Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech FOTO: Ondřej Žváček / Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Ondřej Žváček / Wikimedia Commons / volné dílo
Bydlím přesně na rozhraní pražských Vinohrad a Žižkova, na místě, kde se vysoké setkává s nízkým, noblesa a krása se skutečným životem. Vinohrady, před připojením k Velké Praze v roce 1922 s 90 tisíci obyvateli čtvrté největší město v českých zemích, mají honosné měšťanské domy s opravdovým secesním štukováním, vysokými stropy a italskými a ruskými nájemci i nájemníky, drahé restaurace a na chodníku krabičky od antidepresiv.
Na Žižkově na chodníku po ránu najdete spodní oděvy nejrůznějších barev, boty, ohořelé motocykly, převrácené toi-toiky, rozsypaný obsah knihovničky Revolučního odborového hnutí a zvratky ve tvaru fraktálů. Policejní přepadovka se do domů dobývá pomocí beranidla a dopravu na křižovatce tu občas řídí pán pod vlivem, a to i v dešti. Na hřišti v Rajské zahradě u fotbalu vzniká skutečné multi-kulti – nikdo to neorganizuje, hrají všichni bez ohledu na vzdělání, věk či etnicitu. Moje dítě si odtamtud přineslo oslovení „more“.
Před samoobsluhou na Olšanském náměstí čeká každé ráno parta metařů, až v 7 hodin otevřou a oni si budou moci nakoupit svačinu a cigára. Za nimi pak starší žebračka, která se mě už deset let bez ohledu na inflaci ptá: „Dobrý den, paní, nemáte pět korun?“
Coby Minas Morgul a Orthank dominují tomuto soustátí dvě věže – Žižkovský televizní vysílač, nejvyšší stavba v Praze, futuristická raketa s Černého plastikami miminek postavená na místě židovského hřbitova, a Plečnikův katolický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Obě tyto dominanty výrazně převyšují okolní zástavbu a jsou dobře viditelné ze vzduchu i z většiny vyvýšených míst Prahy.
Tak jako televizní věž míří do vesmíru a do budoucnosti, mluví Plečnikův kostel velmi tradičními, až archetypálními symboly: chrámová loď připomínající Noemovu archu, fasáda s vystupujícími kameny odkazující ke královskému hermelínu, nezvyklé řešení báně na vrcholu věže, která připomíná královské jablko, to vše odkazuje k vokabuláři Krista Krále.
A kostel Nejsvětějšího Srdce Páně suverénně kraluje svému okolí se sebevědomím sakrální stavby uprostřed středověkého rynku. Stejně jako ve středověku je totiž uvnitř stejná zima, jaká musela být farníkům v chrámu před půl tisíciletím. A stejně jako ve středověku i u kašny na náměstí Jiřího z Poděbrad běhají potkani, které jen čas od času zažene na ústup krysař zjednaný městskou částí.
A tak jako kdysi dávno náměstí Jiřího z Poděbrad vedle kostela pětkrát do týdne zaplní stánky trhovců s ovozelem, masem a koláči. Trh nemá tradici příliš dlouhou, od léta 2010, ale jeho přispěním se podoba čtvrti změnila doslova před očima. V ulici, kde dřív byl jen obchod s plynovým těsněním, přibyly dvě domácí pekárny, francouzská kavárna a asi čtyři další podniky, naposledy právě otevřené bistro s čunkigskou kuchyní.
Na krátkém úseku náměstí podél severní strany kostela, kde bývala jen trafika a krejčovství, je teď jedna kavárna vedle druhé; známí, kteří nás přijedou navštívit po nějaké době, nevěří svým očím a přirovnávají zdejší večerní hemžení k Montmartru či Sohu.
Vinohrady se tak dotahují na Žižkov, který má nejvyšší počet hospod na hlavu v celé republice. Noční návštěvníci se volně přelévají z Královských Vinohrad II. (dřívější pojmenování pro Vinohrady) do Královských Vinohrad I. (dnes Žižkov). Obě čtvrti spojují škaredá graffiti na zdech a proud ztracených nočních bludiček, které se nad ránem, když chodím venčit psa a v pekárnách zrovna začíná vonět čerstvý chleba, ptají, kde je tu nejbližší nonstop. Podle mých informací už ale na území bývalých Královských Vinohrad není ani jeden; poslední z nich padl za covidu.
Bianca Bellová je česká spisovatelka s bulharskými kořeny, překladatelka a tlumočnice z angličtiny. V roce 2017 získal její román Jezero ocenění „Kniha roku“ v rámci literární ceny Magnesia Litera. Za stejný román obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Její zatím poslední román Ostrov vydalo loni nakladatelství Host.
