V Kanadě kdysi vycházel exilový časopis Západ, na kterém spolupracovali lidé jako Josef Škvorecký, Ota Ulč a řada dalších. I po desítkách let se tam dočteme celou řadu podnětných a téměř současných věcí. V roce 1980 tam vyšel článek exilového autora Viléma Hejla, který popisuje zvláštní konec komunistického prezidenta Antonína Novotného.
Antonín Novotný, jak známo, byl v roce 1968 sesazen a posléze upadl v komunistické straně v nemilost. Zemřel roce 1975 a jeho skon zaznamenal stranický tisk několika řádky. Tento člověk byl přitom po celá 60. léta velmi mocným mužem, o kterém se dokonce říkalo, že v některých věcech oponoval i Leonidu Brežněvovi. Možná i proto ho Brežněv nechal tak snadno padnout. Text, který o něm Hejl napsal, se zabýval už jeho životem v období důchodu. Novotný bydlel ve své vile, kde žil už jako prezident, až do smrti. Hejl, který tehdy bydlel poblíž, vzpomínal: „Vídal jsem ho často, starobního důchodce Antonína Novotného s manželkou Boženou, když v sobotu chodil navštívit nedaleko bydlícího syna, povoláním generálního ředitele všeho možného.“
Nikdo ho nezdravil
Autor dále popisuje, jak všichni předstírali, že tohoto člověka, jehož portréty, kdysi visely všude a byly v novinách na čelném místě, jako by nepoznávali, a tudíž ani nezdravili. Co je na tom ale zajímavé? Hejl popisuje jeho výraz. Novotný se tvářil neproniknutelně jako karbaník, který ještě nebyl zcela proražen, protože pořád svírá v hrsti pár mocných karet. Ve skutečnosti byl jako člověk, který vypadá jako chudák, protože chodí celý záplatovaný a přitom doma přepočítává zlaťáky.
„To byl Antonín Novotný. Nevím, zda se tak stalo nedopatřením, anebo jestli patřilo do jeho karbanické taktiky, že nechal navenek proniknout pár zmínek o svém pokladu.“ V čem spočíval? Žádné originály francouzských impresionistů ani šperky nakoupené za pakatel, které by předváděl hostům. Své návštěvníky uváděl do zcela jiné klenotnice. Tam na vysokých policích stály kolem dokola dlouhé řady spisů. Antonín Novotný pověděl jenom několika slovy, co je v nich uloženo.
„Tadyhle,“ přejížděl prsty po několika svazcích, „mám kompletního Štrougala.“ Okamžik počkal, až si host zhruba připomněl, co všechno o tomto státníkovi slyšel. Antonín Novotný vychutnával svůj úspěch a nespěchal. A takhle pokračoval dál. Bylo toho tam hodně. Stačilo vyslovit nějaké jméno, které v posledních desetiletích něco znamenalo, a v policích se objevilo několik desek s příslušnými informacemi.
Když potom Novotný zemřel, vdova se moudře na několik dní vzdálila z vily, před kterou začala zastavovat různá auta, vždycky vystoupili dva muži a vešli do domu. Když odcházeli, nakládali si do auta různé šanony s písemnostmi.
Informační společnost
Novotný vlastně předjímal to, čemu dnes říkáme informační společnost. Informace jsou důležité, jsou samy o sobě zboží, a to někdy velmi lukrativní zboží. Jedna z nejcennějších komodit je, když na někoho něco víte, protože pak ho můžete držet v hrsti, máte ho pod pomyslným zámkem, jako by byl váš rukojmí. Taková oběť musí být hodná, musí také sloužit, je-li třeba.
V poslední době už tato zbraň poněkud ztrácí účinnost. Ještě v 90. letech dělalo dojem, když se zjistilo, že někdo byl agentem StB. Dnes už to sotva s někým hne, vždyť na těch seznamech bylo tolik celebrit, které známe z obrazovek jako milé a zábavné a hodné lidi, že takové obvinění jistě nemá žádnou hodnotu a beztak je vznesl někdo, kdo to v životě sám nikam nedotáhl a měl by raději mlčet a nešpinit miláčky národa.
Antonín Novotný měl samozřejmě smůlu, že nežil ve svobodné společnosti, kde se daly informace nejen vlastnit, ale také šířit. K čemu to je, že něco víte, když to nemůžete použít.
Opravdu to zničili?
Spisy z období dvaceti let poté, co byl Antonín Novotný sesazen, se dnešních dob nedočkaly. Většinou prý byly skartovány několik dní poté, co se věci u nás začaly po 17. listopadu 1989 hýbat. Můžeme tomu ale věřit? Skutečně by někdo zničil všechno, co má cenu zlata? To by musel být blázen. Spíše můžeme předpokládat, že v lecjaké skříni se ocitly materiály, které by mohly být zajímavé. Dokázat se to ovšem nedá. Stejně tak je možné, že většina všeho skutečně zanikla v hektické snaze zamést stopy. Možné to je, ale ne jisté. Stejně tak se mohlo stát, že na leckoho, kdo později hrál nějakou roli v našem veřejném životě, někdo něco věděl. Nebo ví dodnes. To by vysvětlovalo, proč se někteří lidé chovají tak divně, jako kdyby je někdo řídil.
Jenže jako by to bylo jedno.
Dostali jsme se do fáze, že být agentem komunistické tajné policie už tolik nevadí. S tímto stigmatem lze být ministrem, církevním hodnostářem, oblíbeným umělcem, citovaným politologem. Materiály se přece ztratily, a kdyby došlo na soud, přijdou řídící důstojníci a řeknou, že vlastně nikoho neřídili a soud jim to uvěří. Ti důstojníci dopadli nakonec vůbec nejlíp. Zatím všichni honili především agenty, ale strůjci zla jsou v klidu.
A takhle jsme dopadli. Jeden práskač místopředsedou Sněmovny, další, co chodil dávat hlášení, je ministr, o Americe se píše jako v Dikobrazu ze 70. let a ústav, který má totalitu zkoumat, je v řízeném rozkladu. Ještě že se toho Antonín Novotný nedožil. Dneska by jeho archiv možná nechtěli ani v antikvariátu.
