnubně „Nezaplacené podniky privatizované v letech 1992 – 1998“. Po poměrně krátké, víceméně formální rozpravě přijala přesvědčivou většinou komunisty navržené usnesení. Konstatuje v něm, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody v řádech stovek miliard korun. A Sněmovna proto žádá vládu České republiky, aby zpracovala a navrhla změnu trestněprávních předpisů tak, aby ty zločiny bylo možné dále stíhat a potrestat a aby nedošlo k jejich promlčení.

Návrh usnesení podpořilo 108 ze 123 přítomných: zcela jednoznačně Babišovo ANO, komunisté, Okamurova SPD, Pirátská strana a ČSSD. Proti hlasovalo jen 12 poslanců ODS. Způsob, jak se k tomu postavili ostatní poslanci  tzv. demokratických stran, je zarážející. Je poměrně těžké se zbavit podezření, že řada z nich prostě bod „vypustila“. Připadá mi to nezodpovědné.

Zvlášť je třeba zdůraznit, že komunistickou iniciativu od počátku  podporovali Piráti. Nakonec iniciativně navrhli prodloužení „rozhodného období“, ačkoli to na faktický smysl komunistického návrhu (zabránit promlčení) nemá vliv. Teď už nelze přehlédnout, že tato strana je zcela organickou součástí „Nových pořádků“.

Bod „Nezaplacené podniky privatizované v letech 1992 – 1998“  putoval Sněmovnou delší dobu, na pořad jednání byl zařazen 20. března 2018. Tenkrát byla jeho podpora o něco malounko vlažnější, hlavně ze strany ČSSD, ale zdrželo se i pár babišistů a Pirátů. V prosinci 2018 pak proběhla  k návrhu usnesení dosti živá debata. Mluvilo se převážně o vině demokratických stran na privatizaci z 90. let a komunistů na předlistopadovém režimu. Stranou zůstal význam tohoto komunistického (nebo vlastně komunisticko-pirátského) návrhu v kontextu Velké protikorupční revoluce a postupné  instalace „Nových pořádků“ v České republice. Rád bych to aspoň trochu napravil.

Nová etapa Velké protikorupční revoluce

Návrh otvírá novou kapitolu hysterického boje proti korupci, započatého někdy v letech 2011 a 2012. Iniciativy v tažení proti „politikům, co nemakali a kradli“ (slova Andreje Babiše)  se teď ujímají komunisté a obracejí pozornost establishmentu i veřejnosti směrem  k uzlovému  bodu našich novodobých dějin, k politických změnám započatým v roce 1989.

Demokracie, která nám tehdy  spadla do klína, měla od počátku jednu výraznou chybu (demokracie má chyby, na rozdíl od všech Nových pořádků, co už jich na světě bylo). Byla to politická chyba, ne snad morální nebo právní. Politické strany, které se na ní podílely, uměly vždy velmi jasně formulovat, co je rozděluje, ale skoro vůbec ne to, co je spojuje. Zdálo se, že nic. Polistopadová politika proto vypadala jako neustále se zostřující třídní boj, v němž byl každý nástroj proti nepříteli dobrý, jako pokračování občanské války jinými prostředky. Počínaje rokem 1996 bylo prakticky nemožné sestavit vládu s většinovou podporou v PS (většina té Nečasovy se během krátké doby ukázala jako fata morgana). A od roku 2011 se  těžiště politického zápasu přesunulo z parlamentních lavic na ulici. Jistě, není to nic neústavního – jen to svědčí o hluboké politické krizi. Hybatelem posunu byla nejsilnější politická strana, hlásící se k polistopadové demokracii, ČSSD. Dokázala činnost Nečasovy vlády do značné míry paralyzovat, ale nedařilo se jí, aby ji svrhla. Proto volila tuto cestu a bohatě přitom využila svůj vliv na postkomunistické odbory.

Přenesení těžiště politického boje z parlamentního kolbiště na ulici má zpravidla velkou destruktivní sílu, ale jen minimální sílu konstruktivní. A tak dnes, na konci rozpoutaného revolučního procesu, zbývají z ČSSD jen ruiny, zatímco na troskách polistopadového demokratického režimu se tyčí impozantní obludná stavba „Nových pořádků“. V Poslanecká sněmovně dominuje virtuální koalice, zahrnující teď ANO, Okamurovu SPD a KSČM. V důležitých věcech se přidávají i Piráti. Pokud jde o výkonnou moc, prezident využívá přímý mandát k faktickému posilování svých pravomocí, vykládá si ústavu podle svého a v zahraniční politice orientuje Českou republiku na Východ, na Čínu a Rusko. A  menšinovou vládu ANO se sociálně demokratickým ocáskem spolehlivě jistí jakoby z opozice KSČM. Demokratická opozice je zcela bezmocná (na přijetí komunistického usnesení se to znovu jasně ukázalo). Nové pořádky ovládají legislativu i exekutivu.

Prehistorie: virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky

Samozřejmě, na krizi a rozkladu polistopadové demokracie mají velký podíl pravicové strany s nenávistnou teorií klausismu – vonhayekismu (dějiny, a to jak lidské všeobecně, tak i české v posledním století zvlášť prý spočívají na odvěkém nesmiřitelném a nelítostném konfliktu  „pravice s levicí“). Stejně důležitý je ovšem dlouhodobě destruktivní vliv havlovské „nepolitické politiky“. „Politická politika“ má být něco problematického a nespolehlivého. Musí být proto stále konfrontována s mravností, již ztělesňuje „občanská společnost“ (politické strany do ní nepatří), tj. nezávislé iniciativy, veřejné demonstrace a spřízněná média.

Jistěže občanská společnost (v případě, že zahrnuje jako podstatnou součást i politické strany), nezávislé iniciativy a svobodná média k demokracii neodmyslitelně patří. Někdy od konce devadesátých let se však u nás vytváří něco jako Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky (to je z mé strany jakási reminiscence na slavný Orwellův román). Tj. projekt alternativy k „standardnímu“,  „tradičnímu“ uspořádání společnosti, stojícímu na občanských právech a demokratických politických institucích. Osoby nadané mohutnou mravní silou se seskupují, aby tvořily protiváhu politikaření. Mravnost se do společnosti vnáší nikoli cestou formalit a institucí, ale přímo: vyzařováním z médií, občanských iniciativ a veřejných shromáždění nadšených lidí. A odtud se bez zbytečných okolků přenese do orgánů, jejichž posláním je silové uplatňování mravnosti, tj. do policie a prokuratury. Je to projekt policejního státu s lidskou tváří, který se naštěstí v době polistopadové demokratické ČR nikdy pořádně nerozvinul, neboť narazil na odpor na politické scéně a na soudní moc. Jeho největším výkonem bylo až zhroucení Nečasovy vlády a následný rozklad polistopadové demokracie.

Destruktivní síla této politické hysterie byla ohromující.  Z české polistopadové demokracie nezůstal kámen na kameni. K moci se ovšem nedostaly Pravda a Láska a vznešené ideje Václava Havla, nýbrž Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura a Vojtěch Filip.  Lidé, kteří se na tomto úsilí podíleli, to určitě myslili upřímně a takhle to nechtěli. Šlo jim o mravnost a demokracii. Obávám se jen, že slovo „mamlas“ je při pohledu na výsledky jejich úsilí slabý výraz.

Mravnost kontra politika?

Teze, že politika je něco ze své podstaty nedokonalého  a nečistého a je třeba ji prodchnout mravností, je bezbožná. Iniciativy zodpovědného jedince musí stát na osobní víře. „Morálka“ je jen jakýsi pracovní soubor floskulí, který se opírá o náboženské zakotvení a musí být z víry prověřován a inovován. Náboženské zakotvení je u nás, ať chceme nebo nechceme, západní (katolické a protestantské) křesťanství. Vymýšlet si něco nového (viz např. Masarykova představa o nezjeveném náboženství, postaveném na kritice) je nemístně ambiciózní.  Pokud tedy u nás někdo  mluví o „našich hodnotách“, jsou to tyto (a nikoli vepřové a pivo v protikladu k barbarskému islámu). Bohužel je drtivá většina společnosti ztratila nebo je cítí jen velmi mlhavě. Hysterický boj proti korupci a podvodům je jen náhrada skutečného náboženství, slepý nenávistný fanatismus, který obyčejně končívá tím, že se ho chopí vyčůraní darebáci a využijí ho ke svým nízkým cílům. Náš problém tedy není, že jsme ztratili morálku, ale že jsme ztratili víru.

Kriminalizace politiky

Komunistický návrh, který si nyní establishment Nových pořádků bez problémů osvojil, je vlastně vyvrcholením vývoje úspěšného ničení demokracie znovunabyté po listopadu 1989:  od někdejšího projektu očištění společnosti od zkompromitované politiky prostřednictvím policejního státu s lidskou tváří, prodchnutého morálkou, přes Velkou protikorupční revoluci, která otevřela cestu k moci Babišovi, Okamurovi, komunistům (a já bych řekl taky Pirátům). Teď nastává třetí, závěrečná etapa: návrat po spirále tam, odkud jsme v listopadu 1989 vyšli. Jistěže nechci strašit „komunismem“, nic takového ostatně ani reálně neexistuje: existuje však zaostalé ruské politické prostředí, v jehož staletém vývoji byl „komunismus“  (rozuměj bolševismus) jen jedna dnes už uzavřená kapitola.

Základní prostředek ke zničení demokracie je kriminalizace politiky. Smysl politiky je odjakživa humanizace výkonu moci. Děje se tak vyvažováním sil a překážkami, které demokratická politika staví do cesty bezohledné brutalitě.  Nepřátelé demokracie obyčejně argumentují tím, že překážky je třeba odbourat, aby se prosadila větší efektivita, která ve všech těchto teoriích od projektu policejního státu s lidskou tváří až po stalinské procesy znamená méně zbytečných cavyků (a více bezohlednosti a násilí).  Je přitom pozoruhodné, že dobře míněné výmysly jurodivých intelektuálů vždycky nakonec skončí v rukou „pragmatiků“, jako jsou exponenti Nových pořádků (Babiš, Okamura, komunisté ad.), a ti jich využijí pro své vlastní, parciální cíle.

Důležitá věc je zamlžení toho, oč jde. Například mluvit v případě Nových pořádků o „střetu zájmů“ je zavádějící:  problém je vznik obludného politického novotvaru, v němž se kumuluje politická, ekonomická a mediální moc a jenž manipuluje celou společností. Na něj se pak nalepí různí ambiciózní paraziti. Něco podobného do demokracie nepatří, jenže je prakticky nemožné to zakázat zákonem. Proto je třeba proti tomu bojovat politicky, všemi prostředky, které zákony a ústava zatím pořád ještě dávají. Tedy „zákonní odpor“, jak říkával Karel Havlíček Borovský. To, že lidé, kteří monopolizací  politické, ekonomické a mediální moci do svých rukou deformují a ničí demokracii, třeba zároveň taky kradou resp. kradli nebo se  zkompromitovali v době bolševismu, nelze zlehčovat,  ale není to podstatné: patří to k nim jako k pejskovi blechy.

S řešením toho základního politického problému nám např. EU nemůže příliš pomoci, v tom základním si musíme vystačit sami. Hlavní věc je přesvědčit spoluobčany.  Zároveň je zcela pošetilé chtít vést  s exponenty Nových pořádků dialog a málo perspektivní je taky žádat na nich, aby sami od sebe odstoupili (což je vlastně totéž jako chtít, aby se polepšili). Zvlášť upozorňuji, že naše dnešní situace je zcela odlišná od té v roce 1989: je nesrovnatelně horší, protože pozice těch, co brání demokracii (tj. podle mne polistopadovou demokracii!), je nesrovnatelně slabší než těch, co tehdy chtěli demokracii vybudovat. Myšlenka na „dialog s mocí“, na níž byla kdysi postavena Charta 77, je dnes ještě absurdnější než byla v sedmdesátých letech. Žijeme nikoli v totalitním režimu, nýbrž pořád ještě mezi troskami demokracie, z nichž některé jsou funkční.  To, co je zapotřebí, je: všemi legitimními a účinnými politickými prostředky dostat představitele Nových pořádků co nejrychleji od válu. Dialog s nimi mezi ty prostředky nepatří.

Otvírá se cesta k retribučnímu zákonodárství

A konečně, v neposlední řadě, zbývá formálně právní stránka komunistického návrhu. Je pozoruhodné, že jí dosud  nikdo nevěnoval velkou pozornost. Cíl je zúčtovat se zrádnými politiky, co nemakali a kradli. Zúčtování se má dít tak, že establishment Nových pořádků zasáhne do stávajícího práva a odstraní zábrany, bránící rychlému a tvrdému zúčtování (základní věc je zrušení promlčecí lhůty). Je to vlastně trochu podobné problému s náhradami církvím: zpětné zdanění znamenalo, že zásada pacta sunt servanda byla pošlapána. Přitom její dodržení je důležitější než to, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Má totiž před zásadou „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ výraznou přednost. Nikdo to tak nebere.

To, co komunisté, Piráti a další navrhují, je standardní projev neúcty k právnímu prostředí v obecném slova smyslu. Tato neúcta  prorůstá ostatně smýšlením lidí v celé protikorupční revoluci od nesmyslných představ o policejním a prokurátorském státu s lidskou tváří na přelomu tisíciletí. Komunistický návrh znamená východisko k retribučnímu zákonodárství, jaké naposled pamatujeme z chmurné doby let 1945-8.

Z toho, co jsem napsal, plyne taky moje hluboká skepse i k nynějším demonstracím. Bylo by nepoctivé, kdybych to neřekl. Ignorují podstatné věci (krajně problematickou povahu celého dnešního politického uspořádání), vezou se na vlně „účtování s korupční minulostí“ (což otvírá vrátka k retribucím), staví na falešné analogii s r. 1989, pohrdají standardní, tj. „politickou“ politikou. A krmí lidi falešnou nadějí. Považuji to za nezodpovědné.

Nakonec osobně

A konečně moje osobní stanovisko: k politice po roce 1989 jsem měl spoustu výhrad. V polistopadovém uspořádání jsem se nezařadil mezi ty, co svými zadnicemi po řadu let zahřívali důležitá a vlivná křesla a ve víru protikorupční revoluce to honem rychle zapomněli. Ale splnilo se mi moje hlavní přání: mohl jsem dlouho publikovat a učit na vysoké škole. Proto beru Staré pořádky, to jest polistopadový demokratický režim, za své a dokud to půjde, chtěl bych je bránit.

A za druhé: přiznávám, že jsem podjatý. „Rozhodující období“ pro budoucí retribuční zákony, které nám dekretují komunisté a Piráti, se týká i mne. V „rozhodující době“ (1992-2005) jsem během jednoho roku vykonával vysoký státní úřad. Chtěl bych tedy hodně hlasitě říci, že to vedu v patrnosti a k tomu, co jsem ten rok dělal, se hlásím.

Revue Forum Banner
Bohumil Doležal
Bohumil Doležal
Publicista a pravidelný spolupracovník
Další články autora