Již dva roky se v novinářské obci řeší téma, jak se postavit k oligarchovi Babišovi a jeho kumulaci politické, mediální a ekonomické moci. Je opravdu trapné, že kolem toho vůbec existuje diskuse. Představte si, že bychom před pěti lety v českých redakcích uspořádali anketu na následující dvě otázky:
– Umíte si představit, že vaše noviny vydává místopředseda vlády a předseda silné parlamentní strany?
– Pracovali byste ve vydavatelství, které by patřilo ministru financí a který zároveň vlastní 200 firem a je největším příjemcem veřejných dotací?
V roce 2010 by 100 oslovených novinářů řeklo NE na první otázku. A stejných 100 procent by odpovědělo zřejmě NE i na druhou otázku. Obě otázky by se jevily jako spadlé z Marsu. Takové propojení pro nás všechny bylo prostě nepředstavitelné, obludné a nemorální.
V roce 2015 by na obě otázky odpověděla možná polovina novinářů jinak. A nebo by se raději ani ze studu nezúčastnili takové ankety.
Andrej Babiš zbořil zdi, odstranil zábrany a udělal z mnoha lidí nedůstojné šašky a kolaboranty. A z pár ničemů udělal své nové mediální šéfy.
To se tedy stalo. Aspoň takhle to vidím.
Babišovi se tato akce povedla excelentně z jednoho prostého důvodu: Pochopil vliv Pravdy a lásky v českých médiích a v pražské smetánce. Samozřejmě že tu nemluvíme ani o pravdě v tom smyslu, jak ji mysleli Jan Hus či T. G. Masaryk. Mluvíme tady o předstírání morální a intelektuální nadřazenosti značné části inteligence, která se kdysi v devadesátých letech silně identifikovala s Václavem Havlem a měla svoji silnou vlivovou skupinu v médiích. A tito havlovci tehdy vedli fanatický boj s takzvanými klausovci. Protože jim kdysi Václav Klaus ukradl Občanské fórum. A udělal dobře, protože tím tehdy přispěl k ustavení parlamentní demokracie. Tehdejší Klaus má máloco společného s dnešním rusofilním dědečkem a s jeho povedenou amnestií.
Klausovci byli v devadesátých letech – trochu mechanicky vzato – lidé, kteří spíše než na morální a intelektuální nadřazenost kladli akcent na konzervativní myšlení, úspěch a výkon. A stejně fanaticky bojovali proti havlovcům. Bylo to celé dětinské a nesmyslně fanatické. Nicméně i klausovci měli svoji agenturu v novinách, byť o něco slabší, ale zase schopnější, protože nepohrdali tak okatě svými běžnými spoluobčany jako většina příznivců Václava Havla.
Škoda že v té změti nějak zapadlo, že tu byli také lidé, kteří nepatřili ani k havlovcům a ani ke klausovcům. Havlovci je totiž považovali za klausovce a klausovci za havlovce. Do tohoto klubu se stále hlásím.
Havel u nás zavedl západní orientaci zahraniční politiky. A je to moc dobře. Dělal této zemi ve světě dobré jméno.
Klaus u nás přispěl k zavedení klasické stranické parlamentní demokracie a udělal také dobře. Dále rehabilitoval komunismem zpochybněné soukromé vlastnictví a osobní zodpovědnost za vlastní život. Tím přispěl ke svobodnému prostředí, ačkoli uměl svými silovými řešeními toto prostředí zase poškozovat. Jinak i díky Klausovi Česká republika měla dlouho dobrou reputaci ohledně svých ekonomických reforem. Byli jsme mezi postkomunistickými zeměmi téměř premianti.
Kromě boje havlovců s klausovci uvnitř víceméně pražské společnosti tady probíhal ještě jeden celostátní bratrovražedný boj, a to konflikt pravice s levicí. Pravice opakovaně mobilizovala za záchranu demokracie a kapitalismu a levice bránila socialistické jistoty. I tento boj byl více či méně fanatický. Zároveň měl jistou logiku, neboť část levice se skutečně s demokracií neztotožňovala.
Dnes všechny tyto boje, po nichž tu skoro nezbyl kámen na kameni, vyhrál Andrej Babiš. Má totiž šokující vůli mít všechno. Pravici i levici. Pravdu i lásku a zároveň efektivitu a úspěch. Má ohromnou výhodu, že si prakticky nic nemyslí a tudíž může být čím chce a právě potřebuje. Tím nám všem vytřel zrak. Umí se bavit s lidmi z venkova a umí si získat pražské snoby. To tu ještě nikdo nedokázal a svým způsobem umí dělat to, co měli dělat demokratičtí politici: Integrovat široké vrstvy národa. Bohužel je neintegruje ke společné vizi a k nějakým idejím, nýbrž k čemusi hroznému. Totiž že se všemi, kdo se mu postaví do cesty, zamete. Jde o kult silné ruky.
Ale jeho cesta k moci byla klikatější. Nejprve se kamarádil na základě své přirozenosti s pragmatiky. Byl osobním přítelem Ivana Langera z ODS a byl také „nezištným“ pomocníkem Stanislava Grosse z ČSSD. Tehdy ho vlivová agentura Pravdy a lásky v Respektu ještě viděla ostře kriticky, a vycházely tam tudíž o něm články, které odkrývaly až na dřeň jeho podnikatelské praktiky.
Jak se ale Babiš blížil do politiky, opouštěl přátele z ODS a ČSSD a naopak z nich začal veřejně dělat strůjce všeho zla, korupčníky a politikáře. A postupně si začal rozumět s lidmi, kteří se v době vlády velkých stran cítili frustrovaní, s občanskými aktivisty a s havlovci.
Má to ještě jeden důležitý aspekt. Václav Havel zemřel, a nemůže se tudíž už bránit. Půlka jeho dědiců Babiše přijala a půlka ho zásadně odmítá. Babiš přitom touží po vstupu do proudu Pravdy a lásky z jednoho prostého důvodu. Má totiž velmi poskvrněný profil komunistické staré struktury a objevil, stejně jako před ním třeba už Marián Čalfa, že církev Pravdy a lásky má moc odpouštět komunistické hříchy a umí zahlazovat dokonce i hříchy z divoké privatizace. To je pro něj nesmírně výhodné. Další výhodou je, že přízeň pravdoláskařů mu navíc umožňuje legitimizovat jeho carskou moc, jeho antisystémové chování, a to přesto, že je to zcela absurdní a Václav Havel se obrací v hrobě jako na centrifuze.
Církev Pravdy a Lásky oceňuje na Andreji Babišovi zejména to, jak důkladně zametl s ODS, které přišil obratným marketingem a s využitím občanských aktivistů nálepku kmotrovské strany. Jistěže za přispění samotné ODS. Jinak kněží této církve Pravdy a Lásky nijak moc nelpí na parlamentní demokracii a na klasických hodnotách liberální demokracie (K těmto hodnotám měla zase ta odsuzovaná „kmotrovská“ ODS vždy podstatně blíže. V tom si tedy mnozí havlovci s Babišem rozumí. On už jejich papež neměl původně k těmto hodnotám moc těsný vztah, což se pak v Americe podařilo Havlovi utajit či zažehlit s odkazem, že z pytle komunismu tu po revoluci hned nemohli padat hotoví demokrati. Jinak kněží Pravdy a Lásky mají ve svém vyznání víry jasné dogma o nekonečném a nesmiřitelném boji s korupcí, který je třeba vést nesmiřitelně až třeba k samému zničení základů právního státu.
V kontextu těchto řádků je třeba chápat konverzi novináře Jana Macháčka, někdejšího spoluzakladatele Respektu, od Pravdy a Lásky k babišismu. Z jeho pohledu jistě nejde ani tak o konverzi, ale o přirozenou „duchovní cestu“. A z pohledu Andreje Babiše je to zase tak, že Macháček má pro něj cenu zlata. On „stará struktura“ se tady kamarádí s takovými světci a proroky Pravdy a Lásky! No není on už také trochu Havel? Analogickou cenu má pro Babiše Respekt a je pro něj velmi podstatné, že se tam pěstuje „uvážlivá“ neboli neškodná žurnalistika. Už dávno tam totiž nevychází o Babišovi to, co tam o něm vycházelo, když to ještě nemělo politickou relevanci. Třeba to, že Agrofert kdysi prakticky ukradl. Babiš musí být s Respektem skutečně spokojený. Proto, když něco přežene nebo se ubreptne, tak ví, že může zavolat Erikovi Taberymu a omluvit se mu. Tak to udělal po svém nehorázném útoku na Echo24. Zavolal Taberymu. Erik má totiž jako nižší kněz Pravdy a Lásky také moc odpouštět hříchy a toto Babišovo chování ocenil. Ani Andrej a ani Erik si přitom nevšimli, že ten telefonát je totálně nesmyslný a Babiš měl volat na jiný telefon. Totiž Balšínkovi. Babiš totiž dobře a do hloubky pochopil pravdoláskařskou mentalitu a umí s ní nesmírně chytře pracovat. Tím dosáhl toho, že ke svým zaměstnancům, kteří se chovají k němu dobře na základě svého podřízeného vztahu má ještě téměř pod kontrolou kontingent novinářů z církve Pravdy a Lásky, kteří staví nade všechno klid, rozvahu, mírnost, zamyšlenost a další „novinářské ctnosti“, které si jinak můžeme také přeložit jako zbabělost, nezodpovědnost a vyčůranost.
Nyní se snaží Pravda a Láska vést boj se Svobodným fórem o tom, že jejich přístup k žurnalistice je ten pravověrný. Chtěl bych na to jen říci, že tváří v tvář likvidaci liberálních hodnot, mezi něž patří svoboda médií a dělba moci, se člověk nemá cítit na prvním místě jako novinář, či zedník, nebo kuchař, ale především člověk a občan.
Nedivím se, že část novinářů se snaží vykroutit ze své zodpovědnosti za svobodnou společnost a ze svého selhání, neboť jejich úkolem měla být kontrola moci. Oni na této moci buď přímo participují, a nebo jí dělají fíkové listy, aby celá hanba nebyla tak velká. To je ale hlavně jejich hanba. Když použijeme analogii k jinému řemeslu, tak omlouvání mocenského fenoménu Babiše, jeho podceňování je u novinářů podobné, jako by se vznešené konzilium lékařů usneslo, že epidemie tyfu není vážná a že rakovina plic je jen taková banální příhoda. To je prostě zrada řemesla. Novináři mají bránit zdraví společnosti. A podle mě s naprostou upřímností, vážností a vášní a až do roztrhání těla. To je jejich úkol a zodpovědnost vůči veřejnosti. A když to nedělají, tak jsou nemocní.
Pavel Šafr
P.S. Facebookovou diskusi o tom, jak jsem „nařkl“ Taberyho ze schůzky s oligarchou, nepovažuji za tak důležitou. Na podstatě věci to vůbec nic nemění. Ať se sešli nebo ne. Schůzka sama přeci není ten problém. Problém je to, jak se chová Respekt v době ohrožení svobody médií. Dostal jsem jasnou informaci, že se Babiš vytahuje setkáním s Taberym. Tabery má pravdu, že jsem se ho měl na to zeptat. Omlouvám se za tu svoji prudkost. A Tabery by se měl omluvit veřejnosti za to, že Respekt vůči Babišovi zkrotl po té, co se oligarcha dostal k politické a mediální moci zároveň. Zde není tématem, nakolik mají být média aktivistická či neutrální. Neutralita vůči autoritářství je zbabělost. A nejde tu o to, jak se mají chovat média, ale jak se mají chovat lidé. Neboli občané. Můj názor je, že občansky a tudíž statečně.
