Byly to podivuhodné týdny. Občas se zdálo, že se zvedá jakási obrovská vlna odporu − občanského, politického a částečně i mediálního. Otevřeně se začalo mluvit o stínech minulosti Andreje Babiše. Česká veřejnost dostala na stříbrném podnose důkazy o tom, o čem se stále mluvilo jen kdesi v kuloárech, o tom, že Babiš zneužívá svou moc. Ovlivňování soudu, živé policejní spisy, totální zaprodanost vydavatelství Mafra. A to všechno je nyní smeteno ze stolu loutkovou výměnou na postu ministra financí, která má tak nějak vyřešit vládní krizi. Revoluce se nekoná, počkejme si na další předvolební průzkum, který jistě opět ukáže, kdo se v České republice stane na podzim premiérem. A o tom se po nedělních Otázkách Václava Moravce bude mluvit.

To, co si Andrej Babiš z proběhlé situace odnese, je fakt, že si nemůže dovolit úplně všechno a že není možné všechny pochybnosti uplatit koblihou, řečmi o Kalouskovi, a že i kdyby ho Marek Prchal vyfotil, jak uzdravuje nemocné, lež zůstane lží, zločin zločinem a pořád jsou tu lidé, kteří mu všechnu moc prostě nedají zadarmo.

Jenže i tak má Andrej Babiš obrovskou sílu. I přes zjevnou diskreditaci (ne, pane Plesle, opravdu nevěříme, že pan Přibil selhal jako jednotlivec) jeho novin, je to síla mediální. Pak je tu samozřejmě těžko porazitelná síla jeho kapitálu, protože on si vážně může zaplatit téměř všechno. A protože se sice na demonstracích, které v tomto týdnu proběhly již podruhé, mluvilo i o něm, stále má velkou výhodu v tom, že hnutí ANO je pro část veřejnosti přijatelné, pokud se příliš nespojuje s Milošem Zemanem. Babiš se teď o prezidenta tak trochu umazal, protože tohle příliš okatě prezentované spojenectví už naštvalo hodně lidí, a tak se dnes již skoro exministr financí stal objektem odsouzení od těch, kdo celé roky válčí právě proti hlavě státu. Ale stačit to nebude.

Důkazem toho, že síla porazit to největší nebezpečí, které utěšeně roste a bují, krmeno dotacemi, politickými úspěchy i pouhou schopností se stále větší drzostí neskrývaně provozovat ty největší špinavosti, je malá, příliš malá, byly ostatně i zmiňované demonstrace. Zejména první z nich byla rozhodně úspěšná. Druhou však oslabil nejen faktor opakování, ale právě pro mnoho lidí „ukončená vládní krize“. Pan Pilný totiž vypadá jako takový hodný, slušný, seriózní člověk, něco jako třeba pan Telička nebo paní Jourová, to jsou typičtí představitelé toho, co v hnutí ANO navnek šikovně působí jako „světové“ a „prozápadní“, ne jako Babišův svazácký bezpáteřní obdivovatel Jaroslav Faltýnek, který by kvůli svému majiteli prodal i vlastní matku a ani by se nezačervenal.

Vládní krize se vrací zpátky do temnoty. Je to totiž krize celé České republiky a problém se opravdu nevyřešil tím, že Babiš odchází z vlády, do které se teď ještě pravděpodobněji vrátí znovu, ovšem na podzim a jako její předseda. Problém je v celém jeho hnutí, které měl premiér Sobotka, když už se konečně jednou pochlapil, z vlády vyhodit, odstřihnout od vlivu na ministerstvo a ohlídat, že už nebude patřit do holdingu Agrofert. Protože to, co má být řečeno jasně, je fakt, že nedemokratické uskupení, které tvoří politické oddělení Babišovy firmy (ano, je obmyšlený, víme), nepatří do žádné vlády. Protože tak kolosální střet zájmů nemůže v demokratické prozápadní zemi existovat, i kdyby v něm působilo dvacet Jourových.

Andrej Babiš ke svému majetku rozhodně nepřišel přijatelnou cestou. Nic nevybudoval, a když začal potřebovat ještě další moc a peníze, šel do politiky, jeho tým všechno obalil vhodnými pozlátky a postupně si uzurpuje víc a víc na úkor naší svobody. Na podzim můžeme přijít o její ještě zásadnější část, zejména ve chvíli, kdy nebude jen Robert Pelikán v resortu spravedlnosti, ale kdy nějaký vhodný kandidát usedne i na ministerstvo vnitra. To je nebezpečí, o kterém se nyní musí mluvit ještě hlasitěji − a ano, proti kterému se špatně demonstruje, které se špatně vysvětluje a které má vždycky málo lajků na Facebooku.

Pokud někde nějaký zlom nastal, pak v sociální bublině „pražské kavárny“, která se přestala omezovat pouze na kritiku hulvátského a dalšího nepřijatelného chování Miloše Zemana. Ale stačí vyjet kousek za Prahu, ostatně stačí si pustit televizi NOVA, na kterou se voliči také dívají. V České republice se situace nezměnila, protože − jak mnozí z nás jistě už pochopili − naše facebooková zeď rozhodně neodráží voličské preference. A v tom je ten problém, proti kterému se musí zmobilizovat nejen pár řečníků na náměstích, ale všichni svobodomyslní občané, demokratičtí politici a média, která si to mohou dovolit, protože nepatří do holdingu.

Moc času už nezbývá − a vítěz voleb bude brát všechno. Nebo rozhodně víc, než bychom chtěli.