To, jak je na tom zdravotně Miloš Zeman po rekondičním pobytu v nemocnici, jsme všichni viděli 28. října. Jediné místo, kde se česká hlava státu objevuje pravidelně, je TV Barrandov, přičemž Jaromír Soukup většinou akčně jede za Zemanem do Lán. Webový kalendář prezidenta zeje prázdnotou, 17. listopad si veřejně nepřipomene, takže se dá očekávat, že jej zase dlouho nikde kromě televizní obrazovky neuvidíme.
Mlžení Pražského hradu kolem zdravotního stavu vrchního velitele ozbrojených sil už nevyvolává ani smutný úsměv, jako spíš otázky o tom, kdy s touhle tristní situací něco udělá Zemanova rodina. Miloš Zeman tak radikálně omezil program, že dokazuje, že prezidenta ani moc nepotřebujeme, je to vlastně jen stroj na podpisy a na udržení hradního osazenstva u moci.
Programy Václava Klause a Václava Havla jsou s dnešní nečinností Miloše Zemana nesrovnatelné. Stačí se podívat nejen na zahraniční cesty, ale i na návštěvy regionů. Ty Zeman sliboval navštěvovat často a pravidelně, aby pozdravil obyvatele míst, ve kterých dostal velký počet hlasů.
Jak dlouho ještě před námi bude Pražský hrad zakrývat realitu? Jiří Ovčáček si možná myslí, že problém vyřešilo zveřejnění zprávy z nemocnice. Jenže my bychom se měli spíše zajímat o to, co v této zprávě není, než o to, co v ní je.
Komedie podobná osudu komunistických vůdců je zatím nejhorším dějstvím prezidentování Miloše Zemana. Lži, spekulace, zakrývání výhledu novinářům, aby náhodou nenatočili, že hlava státu má velký problém s chůzí… To všechno je nekonečná tragédie, která nadále poškozuje hlavně Českou republiku. A je nedůstojná kohokoli, i Miloše Zemana, který laťku důstojnosti nejen posunul směrem dolů, ale spíše ji úplně zrušil.