Norský spisovatel žijící v Praze nám poslal následující článek, v němž polemizuje s častým českým postojem k izraelskému problému. Dal mu podtitulek „Čeští liberálové kritizují Zemana hlavně, když nemusí jít proti proudu.“
V Česku neuplyne ani týden, aby se prezidentu Zemanovi nepodařilo rozpoutat mediální bouři nějakou verbální provokací. Je to jeho osvědčená strategie. Ať už vyslovuje sebetrapnější poznámku, může si být předem jist, že „pražská kavárna“ následující dva týdny bude zaplavovat noviny a zpravodajské servery rozhořčenými reakcemi. Skoro se dá říci, že čím větší nesmysl od Zemana, tím větší polemika v českých médiích.
Kupodivu když se Miloš Zeman vyjadřuje k jednomu z nejvážnějších témat světové politiky, situaci na Blízkém východě, jinak kritičtí liberálové mlčí jako ryby. Přitom český prezident veřejně prezentuje složitý palestinsko-izraelský konflikt v tak černobílých barvách, že ani celoživotní přítel Izraele neví, zda to myslí vážně. Kdyby například skandinávský politik opakoval to, co český prezident prohlásil v nedávném interview s Lidovými novinami, veřejnost by ho považovala za pravicového populistu nebo přímo náboženského fanatika.
Podle Zemana je Izrael „ostrovem demokracie“ na Blízkém východě a přeje si, aby Česká republika jako jediná země EU přesunula svoji ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Český prezident nevidí nic nespravedlivého na tom, že Žid narozený v Jižní Americe se může kdykoliv přestěhovat do Izraele a automaticky zde získat občanství, zatímco potomek Palestinců, vyhnaných v roce 1948, nikoli. Ani mu nevadí, že dva miliony Palestinců, kteří žijí na Západním břehu Jordánu pod izraelskou okupací, odsouzenou OSN a Mezinárodním soudem v Haagu, nepodléhají civilním, ale vojenským soudům. „Co se týče Palestinců, ti se dopouštějí teroristických útoků.“
Amnesty International ve své výroční zprávě za rok 2014 popisuje Izrael a okupovaná palestinská území takto:
„Během své 50denní ofenzivy v Gaze izraelská vojska porušila lidská práva a spáchala válečné zločiny, v nichž bylo zabito víc než 1,500 civilistů […]. Blokáda Gazy, která prohlubuje humanitární krizi, představuje kolektivní potrestání jejích 1,8 milionu obyvatel. Na Západním břehu se izraelská vojska dopustila zabití palestinských demonstrantů včetně dětí a zavedla řadu opatření na omezení svobody pohybu. […] Izrael dále podporoval budování protizákonných osad a umožňoval osadníkům takřka beztrestně ničit majetek Palestinců. […] Izraelská vojska zadržela několik tisíc Palestinců, některé z nich mučila a kolem 500 lidí uvěznila v administrativní vazbě bez soudu.“
Mluvit o Izraeli jako o „ostrově demokracie“ jen proto, že mučení a vraždění probíhá na okupovaném území, je krutým výsměchem utrpení Palestinců. Dodejme pro vykreslení, že izraelský ministr obrany Moše Ja’alon vydal minulý týden nařízení, které Palestincům ze Západního břehu Jordánu pracujícím v Izraeli zakazovalo přepravovat se autobusy, jimiž cestují Izraelci. Nebýt protestů opozice a hlavně lidskoprávních organizací, Izrael by zavedl systém přípomínající apartheid. V sousedním Jordánsku ani v Libanonu nikdo podobný nápad zatím neměl.
Stejně tak jako převzal narativ Sergeje Lavrova k „občanské“ válce na Ukrajině, český prezident převzal narativ pravicových jestřábů v Likudu k izraelsko-palestinskému konfliktu. Zřejmě má své důvody. Třeba chce svou halasnou podporou Benjamina Netanjahua a kolektivním odsouzením Palestinců jako teroristů lovit konzervativce a islamofoby pro příští prezidentské volby. K tomu možná hodlá nahradit své podivné moravsko-ruské sponzory z minulé kampaně americkou proizraelskou lobby AIPAC.
Velikou záhadou ale je, proč čeští liberálové, duchovní potomci Václava Havla, kteří jinak obdivuhodně hájí lidská práva všude po světě, vůbec neprotestují proti Zemanovu blízkovýchodní provokaci. Vysvětlení nejspíš zní, že i oni v tomto případě jsou stále poznamenáni totalitním obdobím.
Komunistický režim neskrýval svůj antisemitismus, přehlížel holokaust a dvořil se arabským diktatorům. Není divu, že Češi po pádu komunismu na to reagovali odporem. Dneska se situace ale obrátila. Široká část společnosti je k Izraeli až neracionálně nekritická. Izraelská diplomacie, která v západní Evropě dlouhodobě ztrácí podporu, za poslední desetiletí vybudovala s Prahou úzké vztahy. Politici mluví nadšeně o velkých investicích a vědecko-technické spolupráci. Poctivý humanista by ale měl dokázat mít dvě myšlenky v hlavě současně: přátelit se s Izraelci a přítom nemlčet o prokazatelné nespravedlnosti vůči Palestincům.
Během loňského útoku na Gazu izraelské bomby zabily 539 dětí. Snad si ani Miloš Zeman nemyslí, že to je efektivní způsob, jak zabránit budoucím teroristickým akcím. Dokonce bývalý ředitel Mosadu Efraim Halevi označuje obnovení přímých mírových jednání mezi Izraelem a Palestinci jako jedinou reálnou možnost, jak zabránit nezastavitelné radikalizaci. Právě ve snaze odblokovat mírový proces se nová vláda Švédska nedávno rozhodla uznat Palestinu.
Česká vláda na to jde opačně. V loňském listopadu premiér Sobotka vzal s sebou celkem sedm členů svého kabinetu a odletěl do Izraele, kde měli společné zasedání s celou vládou Benjamina Netanjahua. Je pozoruhodné, že šéf levicových ČSSD otevřeně objímá pravicového premiéra, kterého izraelská opozice označuje jako „nezodpovědného kovbojského politika“, porušujícího jakoukoli dohodu. Ještě pozoruhodnější je, že českým zastáncům pravdy a lásky je to úplně jedno.
Terje B. Englund
Autor je norský novinář a spisovatel, žije v Praze od roku 1993
