Mnozí z nás si často kladou otázku, jak je to možné, že tak často neslušní porážejí slušné. Pochopitelně je na místě poznámka, kdože to určí, kdo je slušný a kdo neslušný. Nemám na mysli žádné morální kádrování či umělé kastování společnosti do nějakých elit, pseudoelit a těch druhých. Jde mi o situace, kdy je dělící čára zjevná a dokonce prokázána, ale na uplatnění výkonu práva to kupodivu nestačí. Demokracie se opírá o svobodu jedince, o solidaritu, o rovné šance a v neposlední řadě o rovná práva. Jinými slovy, před zákonem jsme si všichni rovni. Jenže, ne každý podezřelý či dokonce stíhaný a posléze obviněný si může dovolit armádu drahých právníků, ne každý z nich má svá vlivná média, ne každý z nich ovládá státní instituce, ne každý z nich dokáže s neomezenými prostředky a nástroji ohýbat realitu ve svůj prospěch. Samozřejmě platí, že v případě zásadních pochybností v projednávání kauz před soudem se přihlíží k právům obviněného, jinými slovy – vina musí být nezpochybnitelným způsobem prokázána. Svědci či spoluobvinění pak nezřídka mění výpovědi, případně se nacházejí neznáme kde, či na Krymu nebo ve Švýcarsku. 

Učebnicovým příkladem z první poloviny dvacátého století byl příběh Alphonse Gabriela Capone, zvaného Al Capone. Jeden z nejznámějších bossů organizovaného zločinu všech dob si budoval image ctihodného obchodníka se starým nábytkem. Nic však přímo nevlastnil, vše prováděl prostřednictvím třetích osob. Držel se zásady, že oficiálně není třeba nic vlastnit, stačí vše ovládat. A ovládal toho dost, nelegální byznys s alkoholem v době prohibice, hazard a prostituci. Měl pověst chladnokrevného a brutálního člověka. Vědělo se o mnoha jeho vraždách a nařízených popravách těch, kteří se mu postavili do cesty. Zároveň to byl „milý“ chlapík, který naléval polévku bezdomovcům a pomáhal italským imigrantům. Léta mu mnohé procházelo. Věděl, že ho nemuseli všichni milovat, stačilo, že se ho báli. Ty ostatní si koupil – úředníky, soudce, politiky i policisty. A pak spadla klec. Jeho těžké zločiny se mu nikdy neprokázaly a nebyl za ně nikdy souzen. Dohnal ho na počátku třicátých let až nově přijatý zákon o přiznání daně z příjmu. Zdánlivá banalita ve srovnání s plejádou jeho těžkých zločinů. Byl nakonec uznán vinným a odsouzen na 11 let žaláře. Trest mu byl významně zvýšen poté, co se pokusil uplatit porotu. Jinak by vyvázl s podstatně nižším flastrem. Boží mlýny mlely pomalu, ale nakonec zafungovaly i v tomto případě. Ponaučení? Nikdo nic nemá míti za definitivní. Někdy mohou stačit drzé daňové optimalizace či dotační kejkle. Tedy v zemi, kde platí rovné, a ne selektivní právo.

Všimli jste si toho nadšení ruských trollů z prozatím nejasného výsledku závěrů vyšetřovací komise Roberta Muellera ohledně údajného ruského vlivu v prezidentské kampani Donalda Trumpa v roce 2016? Hodnotitelé s ruskými kořeny a vazbami otevírali láhve sektu a zajídali jej kaviárem. Stačilo jim k tomu přijmout za své novinové titulky. Je třeba připomenout komplexnost tématu i některá holá fakta. Dnešní stav vychází ze čtyřstránkové esence ze zprávy, která má více než 300 stran. Tento výběr připravil ministr spravedlnosti a generální prokurátor William Barr, kterého jmenoval do funkce prezident Donald Trump a má jeho absolutní důvěru. Zpráva naznačuje, že Trumpa nelze zcela zbavit odpovědnosti při možném bránění výkonu spravedlnosti, pro jeho přímou osobní účast při ruském ovlivňování amerických prezidentských voleb prý schází dostatek důkazů. Jenže v tomto příběhu nešlo jen o Trumpa samotného, ale i o jeho blízké spolupracovníky a členy rodiny.

V průběhu vyšetřování bylo obviněno 34 osob a tři organizace, a padlo 5 odsuzujících rozsudků. Jsou mezi nimi i Michael Cohen (bývalý osobní právník Donalda Trumpa), Paul Manafort (lobbista a dočasný šéf Trumpovy kampaně), Roger Stone (volební poradce a osobní Trumpův přítel) i Michael Flynn (bývalý Trumpův poradce pro národní bezpečnost). Mezi vyšetřovanými byli i další poradci Trumpa Rick Gates a George Papadopulos. Robert Mueller a jeho tým šetřil i schůzku Trumpa juniora, zetě Trumpa Jareda Kushnera a již zmiňovaného Paula Manaforta se zástupci Ruska v roce 2016 ohledně stavby Trump Tower v Moskvě. Ve spisu je i výpověď bývalého tajného agenta Christophera Steela, který popisuje schůzku Michael Cohen – Natalia Veselnitskaya, což je právnička velmi blízká Putinovi.

Bylo by jistě záslužné, kdyby William Barr zveřejnil celou zprávu. Ale to se jen tak nestane. Barr prohlásil, že nyní zkoumá, které části zprávy budou podléhat režimu utajení. Jinými slovy: mnohé není zřejmě definitivně potvrzeno, ale také vyvráceno. Pátrání však nevylučuje Trumpův podíl na obstrukci při vyšetřování. Z této nejasné situace si každý vyberu tu svou interpretaci, ale fakta jsou i tak zjevná a velmi znepokojující. O ruském vlivu na vzestup Donalda Trumpa píše velmi důkladně Luke Harding ve své knize Tajná dohoda, v níž shromáždil řadu nezpochybnitelných faktů. Názor si jistě udělá každý čtenář sám. Inu, spravedlnost a právo nejsou vždy ve shodě.

Ruské ingerence do reálií jiných zemí mají různou podobu. Jde o vysoce profesionální práci. Je to skrytá agrese, která dokáže využívat mimo jiné i potenciál nenasytných užitečných idiotů v zemích, o něž má Rusko zájem. Ideálními objekty zájmu jsou latentní autoritativní lídři, kteří jsou vůči ostatním vždy ve výhodě, neboť nectí pravidla a svou vůli staví nejen nad dobré mravy, ale i zákony. Nemusíme pro příklady chodit daleko.

Ruští vyslanci v různých pozicích v českém veřejném prostoru se těžce vyrovnávají s vítězstvím Zuzany Čaputové ve slovenských prezidentských volbách. S posměchem dnes argumentují, že tento výsledek je potvrzením toho, že žádné ruské vměšování na Slovensku nebylo, neboť by to muselo dopadnout jinak. Stratégové ruské hybridní války nejsou žádní pologramotní ruští mužíci. To jsou důkladně připraveni profíci ve svém oboru. A jako takoví vědí, že nejdou do zbytečných střetů, neplýtvají energií a zdroji. I oni si vyhodnotili proměnu Slovenska po loňské popravě Jána Kuciaka a jeho snoubenky. I oni věděli, že vyhraje někdo, kdo nebude patřit mezi mečiarovské zombie a nebude z Ficovy stáje. A tak to nechali být, neboť by zjevné pokusy o změnu situace mohly být pro ně kontraproduktivní. Krom toho je mnohem více zajímají ukrajinské prezidentské volby, v nichž potřebují porážku Porošenka a své kapacity rozprostřeli po celé Evropě před blížícími se evropskými volbami. No a pak taky platí, že v samotné Moskvě žije dvakrát více lidí než na celém Slovensku. A Slovensko není ani přímým sousedem Ruska. Pro Slovensko budou určující následující parlamentní volby. Nezbývá než Slovákům popřát podobný výsledek jako o tomto víkendu. My se tomu prozatím ani nepřibližujeme. Mimo jiné i proto, že ruský (i čínský!) vliv je v Česku výrazně vyšší a sahá do nejvyšších pater naší politiky. Despotické manýry jsou blízké despociím. To je logické. Už jsme si tím ve druhé polovině dvacátého století prošli. Netřeba se k tomu vracet!

Přesně to kdysi shrnul G. K. Chesterton – „Žádná tyranie by nevznikla, kdyby lidé včas křičeli. Obranou před tyranií je vždycky obrana před ještě neexistující tyranií“.