ROZHOVOR / Petra Masopust Šachová, zakladatelka a předsedkyně Institutu pro restorativní justici, usiluje o široké zapojení tzv. restorativní justice do českého trestního práva v teorii i v praxi. Působí na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, od června 2020 je členkou výkonného výboru European Forum for Restorative Justice a zároveň je aktivní v České kriminologické společnosti.

Věnuje se otázkám trestní politiky, a to jako členka Pracovní skupiny pro efektivní trestní justici fungující při Úřadu vlády. Jako advokátka dlouhodobě působila v neziskovém sektoru, zejména ve spolupráci s organizací Člověk v tísni. Na téma restorativní justice pravidelně publikuje a přednáší v České republice i v zahraničí. 

Jak bys vysvětlila lidem, kteří ten pojem nikdy neslyšeli, co je restorativní justice?

Možná bych začala tím, co to není. O restorativní justici se bavíme v souvislosti s trestním právem. Cíl, který my si dnes v trestním právu klademe, v právních předpisech, ale i v celkovém očekávání společnosti, je najít a potrestat pachatele. Restorativní justice ale říká, že bychom se měli snažit, ptát se a cílit na úplně jiné věci, a to, co se komu stalo, komu vznikla jaká újma, jak tuto újmu napravit, jak přispět k naplnění potřeb obětí, jak podpořit toho, kdo to způsobil, k přijetí vnitřní odpovědnosti za to, co se stalo a jak to může napravit.

Jde též o snahu pochopit, jak se ten člověk v pozici pachatele dostal k tomu, co spáchal, to znamená řešit i příčiny trestné činnosti a vytvořit prostor pro to, aby pachatel mohl změnit svou životní dráhu a příběh. Velká část pachatelů žila značnou část života v pozici oběti, prožívala nějaká životní úskalí a nějak to nasměrovalo jejich životní příběh tak, že u té trestné činnosti skončili; jde tedy i o snahu toto změnit a vytvořit pro to příležitost.

Současně je pro restorativní justici velmi důležitý dialog, ke kterému slouží restorativní programy, vytvořené tak, aby ti, kterých se trestný čin dotkl, s pomocí někoho dalšího mohli mluvit o tom, co se stalo, a dotknout se všech těch výše uvedených témat: Co potřebuje oběť? Co se jí stalo? Jaký to na ní mělo dopad? A konfrontovat pachatele s tím dopadem. Dáváme pachateli možnost z jeho pozice vysvětlit, co se stalo, omluvit se, dát oběti odpovědi na to, co potřebuje vědět a co se v soudní síni často nedozví, a hledat řešení, jak i pachatel může přispět k dobré nápravě, toho, co způsobil.

Mně je princip restorativní justice jako pro autorku prózy velice sympatický z pohledu hledání vnitřní spravedlnosti a nápravy, protože to je něco, kolem čeho se snažím vystavět své texty, a i jako čtenářka to hledám v knihách jiných a bez této katarze mě vlastně text příliš nezajímá. Je pro mě důležité, že si postava, která si prošla nějakými kritickými situacemi, má možnost dojít nápravy a spravedlnosti. Pro mě je to princip, který lze najít v různých kulturních rámcích a jejich slovesnosti, pohádkách, mýtech, i když třeba někde, například v Japonsku, mají hodně brutální podobu. Nicméně potřeba nalezení spravedlnosti a nápravy je motorem těch příběhů, to je to, co v příbězích hledáme a potřebujeme najít.

Možná ještě řeknu jednu věc: my v práci často přemýšlíme o tom, že je sousloví restorativní justice příliš složité a cizí. A že jsme ho sem před mnoha lety přejali a začali užívat, ale zjistili jsme, že bychom pro něj potřebovali nějaké lepší slovo, či ho popsat slovy, která jsou nám bližší. I to slovo justice je nepřesné, mělo by být překládáno jako spravedlnost; restorativní v názvu pak znamená obnovu, jenomže to, co se stalo, se nikdy nedá obnovit. Pro mě to znamená obnovení kvality života a snaha o to, aby těm lidem bylo lépe. A součástí toho je i možnost toho dát spravedlnosti nový význam.

To, o čem jsi mluvila – jak v těch tradičních textech člověk čelí výzvám, se kterými se musí popasovat, a třeba dojít nějakého rozhřešení, překročení stínu, životního posunu – pro mě restorativní justice představuje příležitost, prostor něco změnit poté, co už se něco bolestného odehrálo, a to jak pro člověka v roli oběti, tak pro toho pachatele.

My se teď v Institutu pro restorativní justici nacházíme v okamžiku, kdy ta slova jsou pro nás hodně důležitá, jelikož aktivně hledáme cesty, jak téma přiblížit širší veřejnosti. Často se nám objevují slova respekt, naděje a uzdravení, což v souvislosti s právem zní až cize – ale jsou to slova, na která často narážíme, když přemýšlíme o tom, jak to uchopit, abychom podstatu restorativní justice dokázali dobře vysvětlit ostatním.

Co tebe vlastně k restorativní justici dovedlo?  Ty se tím tématem zabýváš od dob, kdy jsi studovala právnickou fakultu.

Mně na jednu stranu velmi vyhovuje logické uvažování, zároveň mám ale vnitřní problém s pravidly, pokud jim nevěřím. Je v tom určitý rozpor, ambivalence, možná moje duše rebela. Studovala jsem práva a měla jsem celou dobu pocit, že trochu vím, proč tam jsem, ale trochu jsem tam omylem. A nedokázala jsem najít ten prostor, ve kterém bych se mohla realizovat. Vždycky mě zajímaly věci, které se týkaly lidských práv, historie, často se sociálním přesahem – a předmětů, které to nějak tematizovaly, bylo v době, kdy jsem tam já studovala, hodně málo.

Takže sis potřebovala vytvořit právní obor, ve kterém by ses cítila dobře.

Haha, přesně tak. A když jsem končila magisterské studium, tak jsem na pohřbu svého táty zažila formativní moment, kdy se mnou mluvil můj strejda Pavel Štern, který byl zakladatelem a prvním ředitelem Probační a mediační služby, což je státní instituce, která téma restorativní justice taky nese, první v České republice nabízeli restorativní programy. A on mi tehdy řekl, že by žádný právník neměl dostudovat, aniž by věděl, co je restorativní justice. Hodně mi o tom vyprávěl a mě to neskutečně nadchlo. Začala jsem si k tomu sama dohledávat informace a studovat to. V právní oblasti tu v podstatě nebyl nikdo, s kým bych o tom mohla mluvit, takže jsem se všechno dozvídala samostudiem.

V té době už tu ale byla jedna generace lidí, kteří studovali sociální práci pod vedením prof. Heleny Válkové, která sem to téma tehdy přinesla. A z jejích studentů se zrodila silná generace jmen jako Pavel Štern, Dáša Doubravová, Lenka Ouředníčková, Andrea Matoušková, která je teď ředitelkou Probační a mediační služby – to byli ti první, kteří téma nesli, ale bylo to všechno spíš v té sociální sféře – a z pozice práva to neřešilo téměř nic.

Takže mě to téma chytlo a napsala jsem o něm rigorózní práci a zjistila jsem, že člověk, který je považovaný za gurua restorativní justice, Howard Zehr, stále učí na Eastern Mennonite University ve Virginii, což bylo dost paradoxní, protože já tehdy bývala dost pařmen a měla jsem jet na mennonitskou univerzitu studovat restorativní justici. A já jsem tam někdy v roce 2007 skutečně odjela na dvouměsíční studium, absolvovala řadu kursů, které mě oslovily – a najednou jsem si uvědomila, že se to všechno propojilo, a že i kdybych chtěla, tak toho teď nemůžu nechat.

A když jsem se vrátila do Česka, tak jsem to téma neustále rozvíjela na akademické úrovni, dokončila jsem rigorózní práci, pak jsem z toho začala dělat doktorát… a v té době to bylo tak, že se mi právníci vysmívali, že jsem idealistický sluníčkář, a k tématu se chovali posměšně. Tehdy pro mě bylo velmi důležité, že jsem se propojila s Evropským fórem pro restorativní justici, které se tématu věnuje.

Hodně jsem jim psala a snažila se najít podporu ze zahraničí. Velice mi pomohlo, že už existoval subjekt, který mé téma realizuje, má k němu výzkumy, literaturu i praxi, a který mě podpořil ve víře, že nejsem úplný blázen. Bylo pro mě důležité, že mi někdo stojí za zády a dává mi stabilitu, protože veřejně mluvit o restorativní justici v právnických kruzích nebylo snadné.

Musela jsem hodně psát, publikovat, vystupovat, to byly mé první překážky, sama jsem se cítila poměrně nejistě, když jsem měla veřejně vystoupit, vždycky mi někde vyskočila nějaká vyrážka… No a postupně se to začalo pomaličku zlepšovat. Zkraje název restorativní justice ani nikdo neuměl vyslovit, nebo ho vůbec neznal, dnes, po dvaceti letech je v právnické oblasti normalizovaný – a byť všechno nefunguje, jak bych si představovala, tak už je to úplně normální termín. Když vystoupí někdo z ministerstva spravedlnosti, tak například řekne, že jejich politika stojí na třech pilířích a jeden z nich je restorativní justice. To je pro mě úplně neuvěřitelný posun.

Je řada států – napadá mě třeba Finsko nebo Nizozemsko – kde má restorativní justice delší tradici a ta praxe je tam mnohem dál. Jaký je pro tebe ideál restorativní praxe, kde bys chtěla vidět Českou republiku, a kde jsme na cestě k němu teď?

My jsme letos v březnu měli konferenci s názvem Česko restorativně – společně od teorie k praxi. Před tím jsme se dva roky v rámci toho, co jsme nazvali Restorativní platforma, bavili společně s více než 50 odborníky ze všech profesí na poli trestní justice a s podporou klíčových institucí z trestní justice, Nejvyššího soudu, Nejvyššího státního zastupitelství, ministerstva, vězeňství, Probační a mediační služby, Policejního prezidia o tom, jak tu jejich danou profesi dělat restorativně. A připravili jsme k tomu Příručku pro českou restorativní praxi, což je v podstatě takový návodník, který každé z těch profesí radí, jak ji vykonávat, aby byla restorativní. Lidi totiž nevěděli, co to znamená a my jsme tu náplň taky hledali.

Je důležité vědět, že je pojem restorativní justice v českém kontextu často spojovaný s pojmem restorativní program, v jehož rámci se jednotlivé strany setkají a společně mluví o tom, co se stalo. Ale my jsme šli ještě o něco dál – a to má impuls třeba v jednom z posledních doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech, ale pro mě je to zatím v tom evropském kontextu nedostatečně uchopené – že jde o proměnu toho smýšlení o hlavních principech a účelu trestního řízení, nahlížení na to, k čemu jako společnost trestní řízení vlastně máme, resp. chceme mít.

Že se chceme odklonit od toho trestajícího principu k principu, kdy trestní řízení bude zúčastněným stranám dávat smysl, kdy prožijí nějaký zážitek spravedlnosti a toho, o čem už jsme mluvily– totiž že se naplní potřeby na straně obětí, kdy se nahradí vzniklá újma a pachateli se vytváří příležitost, aby přijal odpovědnost. Nejen že uslyší „Jste vinen, pane, a já vám ukládám takový a takový trest“, ale my chceme, aby ten člověk pochopil, co spáchal – a to je věc, která mi bytostně leží na srdci.

Když jsem teď byla v Kanadě na kursu „Jak facilitovat kruhy“, což je jeden z typů restorativních programů, mluvila dáma, která ho vedla, jedna z dalších guruů kruhů v Americe, o tom, že restorativní justice má být přístupem, který uzdravuje způsobenou újmu, jež v důsledku trestného činu vznikla, a současně řeší i jeho příčiny. A to je to, co je pro mě tak důležité – dát tomu pojmu spravedlnost a cestě jejího nalézání jiný obsah tak, aby to těm lidem mohlo skutečně pomoct.

Jaký to má mít praktický rámec?

To je poměrně dobře popsané v té Příručce. Řada věcí se dá dělat už teď a není potřeba sáhodlouze měnit legislativu. Pro každou profesi jsou tam návrhy, co mohou dělat. Kdybych se zaměřila třeba na soudce: soudci můžou s lidmi jinak mluvit, můžou oběti vstřícným, respektujícím, empatickým přístupem dávat průběžně vědět, že my jsme tu proto, že se tomu člověku něco stalo. S tím se ti lidé dost často nepotkávají. Přicházejí k řízení s obavami, někdo s nimi jedná formálně, oni vůbec nevědí, co mají dělat, mají strach… tomu všemu se dá jít dost jednoduše naproti, když se chce.

Jedna ze spolupracujících soudkyň poškozenému například zavolá, položí mu pár otázek jen proto, aby ho připravila na to, co ho před soudem vlastně čeká. My třeba máme nástroj, který se jmenuje Prohlášení oběti o dopadech trestného činu, kdy oběť u soudu může svými slovy říct, co se jí stalo.

To už se praktikuje v různých podobách, ale většinou je to pro oběti nesmírně náročný a bolestný proces. Jedna z obětí, se kterou jsme spolupracovali, vyprávěla, že v kauze, ve které byl při nehodě usmrcen její syn, se soudce choval jako – nemám pro to slušné slovo –, ona a dva pozůstalí sourozenci tohle Prohlášení společně na počítači sepsali, poslali ho soudu, informovali soud předem, že z toho učiní součást řízení a soudce pravil, že to číst nebude, protože nemá brýle, a ani nevytvořil příležitost, aby ho přečetli ti pozůstalí, a přitom byl schopný před nimi do detailů přečíst pitevní zprávu.

Jen tohle – jak se s těmi lidmi mluví – je pro mě nesmírně důležité. Je to běh na dlouhou trať. My jsme napsali doporučení pro různé profese, jak je vykonávat restorativně, s řadou lidí z řad advokátů, státních zástupců i soudců spolupracujeme, některé profesní skupiny školíme… ale zatím máme navázanou spolupráci s těmi, kteří už jsou o přínosu restorativní justice přesvědčeni a rádi to téma nesou dál, ale bude se to šířit postupně, nejde to všechno najednou. Pro nás je právě proto na příští rok důležitá linka vzdělávání.

Mluvila jsi o tom, jak je důležité, jak se komunikuje a postupuje ve vztahu k obětem, ale současně i k pachateli…

Dnes je jedním z často ukládaných trestů takzvaná prostá podmínka, kdy pachatel není zbaven svobody, a když se chová hezky, tak do toho vězení nepůjde. A prostá podmínka znamená, že nemusí splnit žádný další úkol. Takže pachatel od soudu odchází s tím, že to je celé, on nemusí nic. My proto hodně mluvíme o tom, že je potřeba trest, ať už je to ten typ podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, veřejně prospěšné práce, domácí vězení či peněžitý trest, spojit s dalšími podmínkami a ten trest takzvaně individualizovat. Že pachatel musí absolvovat nějaký program, musí usilovat o napravení újmy, kterou způsobil, pokusit se narovnat vztah s obětí, to suma sumárum znamená motivovat ho, aby se sebou něco udělal. A to my neděláme.

Nerozumím tomu, jak někdo může očekávat, že tím, že pachatel půjde zametat ulice, nebo tím, že zaplatí nějaký finanční obnos, nebo půjde do vězení, nebo nepůjde do vězení a pár let se musí hezky chovat, že ten člověk projde nějakou proměnou. Na základě čeho? S pachateli se o tom, co spáchali, nikdo nebaví. Pachatel je od začátku motivovaný všechno popírat, nikoliv přijímat odpovědnost. Klasická otázka na advokáta je „Jak mi pomůžete se z toho vysekat?“, advokát neříká „Pojďme se zamyslet nad tím, jak to napravit a co pro to můžete udělat.“ Toto by měl být případně ten benefit, který může snížit trest. Dnes jde ve finále o souboj pravidel a pohledů státního zástupce s advokátem, na jehož konci dostane pachatel nějaký trest.

Komu to pomůže? Oběti? Vůbec nevím. Pro oběť je důležité vidět, že z toho pachatel nevyvázl a že stát něco udělal, trest může poskytnout nějaký pocit zadostiučinění, ale rozhodně obětem v dlouhodobém horizontu nijak nepomůže. Máme jako společnost vytvořený systém, který vznikal po staletí a do kterého se investuje strašně moc peněz, ale z mého pohledu nepomáhá nikomu.

Myslíš, že se dožijeme toho, že to tu bude fungovat tak, jak by sis představovala?

Opravdu si myslím, že se to může posunout. Mně dává naději, že když se ohlídnu, jak při křtu té naší publikace – Příručky pro českou restorativní praxi – v březnu tohoto roku, sedělo na Akademii věd sto lidí z praxe i z vrcholných pozic různých institucí a jeden z těch spolupracujících soudců vstal a řekl „Podívejte se na nás, to už se nedá zastavit.“ A mně to opravdu dojalo, když jsem si vzpomněla, jak jsem před pěti lety něco kutila na papírku a najednou je tu sto lidí, kteří táhnou za jeden provaz.

A narážíš taky na odpor?

Právě že ani ne. On na to nemá nikdo moc co říct, protože ta myšlenka všem nakonec dává smysl, jen je potřeba to uvést do praxe. Ten moment, kdy se mi vysmívali, už máme za sebou. To téma už je normalizované. Na jakémkoliv odborném fóru, které se zabývá trestní justicí, spravedlností atd., slova restorativní justice skoro vždycky zazní i z více stran. Zatím ale není promítnuté do praxe, to ještě chvíli potrvá.

Dovedu si představit, že kromě praktické roviny, kterou restorativní justice může ovlivnit, například pokles recidivy u pachatelů, kteří programy restorativní justice prošli, může mít na profese pohybující se v oboru trestní justice vliv i ten lidský moment – když vidí, že to obětem opravdu pomáhá dál lépe žít. Pracujete s nějakou kazuistikou?

My máme příběhy, se kterými pracujeme, ostatně na našem webu jsou nahraná dvě videa dokumentující dva příběhy; jsou to příběhy, o kterých často mluvíme, jsou zmíněny i v naší Příručce. Jeden z nejjednodušších, který často zmiňuji, je vyprávění kolegy soudce, který soudil případ obyčejné recidivní krádeže, a při hlavním líčení přišla poškozená, starší paní, které ten mladistvý pachatel ukradl peněženku. A soudce se jí ptal, co ji nejvíc zasáhlo.

Ona odpověděla, že nikoliv ztráta dokladů, peněz či peněženky samotné, ale že přišla o fotku zemřelé dcery, kterou nešlo nahradit. A teprve v tuto chvíli začal ten pachatel, který tam celou dobu nezúčastněně seděl, najednou vnímat, jaký měl jeho čin dopad. A byť se tato kazuistika může zdát banální, dokumentuje pro mě velice dobře tu změnu, o kterou nám jde.  Aby se všichni jinak ptali. Proto jsme i v Příručce přišli s návrhy, jak se jinak ptát.

Tohle je základ v obecném přístupu všech, na kterém by to všechno mělo stát. Ty konkrétní restorativní programy jsou další strategický cíl, ke kterému směřujeme, aby byly dostupné pro všechny, kdo je potřebují, ve všech fázích toho trestního řízení a pro všechny trestné činy. Zatím je to tak, že mediací okolo 600 až 800 případů ročně, a to pro méně závažné trestné činy. A my se snažíme to protlačit i pro závažnou trestnou činnost.

Co si mám představit pod pojmem mediace?

Mediace je jeden z typů restorativních programů, kde je odborně vyškolená osoba zvaná mediátor, a to buď z Probační a mediační služby (státní instituce), anebo kdokoliv, kdo je pro to vyškolený. My se snažíme to co nejvíce rozšířit, aby to začaly dělat i neziskové organizace, usilujeme do budoucna i o specializované programy třeba pro případy sexuálního násilí a dalších případů, kdy ten mediátor potřebuje speciální know-how a vědět víc o konkrétních dynamikách toho, co v dané oblasti funguje. A kromě mediátora se sejde oběť a pachatel, případně třeba osoby, které je doprovázejí. To je nejčastější typ programů, ale jsou i další, třeba tzv. konference, kde je okruh zainteresovaných, kteří tam sedí a případ řeší, ještě větší. 

A my bychom si přáli, aby ty programy byly dostupné pro všechny. Komunikujeme o tom s ministerstvem spravedlnosti, nejsou na to peníze. Celková částka poskytovaná ministerstvem organizacím, které pomáhají obětem a suplují v tom roli státu, protože stát se o to v Česku stará minimálně, je 8 milionů korun. A teď ještě uvažují o tom, že je pro ně tak složité to zadministrovat a bylo by tyto dotace snad lepší zrušit úplně.

Pachateli se v rámci trestního řízení může uložit, že musí složit určitou částku na pomoc obětem. Stát tu částku vybere, přibližně půlka z ní jde skutečně na pomoc obětem a půlka se propadne někam do státního rozpočtu. Současně stát v trestním řízení na majetkových sankcích, které nemají stanovený účel na pomoc obětem, vybere ročně přes čtvrt miliardy korun, z čehož dostane malou část Probační a mediační služba, něco málo jde na pomoc obětem a zbytek se vrací do státního rozpočtu. Trestní řízení generuje peníze, které by mohly jít zpátky tam, kde je to potřeba. My jsme tu otázku otevřeli při jednání s ministerstvem spravedlnosti před rokem a půl. Přes opakované urgence se doteď nestalo vůbec nic.

Chtěla bych skončit na pozitivní notu…

Vždycky jsem měla pocit, že si mě téma restorativní justice samo našlo, ale současně je pro mě vysvobozením. Nejen pro to, že mě to osobně naplňuje a že se řada témat, se kterými se setkávám v osobním životě, zrcadlí v tématu restorativní justice, ale i proto, že mi to dává prostor pro kreativní činnost. Vím, že by mě čistá právničina zabila. Protože to je úplně jiný jazyk a mechanismus, jiný svět, který mě po určité chvíli unavuje a vyčerpává. A proto mě těší, že je možné znát právo, a současně hledat cesty, jak ho proměnit, aby to dávalo smysl i jinými cestami než skrze právo samotné. Ta práce je v tom mnohem kreativnější a já přitom můžu zůstat v pozici právničky, a to je pro mě moc příjemná kombinace.

Mluvíme o systémová změně v trestní justici, o překlopení toho, jak jako společnost uvažujeme o trestním řízení a co od něj máme nebo můžeme chtít. Často se mě někdo ptá, jak si představujeme realizaci a jaké chceme používat nástroje systémové změny. A nám se stejně často stává, že si nějakou cestu zvolíme, protože jsme o ní v tu chvíli byli přesvědčení, že to takhle má být, ale neměli jsme to nijak pojmenované. Došli jsme k intuitivnímu rozhodnutí, které pak někdo popsal jako již krok systémové změny někde jinde. A bylo důležité, že jsme dialog, což je ústřední téma restorativní justice, použili i jako hlavní nástroj naší práce. Vždycky jsme o tom nejdřív chtěli hodně mluvit s lidmi, profesionály, organizacemi, institucemi, kterých se to týkalo, abychom se navzájem slyšeli, a pomalu jsme to napříč systémem společně posouvali právě v dialogu dál.

Pro mě byl nejsilnější okamžik, ze kterého stále žiju, okamžik během křtu té naší Příručky, kterou křtily dvě paní, které jsou protagonistkami těch našich dvou videí, a moderátor s nimi vedl krásný a emotivní rozhovor před celým obecenstvem. Paní Jana Voždová, která vyprávěla svůj příběh (na stránkách ve videu nazvaném Nevyslyšena), se několik let marně snažila domoct možnosti zažít spravedlnost a od systému slyšet, že to, jak s ní a ostatními pozůstalými jednal soudce, bylo špatně. Tohoto uznání se jí nikdy nedostalo. A ona se s námi spojila proto, aby se něco podobného už nikomu jinému nikdy nestalo.

Pro mě pak bylo velmi silné, že tyhle dvě dámy nám křtily Příručku v přítomnosti lidí, kteří ji vytvářeli, a my jsme jim mohli říct, že „tohle jsme udělali pro vás, díky vám a s vaším požehnáním to můžeme šířit dál.“  A nakonec vstal soudce Tomáš Durdík z Nejvyššího soudu a paní Janě řekl, že je mu hluboce líto, že tohle zažila, a že se jí jménem celé justice omlouvá. Což nastalo nedlouho poté, co vstal druhý soudce Martin Lýsek, rozhlédl se po místnosti a pronesl větu: „Podívejte se na nás, tohle už se nedá zastavit“. Tak to byl okamžik, kdy jsem si řekla jen „Ty vole“.