Michal Pavlíček, kytarista, skladatel a spolufrontman Pražského výběru, bude jedním z hlavních hrdinů koncertu 30 let bez okupantů, který se u příležitosti vydání prvního čísla Týdeníku FORUM uskuteční 18. srpna od 19 hodin u Křižíkovy fontány na pražském Výstavišti. Vstupenky objednávejte ZDE. Dostanete k nim předplatné Týdeníku FORUM zdarma.
Osmnáctého srpna odehrajete společně s Michaelem Kocábem a Národním symfonickým orchestrem na Výstavišti set, který připomene legendární koncert Adieu C.A. a odchod posledního okupanta. Byla to akce, završující sametovou revoluci. Vzpomenete si ještě na své „revoluční“ pocity?
Byl to jeden z nejsilnějších momentů, který jsem v životě zažil. V osmašedesátém, kdy sem vtrhly ruské tanky, mi bylo dvanáct a prožíval jsem intenzivní pocit války. Jako kluci jsme cítili, že je země v ohrožení, a na silnice a na zdi jsme křídou psali jména Smrkovský, Svoboda a Dubček. Listopad, to byl pro změnu pocit absolutní svobody. Jako by z nás spadla celá ta bolševická tíha. Dostali jsme křídla a bylo to nádherný. Paradoxně těsně v předrevolučních dnech jsme dodělávali film Pražákům, těm je hej. Jeden den jsme řešili každé slovo, které atakovalo cenzuru, a druhý den už to bylo úplně jedno.
Jaký byl váš příběh s koncertem Adieu C.A.?
Po revoluci jsme nějakej čas nehráli. Dodělávali jsme film o Výběru a Michael zároveň vstoupil do parlamentu a začal mimo jiné také řešit odsun sovětských vojsk. Pak přišel nápad velkého koncertu ve Sportovní hale na oslavu odchodu posledního sovětského vojáka. Začaly velké přípravy. Měl jsem na hrbu kompletní hudební složku. Postavil jsem „superkapelu“ se třemi bubeníky, dechovou sekcí a celé to s klukama nazkoušel. Kromě toho jsem zkomponoval nové písně, k nimž Michael horečnatě dodělával texty. Bylo to poprvé, kdy jsme nedělali hudbu společně – on byl zcela vytížen tím, aby ty Rusáky vykopal z republiky. Před koncertem stihl pouze přijít na pár zkoušek. Měl jsem velké nervy, ale nakonec to klaplo.
Vrcholem koncertu bylo vystoupení Franka Zappy. Měli jste možnost jej blíže poznat?
Frank tady byl na pozvání Michaela, který s ním měl přátelský vztah. Párkrát jsem se s ním viděl, byli jsme třeba s ním i Michaelovou rodinou na společném obědě. Byl milý, úplně v pohodě. Nešlo přehlédnout, že je upřímně dojatý, co tady pro fanoušky znamená a čeho je on pro nás symbolem. Byl to neuvěřitelný zážitek pro všechny. Frank procházející se vedle Havla na Hradě v centru revoluce a v rozjeté atmosféře svobody, kdy jsme všichni věděli, že už jdou ruský tanky k čertu… Pak s námi natáčel na svou píseň Fine girl i jednu scénku do našeho filmu. Před koncertem jsme se jen domluvili, že si zajamujeme „reggae in A“. Vzpomínám si taky na velmi silný moment, kdy už na něm bylo znát, jak statečně bojuje s nemocí. Přesto vzal po třech letech do ruky kytaru a zahrál si s námi. Během koncertu na pódiu promluvil k fanouškům. Nezapomenu na to, jak na závěr řekl: „Jestli tu ještě nějaký ruský voják je, ať si s námi zatancuje…“ A pak hrábl do strun a společně jsme si to užili. Byl to pro mě silnej okamžik střídat se s ním v sólech. Myslím, že to bylo jedno z jeho posledních veřejných vystoupení.
Na co se můžeme letos v srpnu na Výstavišti těšit?
Zazní songy Pražského výběru v podání ČNSO. My budeme s Michaelem jako hlavní sólisté plus budou další hosté. Orchestraci udělal Steven Mercurio, který v současné době působí u orchestru jako šéfdirigent. Absolvoval například turné se Stingem, je to uznávaný světový dirigent i aranžér. Sám je i skvělej kytarista. Naše muzika ho oslovila a dá se i říct, že ho vzala za srdce. Napsal skvělá aranžmá, vycházel jen z našich tónů a harmonií a rozepsal je do barevného symfonického hávu. Je to velice čisté a zní to úžasně. Steven se stal takovým čestným členem kapely, na koncertech si s námi zahraje Tatrmana na kytaru.
