Je nebývalé teplo a sucho, jaro v letním provedení. To nejsou dobré klimatické podmínky pro nějaký zlomový obrodný proces, na který někteří možná čekají. Žádné nové pražské jaro se nekoná. Ba právě naopak, sklouzáváme do normalizačních schémat tempem nevídaným, a hlavně ještě donedávna zcela neočekávaným.
V čele státu je zcela otevřený emisar ruské hybridní války a čínské expanze. Zdatně mu u toho asistuje jeho předchůdce. Je jasné, že dnešní podoba Zemana a Klause je ta skutečná, a ne ta, kterou nám nabízeli na počátku devadesátých let. To samo o sobě dost podstatně mění pohled na Českou republiku, která byla vnímána jako již stabilizovaná liberální demokracie s pevnými vazbami na své západní spojence. Chyba lávky. To byla jen fasáda, ale uvnitř byla ukryta odlišná identita, která dnes ožívá.
Východní říše plánují své operace ne na týden či na rok, nýbrž na jednu generaci a dnes je zřejmé, že podivný vývoj u nás není jen dílem náhod, nýbrž i důsledkem dlouhodobého a systematického ovlivňování veřejného prostoru a celospolečenských procesů. To není žádný stihomam či spiklenectví, nýbrž holý fakt. Stali jsme se zemí plnou absurdit a paradoxů, nesrozumitelnou a nevyzpytatelnou, bez ohledu na HDP a další ekonomické ukazatele (které z podstatné části ovlivňuje naše členství v EU). A taky jsme snadným soustem pro východní zaměřovače, kteří nás stále vnímají jako sféru svého vlivu.
Skutečnými stvořiteli podivného mocenského holportu bezzásadového oligarchy s milovníky starých pořádků a s nefalšovanými proruskými extrémisty jsou právě pánové Zeman a Klaus a jejich opakovaný hodnotový rozklad společnosti, relativizace předlistopadového i polistopadového vývoje a směřování země na Východ. Jedině díky tomu nevadí bývalí a ani současní komunisté, bývalí nomenklaturní posluhovači totalitní normalizační ideologie. Hodnotová relativizace nalézá již své dno, neboť nevadí ani bývalý udavač a trestně stíhaný podvodník. Míra pokrytectví, účelovosti a oportunismu je bezmezná.
V roce stého výročí republiky je to opravdu neveselý, truchlivý pohled na zemi, která opakovaně ztrácí vlastní identitu a věrohodnost, a hazarduje se svou budoucností. Podle průzkumů veřejného mínění (pokud jsou jejich výsledky skutečným obrazem reality) to většinové společnosti nevadí, a dokonce jí to jakoby imponuje. Ožívají tradiční české modely plné závisti a pavlačové mentality. Za všechny neduhy a potíže mohou ti jiní, ti odlišní, ti ze západu, ti z jihu, ti naši kverulanti a nepřejícníci.
Už jste to někdy slyšeli? Samozřejmě – mandelinka bramborová, imperialisti, štvavé vysílačky, zaprodanci a ztroskotanci a kdo ví co a kdo ještě. Vládu sestavují Falmer a Bureš, s parlamentní podporou Tomia a s agilními svazáky z ČSSD, která se potácí na hraně existence. Soudruzi a exsoudruzi, svazáci a exsvazáci v jednom šiku s oligarchou, který přetváří Česko na svou vlastní korporaci, bez zábran a bez ostychu. Je to vůbec možné? Je. Český volič má rád vzrůšo a rád si užije radosti z popravy nabízených škůdců, ať již skutečných, nebo uměle stvořených. Na tom přece nezáleží, neboť všetci kradnú.
Viníky tohoto stavu nehledejme jen v anonymním davu, který se nechal zmanipulovat. Viníky jsou i ty prodemokratické síly, které přestaly být ostražité a myslely si, že už je navždy vyhráno, které přehlížely chyby a excesy ve vlastních řadách, které se nezřídka nechaly skrytě ovládat vědomě či nevědomě rodící se československou polistopadovou oligarchií s hlubokými kořeny v normalizační éře. Babiš vzešel z této sestavy a atmosféry a ukazuje nám posun hranice možného. Stát byl nalomen z éry opoziční smlouvy, ze všech vykuků a výběrčích, z modelů selektivního práva, z Klausovy amnestie, a tak přišel ďábel, který to jen dorazil, a využil umně stvořenou protikorupční hysterii. Přičemž cudně zamlčel, že přichází jako etalon předlistopadové i polistopadové vychytralosti a kariérní mazanosti. Svou příležitost zavětřil i mstivý Zeman a plejáda proruských doposud spících kádrů.
To není totéž, co vypjatý maďarský nacionalismus a ani polský konzervativní dogmatismus a antikomunismus. To jsou možná extrémní politické pozice, ale pořád jde o politiku. Při vší oprávněné kritičnosti vůči uchvatitelům moci Orbánovi a Kaczyńskemu. U nás o žádnou hodnotovou politiku už dávno nejde. Politika je jen produkcí marketingu a pokračováním byznysu jinými prostředky, se zjevným ovlivňováním z Východu.
Zásady, hodnoty a pevné životní postoje? Koho to zajímá? Premiér opakovaně říká, že ho žádná důvěra či nedůvěra parlamentu vlastně nezajímá. Všechno slíbí všem, v zahraniční politice mění pozice jako ponožky, jenom podle toho, co je pro něj osobně momentálně výhodné, někdy i dvakrát za jeden den. Základním motivem zůstává jeho osobní profit a beztrestnost, všechno ostatní jsou jen doplňující nástroje k naplňování této motivace. Všichni jeho spojenci jsou spolutvůrci tohoto jeho příběhu. Mluvit tedy o demokratickém a liberálním proevropském spolku ANO, pokud by Babiš udělal krok stranou a pustil před sebe třeba Brabce nebo Faltýnka (což pochopitelně jeho deviantní ego nedovolí), je vrchol naivity. Jako by snad hypotetický odchod Adolfa legitimizoval jeho samého a s ním i jeho pobočníky Hermanna nebo Heinricha. Úsměvné.
No fajn, tak to bychom měli, ale jak z toho ven? Připravme se, že to nebude snadné a čeká nás běh na dlouho trať. Svět se změnil a je velmi nepřehledný. Těžko se hledají i jednoznačné vzory na Západě. Je to Juncker, který odhaluje sochu Marxe, jež německému Trevíru darovala Čína? Je to Trump, marketingový produkt bezradnosti amerických republikánů? Je to někdo z evropských nacionalistů a populistů? Asi těžko. Čert, aby se v tom vyznal.
Základem orientace v té spleti zájmů a rozličných akcentů musí být vlastní osobní hodnotový kompas, opírající se o lidskost, solidaritu a sdílenou odpovědnost, ale taky víru ve vlastní síly a vlastní rozum. Chce to trpělivost, odvahu, pokoru a profesionalitu. A ne nárazově, nýbrž trvale, vždy a všude. A k tomu aktivní ověřování informací a souvislosti dějů z různých zdrojů, a taky nebát se klást si sobě samému klíčové otázky. Pak máme šanci nejen jako jedinci, ale i jako komunity a společnost. V opačném případě se vývoj kolem nás převalí jako odbrzděný vagón a my budeme jen nevěřícně zírat. Takže – když můžeš, pak taky musíš! Třeba jen nahlas říct NE, když je to třeba, i když to bude možná nepohodlné, nevýhodné a riskantní.