V souvislosti s prezidentskými volbami se objevují úvahy, jestli je všeobecné volební právo skutečně ideálním způsobem nejen ke zvolení hlavy státu, ale obecně. Kolega Jiří X. Doležal se v jednom z předchozích článků zamyslel nad tím, jestli by měl mít možnost volit každý člověk, což je legitimní námět k diskusi.

Všeobecné volební právo má svoje slabiny spočívající v systému jeden člověk, jeden hlas. To na první pohled vypadá spravedlivě, jenomže dva nevzdělanci předčí univerzitního profesora z jednoho prostého důvodu, protože jsou dva, kdežto on jenom jeden. Logicky z toho také vyplývá nebezpečí populismu, zkrátka naslibuji těm méně chytrým všechno možné i nemožné a oni mne zvolí.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Jak se říká: Historia magistra vitae. Od roku 1873 se u nás konaly přímé volby do tehdejší dolní komory rakouského parlamentu – Říšské rady. Voliči byli rozděleni do čtyř volebních kurií, velkostatkářské, obchodně-živnostenské, městské a venkovské. Tento způsob nebyl spravedlivý, už proto, že třeba ve velkostatkářské kurii, kterou tvořili majitelé deskových statků, převážně tedy příslušníci vyšší šlechty, stačilo ke zvolení jednoho poslance méně hlasů než třeba v kurii venkovské. Volit tehdy mohli pouze muži starší 24 let, to byla hranice plnoletosti v habsburském mocnářství, a navíc museli být plátci přímých daní v zákonem stanovené výši. Jednalo se o takzvaný volební cenzus.

Bez ohledu na to, zda platili přiměřené daně nebo ne, měli volební právo pouze členové takzvané inteligence, kteří byli označováni také jako honorace. Jednalo se především o absolventy vysokých a v některých případech i středních škol. Mezi nimi byli zastoupeni státní a zemští úředníci, vysokoškolští a středoškolští profesoři, učitelé, lékaři, právníci a také duchovní všech státem povolených náboženských vyznání včetně židovských rabínů. Volit naopak nemohli lidé odsouzení za úmyslný trestný čin.

Znovuzavedení tohoto volebního modelu v současné době je samozřejmě nereálné, nicméně obsahuje prvky, nad kterými by stálo za to se zamyslet. Třeba, že by nesměli volit lidé, kteří byli například odsouzeni za vraždu, loupež, podvod a tak dále. Nevidím také důvod k tomu, aby k volbám mohli ti, kteří neumí naložit se svými životy a mají na krku desítky exekucí. Avšak, co vidím jako nejpozitivnější moment, je volební cenzus. Čili, volit by mohli pouze lidé, kteří platí určitou přímou minimální daň. Zákon by pak mohl povolit výjimky třeba pro matky v domácnosti pečující o děti.

Domnívám se, že právo volit by mělo být spojeno s určitými podmínkami. Například získání řidičského průkazu vyžaduje prokázání určitých dovedností, znalosti dopravních předpisů nebo zvládnutí techniky jízdy. Proto ani volební právo by nemělo být vázáno pouze na dovršení věkové hranice. Zákon by měl po voličích požadovat též určitou míru zodpovědnosti, a k té určitě patří i placení daní.