Před 40 lety zemřel významný český filozof, jeden z prvních mluvčí Charty 77 Jan Patočka. Muž, který většinu života trpěl. Za války byl nuceně nasazen, po roce 1950 mu komunisté zakázali přednášet. Aby se mohl postarat o nemocnou ženu a tři děti, pracoval například jako knihovník, psal i překládal. V roce 1968 mohl opět přednášet, o dva roky později byl donucen odejít do důchodu. Zastal se kapely The Plastic People of the Universe, kterou komunisté věznili. Byl sledován StB, opakovaně vyslýchán. Tlak estébáků na filozofa vygradoval po jeho zapojení do Charty 77. Jan Patočka zemřel po jednom z výslechů.

Komunisté se Patočky nesmírně báli. O tom svědčí i pohřeb filozofa, který nenechali proběhnout důstojně. Například pozdrželi tisk a rozeslání oznámení o úmrtí, nízko nad místem konání pohřbu nechali létat vrtulník, poblíž pak uspořádali trénink vojenských závodníků na terénních motorkách atd. Přesto se pohřeb Jana Patočky 16. března 1977 stal tichým happeningem, kterého se zúčastnilo 900 lidí. V pozdějších letech vyšlo v samizdatovém vydání několik svazků díla Jana Patočky.

A kdo byl Jan Patočka?

Známý literární kritik Roman Jakobson jednou přiřadil Jana Patočku ke dvěma českým filozofům Janu Amosi Komenskému a Tomáši Garriguovi Masarykovi, kteří dosáhli světové pověsti a morální autority. A to přesto, že Komenský je znám více jako pedagog a Masaryk jako politik. I o Patočkovi lze říci, že jeho místo v dějinách by zůstalo jiné, nebýt jeho politického angažmá v Chartě 77 v posledních letech a měsících života, které jeho teoretické myšlení vystavilo praktickým zkouškám. Jan Patočka zemřel před 40 lety 13. března 1977.

Patočka, který nikdy nebyl politickým aktivistou, se sblížil s politickým disentem v téměř 70 letech, v dobách normalizace v polovině sedmdesátých let 20. století. Václav Havel jej požádal o podporu petice za perzekvovanou skupinu The Plastic People of the Universe („Tato hudba se mi nelíbí, ale budu bojovat za to, aby ji mohli svobodně hrát.“). Poté následuje vznik Charty 77 a Patočka se spolu s Havlem a bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem stal jedním z trojice jejích prvních mluvčích.

V jednom z doprovodných textů k Chartě Patočka napsal: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“

Komunistický režim označil iniciátory Charty za samozvané elitáře a ztroskotance a Patočku za „reakčního profesora, který se dal do služeb antikomunismu“. Do vazby putoval 10. ledna 1977 (10. leden byl v tehdy v kalendáři označen jako „významný den ČSSR“ – den narození G. Husáka), osudovou se mu ale stala březnová schůzka s nizozemským ministrem zahraničních věcí Maxem van der Stoelem. Po ní byl Patočka znovu zatčen a podroben jedenáctihodinovému výslechu, na jehož následky (na mozkovou příhodu a selhání srdce) zemřel.

Hlavní část Patočkova filozofického díla, jehož jen malá část vyšla za jeho života v Československu, je věnována fenomenologii, kde navázal na Husserlovo učení o „přirozeném světě“ bezprostřední lidské zkušenosti. To, co je podstatné, nelze vidět, slyšet, „přečíst“ žádným způsobem, lze to jenom prožít, tvrdí fenomenologové s tím, že vše, oč jde, jsou naše vztahy k okolnímu světu; čím lepšími, vnímavějšími a zodpovědnějšími lidmi jsme, tím více poznáváme – a svět se tím zlepšuje.

Lidský život chápal Patočka jako trojí pohyb: pohyb zakotvení či přijetí, pohyb sebeprosazování ve světě a pohyb „sebezískání v sebevydanosti“. Patočka také rozvinul Platonovu myšlenku „starosti o duši“, která je podle něho jádrem evropské identity. Nejoriginálnějším Patočkovým dílem je jeho poslední kniha Kacířské eseje o filozofii dějin (1975), kde předpověděl hlubokou krizi technokratického pojetí světa. Patočka připomněl potřebu „solidarity otřesených“ a volal po rozpomenutí se na hodnoty, pro něž stojí za to obětovat i život.

Patočka se též zabýval dílem Komenského či Masaryka, českou literaturou a divadlem, do češtiny přeložil například Hegela či Herdera. K jeho žákům patří kupříkladu Václav Bělohradský či Ladislav Hejdánek.

Turnovský rodák (narodil se 1. června 1907 v rodině středoškolského profesora) začal po maturitě studovat romanistiku, slavistiku a filozofii na Univerzitě Karlově (UK). Jako stipendista pobýval rok v Paříži, promoval v roce 1931 v Praze prací o pojmu evidence a ve studiích poté pokračoval na univerzitách v Berlíně a Freiburgu. Zde studoval u Martina Heideggera a spřátelil se s Husserlem, jehož dílo pomáhal zachraňovat před zničením nacisty a jenž Patočkovi věnoval jako znamení přátelství čtenářský pultík, který mu kdysi za studií v Lipsku daroval T. G. Masaryk.

V roce 1937 po návratu do Prahy se Patočka habilitoval prací v oboru fenomenologie Přirozený svět jako filozofický problém a začal učit jako soukromý docent na filozofické fakultě. Po uzavření vysokých škol byl profesorem na gymnáziu, koncem války byl totálně nasazen na stavbě tunelu. Po roce 1945 začal na univerzitách v Praze a v Brně přednášet nejstarší dějiny řecké filozofie. Po únorovém převratu však musel v roce 1950 z ideologických důvodů z univerzity odejít, pracoval v Masarykově ústavu a poté v Pedagogickém ústavu Akademie věd. Psal odborné články a překládal, což mu umožnilo uživit nemocnou manželku (zemřela v roce 1966) a tři děti.

V šedesátých letech se stal knihovníkem ve filozofickém ústavu Akademie věd a v roce 1968 se jako profesor vrátil na UK. O tom jednou kněz Tomáš Halík napsal: „Tradovaná verze, že Patočka začal větou ,Kdeže jsme to v roce 1950 skončili?‘, je sice legenda, ale není příliš daleko od pravdy. Pan profesor vzal křídu a řekl: ,Aristoteles definuje v Knize metafyzik filozofii takto..,‘ a začal psát řecky na tabuli.“

V roce 1972 byl Patočka donucen – již potřetí – odejít z místa vysokoškolského profesora (do penze), byl mu zabaven pas, a tak začal přednášet v soukromí.