Zpráva o ovládnutí Afghánistánu Tálibánem dominovala titulkům novin po celém světě. Radikální hnutí sice slíbilo, že zemi nebude využívat jako teroristickou líheň a že práva žen bude respektovat „v rámci islámského práva“, tamní obyvatelé se však bojí o svoji budoucnost. Čekají, jaká vláda vznikne a co bude znamenat pro ženy, lidská práva a svobodnou politiku. Skončit však může i hudba či sport, tak jak je místní znají. A vyhasínají i životy lidí.

Po nástupu radikálního hnutí Tálibán v Afghánistánu se cosi změnilo během několika hodin, co hlavní město Kábul ovládli ozbrojení teroristé. Mezi běžnými lidmi zavládl strach a do nejtěžší situace se dostaly tamní ženy, které ve společnosti nehrají ultrakonzervativní roli, jakou by si hnutí přálo – byť prozatím hovoří o opaku.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Podobně jako ženy jiných profesí, i sportovkyně se bojí o svůj život. Bývalá kapitánka afghánského ženského fotbalového týmu Khalida Popal, která v současnosti žije v Kodani, zavolala do své země svým fotbalovým kolegyním. „Volám jim a říkám, aby si pro svou bezpečnost odstranily identitu ze sociálních sítí, smazaly své fotografie, jména. Dokonce jim říkám, aby spálily nebo se zbavily dresu svého národního týmu,“ řekla v rozhovoru pro agenturu Reuters.

„Je to pro mě bolestné, jako pro někoho, kdo se jako aktivista postavil a udělal všechno pro to, aby dosáhl a vydobyl si identitu hráčky ženského národního týmu,“ poznamenala. Situace je podle ní velmi zoufalá. Tamní ženy se nemají na koho obrátit, u koho hledat ochranu, koho požádat o pomoc, když jim hrozí nebezpečí.

Devatenáctiletý mladík, který spadl z boku letadla

Kábulské letiště v pondělí po nástupu Tálibánu ochromila panika. Tisíce místních se tolik bály o svůj život, že se snažily dostat na palubu letadla, i když neměly povolení. Letadla totiž potřebovala převézt do bezpečí občany svých zemí a afghánské spolupracovníky.

Mnozí z těch, kteří možnost odletět neměli, se chtěli vyškrábat alespoň ke dveřím, které poskytovaly naději na záchranu. Někteří z nich ve strachu alespoň vyšplhali na boční stranu letounu amerických ozbrojených sil a marně doufali, že doletí do bezpečí. Tyto záběry pak obletěly sociální sítě.

Scenes of panic and chaos played out at the airport in Kabul as crowds of people desperate to escape Afghanistan rushed onto the tarmac.

Some clung to the sides of planes, even as one taxied down the runway, in a bid to flee the Taliban.https://t.co/pAgoGW7tos pic.twitter.com/4YGQd2iEzk

— The New York Times (@nytimes) August 16, 2021

Podobný zoufalý boj o život se pokusil svést i devatenáctiletý Zaki Anwari. Mladý fotbalista podle televize BBC z letadla spadl a smrtelně se zranil po startu letadla. Sociálními sítěmi kolovaly taktéž záběry lidí, kteří po startu padali na zem, americké letectvo rovněž potvrdilo, že v podvozku letadla byly po jeho příletu do Kataru nalezeny lidské ostatky.

Tiché ulice a lidé ve strachu z budoucnosti

„Pohled na vylidněné ulice byl skličující. Uvědomil jsem si, že dívky a ženy už nebudou moci chodit po ulicích se rtěnkou, sladkým parfémem a botami na vysokém podpatku. Jejich smích se už možná nebude ozývat v nákupních centrech, na trzích ani v salonech krásy. Mé myšlenky přerušil hlasitý zvuk stíhaček na obloze,“ napsal ve svém komentáři pro televizi Al Jazeera kábulský novinář Hujjatullah Zia.

Vzpomněl, že v letech 1996-2001, kdy byl u moci Tálibán, nesměly afghánské ženy a dívky chodit do školy nebo na univerzitu, vycházet z domova bez mužského doprovodu, navštěvovat kosmetické salóny, natož sportovat… O to úzkostnější bylo uvědomit si, že právě tato nekompromisní pravidla by znovu měla začít platit.

„Nyní s přítomností Tálibánu v Kábulu bude přátelství s opačným pohlavím pravděpodobně nemožné a bude se dokonce trestat bičováním,“ dodává Zia. V ulicích viděl podivné ticho a strach z toho, co nastane. Pozdě v noci pak poskytl mluvčí Tálibánu Zabihulláh Mudžáhid afghánským médiím krátký rozhovor. „Tálibán neublíží civilistům ani vojákům. Ujistil diváky, že skupina bude v zemi udržovat bezpečnost a ochranu,“ zaznělo v něm.

„Všiml jsem si však, že místní televize začaly cenzurovat své programy, nevysílaly některé běžné zahraniční pořady. Již dříve jsem si také všiml, že někteří majitelé obchodů odstraňují obrázky dívek bez šátků. Cenzura zkrátka začala, jakmile Tálibán vstoupil do Kábulu,“ domnívá se Kábulan.

Mlčící národ

Zakladatel Afghánského národního hudebního institutu Ahmad Sarmast se již deset let snaží starat o chudé afghánské děti. Momentálně má 350 studentů, které trpělivě vede k výsledkům – jedna z dívek, která předtím prodávala žvýkačky, se díky svému talentu a možnostem tohoto institutu stala dirigentkou prvního afghánského orchestru složeného výhradně z žen.

Sarmastův soubor se díky svým úspěchům dostal do světa – vystoupil v Britském muzeu a Royal Festival Hall v Londýně, Carnegie Hall v New Yorku a na dalších prestižních místech v Evropě.

Jenže i na tuto oblast může u příznivců Tálibánu dojít. Sarmast se bojí o bezpečí svých studentů. Také s hrůzou vzpomíná na dobu, kdy byl naposledy u moci Tálibán. „Lidé nesměli poslouchat ani dělat hudbu, nesměli hrát a prožívat krásu hudby,“ vzpomíná. Afghánistán byl podle něj tehdy mlčící národ. „Doufám, že se nevydáme cestou devadesátých let. Doufám, že Tálibán bude respektovat kulturní práva afghánského lidu.“

Pokud by o institut po tolika letech děti přišly, mělo by to podle Ahmada Sarmasta dopad na celou afghánskou společnost. „Nedovedu si představit společnost bez hudby, byla by to mrtvá společnost. Nevím, jak by mohla přežít,“ dodává.