Za Rakouska-Uherska a zejména pak za první republiky působili v pražském univerzitním prostředí mnozí zahraniční intelektuálové, kteří významně přispívali k interakci české vědy a vzdělanosti s evropskou vědou a kulturou. Řada z nich se však od nás vděku nedočkala, nýbrž musela čelit všelijakým ústrkům nebo dokonce perzekuci. K takovým osobnostem, vytěsněným z naší historické paměti, patří též italský filolog a publicista Nicola D’Alfonso (1880–1947), od jehož narození záhy uplyne 140 let.

Nicola D’Alfonso se narodil 27. listopadu 1880 v jihoitalském Bari v katolické rodině a studoval na tamějším Istituto tecnico a Regia Scuola Superiore di Commercio (1900–1904), na níž mu byl udělen licenciát (1906) a posléze i doktorát technických věd (1907). Od roku 1905 však již pobýval ve Vídni a roku 1906 se natrvalo usadil v Praze, kde soukromě vyučoval italštinu. V roce 1908 se stal na Filozofické fakultě české Karlo‑Ferdinandovy univerzity lektorem italského jazyka jako nástupce zemřelého F. A. Malečka (†1907), a to díky souhlasu profesorského sboru v čele s děkanem Luborem Niederlem. Jako pedagog byl součástí Semináře pro románskou filologii, v jehož rámci vedl od roku 1909 nové Oddělení pro praktická cvičení v italštině a zasvěcoval studenty do italské mluvnice i dějin italské literatury.

Od roku 1909 působil i jako lektor italštiny na České vysoké škole technické, vyučoval rovněž na pražské Obchodní akademii (1911–1914). Platil za dobrodruha a nadaného polyglota, neboť kromě rodné italštiny ovládal též latinu, angličtinu, francouzštinu, němčinu, ruštinu a češtinu. Vracel se i do Itálie, kde pořádal přednášky o české kultuře a psal o ní do italského tisku, v Praze naopak přednášel o Itálii a svých cestách po Orientu.

V roce 1910 se oženil s pravoslavnou Ruskou Marií Alexandrovnou Marderfeld (1884–1960), rodačkou z ukrajinské Oděsy. Od téhož roku vydával v Praze ročenku Il Piccolo di Praga, jejímž prostřednictvím propagoval česko‑italskou kulturní spolupráci. Obecně jej lze považovat za hybatele pražské italské komunity, ostatně také proto na světové výstavě v Turíně roku 1911 obdržel za česko‑italské aktivity zlatou medaili. V Praze vyšla jeho knížka oslavující italskou kulturu, a sice pod názvem La Vittoria della cultura Italiana (1912). Zvláštní pozornost věnoval české hudbě, přičemž pražský spolek Circolo italiano mu vydal brožuru Lo sviluppo della musica Boema. La capitale Praga (1913). Populární byly jeho učebnice italštiny, francouzštiny a ruštiny pro samouky (1911–1915).

Za tzv. Velké války byl roku 1915 jakožto občan nepřátelského státu zatčen a až do listopadu 1918 i se svou manželkou internován v dolnorakouském Drosendorfu. Na počátku roku 1919 se vrátil jako lektor na pražskou univerzitu, kde bylo obnoveno i jeho Praktické oddělení pro jazyk italský. Fakultní kancelář měl tehdy na Karlově náměstí, kde byla deponována Biblioteca italiana. Už v roce 1923 publikoval výpravnou knihu La Cecoslovacchia, do níž svými texty přispěli i Augustin Seifert z Národní rady československé, Lev Borský, politik a někdejší československý velvyslanec v Římě, a Jan Šeba, někdejší organizátor našich legií v Itálii. Dvousetstránková monografie byla věnována prezidentu republiky T. G. Masarykovi, jenž ji také osobně převzal.

Na Univerzitě Karlově byly jeho kurzy od roku 1924 otevřeny studentům všech fakult, nadále však přednášel i na české technice, též na Státní konzervatoři hudby (1925), na vyšších ukrajinských exulantských školách (1925–1927) nebo na Vysoké škole obchodní v Praze (od roku 1926). Vedle přednáškových aktivit byl od roku 1922 českým zpravodajem listu Il Popolo d’Italia založeného někdejším socialistou Benitem Mussolinim, který se stal hlavním tiskovým orgánem italských fašistů.

Od roku 1924 byl Nicola D’Alfonso v Československu zástupcem italské firmy Caffaro vyrábějící jedy proti škůdcům, pravidelně proto cestoval do Itálie, ale též do Rakouska. V roce 1931 si v Praze založil soukromou jazykovou školu, v níž uplatňoval svou originální vyučovací metodu zvanou „Audio‑Vox“, vydával zároveň jazykové učebnice pro samouky, ať už pro italštinu, francouzštinu a ruštinu či angličtinu, němčinu a španělštinu. V krizovém září 1938 odcestoval do Itálie, kde se v sanatoriu léčila jeho duševně chorá manželka. Druhorepublikový Zemský úřad v Praze mu po návratu odmítal vystavit povolení k pobytu, neboť údajně prováděl špionáž ve prospěch Itálie a zapletl se do obchodu se zbraněmi. Ještě v roce 1939 vyšla v Praze jeho kniha Benemerenze italiane in Boemia. Vademecum ceco, dedikovaná Mussolinimu, mapující vliv italské kultury na Čechy.

Během roku 1939 vedl kurzy italštiny na Univerzitě Karlově, v době tzv. Protektorátu a po uzavření českých vysokých škol se živil jako učitel jazyků a zástupce italských firem, později byl činný i jako korespondent Italsko‑orientální obchodní komory. Dle zpráv německých okupačních úřadů se často stýkal s Židy a projevoval nepřátelské smýšlení vůči Němcům. V roce 1940 strávil s manželkou dva měsíce v Římě, o rok později dokonce uvažoval o trvalém přestěhování do Itálie. Syn Mario (*1921), absolvent Německého reálného gymnázia ve Štěpánské ulici na Novém Městě pražském a člen českého Junáka, nastoupil roku 1943 vojenskou službu v italské armádě.

Hned v květnu 1945 se Nicola D’Alfonso znovu hlásil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, aby mohl obnovit kurzy italštiny, ovšem následující měsíc byl zajištěn orgány tzv. Obranného zpravodajství a obviněn z „fašismu“ a „politické nespolehlivosti“. Ačkoliv byl nakonec propuštěn a vrátil se na fakultu, jeho erudice byla soustavně zpochybňována. Na děkanát sice dodal potvrzení o své „státní spolehlivosti“, byl však přesto vyzván k přerušení přednášek. Již tehdy trpěl srdeční chorobou, a přestože i v poválečných letech vydal několik jazykových učebnic, jeho finanční situace byla naprosto zoufalá, neboť živil nemocnou manželku a nezaopatřeného syna.

Po mrtvici ochrnul na pravou polovinu těla a v listopadu 1946 se proto obrátil na děkanát FF UK s prosbou o vyplácení měsíčního „milodaru“ jako uznání svého dlouholetého nasazení pro česko‑italskou kulturní spolupráci. Také Československý červený kříž v prosinci 1946 za něj u vedení fakulty orodoval, aby se u Ministerstva školství a národní osvěty přimluvilo za přiznání „penze z milosti“, k čemuž ovšem už nedošlo. Nicola D’Alfonso totiž 3. ledna 1947 zemřel v Praze, jeho zásluhy o propagaci Československa a české kultury zůstaly na několik desetiletí zapomenuty.

Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor řídí Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR, je editorem Nové Orientace / FORUM 24