Ve francouzském Lyonu se 29. června 1900 narodil spisovatel a humanista Antoine de Saint-Exupéry (†1944), mimo jiné proslulý svou knihou Malý princ (1943). Méně se u nás připomíná jeho angažmá novinářské, neboť pováleční komunisté francouzští i sovětští právě tuto část jeho díla ostentativně ignorovali. Saint-Exupéry totiž patřil k těm francouzským intelektuálům, jimž se sovětsko-ruský komunismus jevil jako člověku velmi nebezpečná ideologie. Však také ruský překlad Malého prince vyšel teprve v roce 1958, česká verze následovala poslušně až o rok později.

Saint-Exupéryho ostražitý postoj vycházel z bezprostřední zkušenosti, poněvadž na jaře 1935 navštívil Sovětský svaz jakožto reportér pařížského deníku Paris-Soir. Do Moskvy přicestoval 29. dubna 1935 (paradoxně vlakem), strávil zde celý měsíc a napsal šest článků o podivné atmosféře sovětské metropole. Disgustován byl hned na počátku svého pobytu, když se jako novinář nesměl zúčastnit bombastických prvomájových oslav a zůstal internován ve svém pokoji v hotelu Savoy. Nezískal totiž oficiální VIP vstupenku, na rozdíl od prominentního německého exulanta a komunisty Bertolta Brechta, který tehdy v Moskvě rovněž pobýval.

Nakonec díky úplatku proklouzl do moskevských ulic, ale ty k jeho velkému překvapení zely prázdnotou… Naopak všudypřítomné byly bezpečnostní kontroly, které bránily v přístupu k oficiálně organizovanému průvodu. Saint-Exupérymu se přece jen podařilo prvomájovou manifestaci spatřit, byl ovšem znechucen a vyděšen: rudé prapory, strojená uniformita, pochmurnost. Průvod se náhle zastavil, neboť byla vyhlášena přestávka a lidé se jako mávnutím kouzelného proutku začali chovat uvolněně, což mu připomnělo spontánnost francouzských oslav 14. července. Jenže poté se znovu proměnili v jednotvárnou masu a valili se k Rudému náměstí, aby vzdali hold „rudému caru“ Stalinovi.

Byly to vlastně jen dva roky od hladomoru na Ukrajině, v jižním Rusku a Kazachstánu, jemuž kvůli Stalinově nelidské krutosti a ignoranci padly za oběť miliony sovětských občanů. V hlavě paranoidního tyrana Stalina se už rodil plán tzv. velkého teroru, který měl ještě více disciplinovat sovětsko-ruskou veleříši. Ne, Moskva nebyla Saint-Exupérymu sympatická, vždyť v jejím povětří byl cítit pach krve. A právě v květnu 1935 podepsaly Francie a Československo se Sovětským svazem smlouvu o spolupráci…

Antoine de Saint-Exupéry dobře věděl, že všichni cizinci jsou bedlivě sledováni sovětskou tajnou policií. Přesto se mu podařilo vyzpovídat stařičkou Francouzku, která mu popsala hrůzy bolševické revoluce a občanské války. Z Moskvy též odeslal reportáž nazvanou „Zločin a trest. Tváří v tvář sovětské spravedlnosti“, v níž jako jeden z prvních Zápaďanů upozornil na neskrývanou perfidnost sovětské „zákonnosti“, která tolik nadužívala trestu smrti. Měl totiž možnost pohovořit se sovětským soudcem, který mu pyšně a bezelstně líčil údajné přednosti sovětského soudního systému, vytvářejícího „nového člověka“.

Francouzský literát nepřijížděl do Sovětského svazu s antisovětskými předsudky, ovšem ani s tehdy běžným chápavým předporozuměním. Oči měl dokořán! Ještě cestou do Moskvy potkal ve vlaku skupinu polských horníků a mezi nimi manželský pár s obdivuhodně krásným chlapcem, který se mu jevil jako „malý Mozart“. Saint-Exupéry však ve svém krasosmutnění vyslovuje přesvědčení, že toto dítě s oduševnělou tváří je v Sovětském svazu odsouzeno ke stádnímu životu, v němž se nadání a vlohy nemohou svobodně rozvinout…

Možná právě tady, v laciném sovětském vlaku, potkal Saint-Exupéry předobraz svého malého prince, jemuž chtěl alespoň literárně dát naději pro hledání smyslu života. A možná již tehdy pochopil to, co formuloval mnohem později: „Nikdo se nemůže cítit zároveň odpovědným a zoufalým.“