Bez jednoho roku půl století dnes uplynulo od jedné z nejzásadnějších událostí československých dějin. Přesně před 49 lety vtrhla do našich zemí vojska Varšavské smlouvy, aby tu rozehnala reformy vedoucí k politickému uvolnění režimu známé jako Pražské jaro. Kromě Sovětského svazu, který o invazi rozhodl, se jí účastnilo také Polsko, Maďarsko, Bulharsko a okrajově NDR.
21. srpen 1968 je dnes považován za jeden z nejčernějších momentů historie Československa. Na druhé straně tyto události tehdy vzbudily dlouhotrvající vlnu emocí, jež možná v dlouhodobém měřítku významně urychlila pád komunistické totality ve východní Evropě. Třebaže totalitní režim nepoložily jen občanské demonstrace, ale hlavně rozpadající se ruské impérium v důsledku prohrané studené války s USA, tak přinejmenším symbolicky mělo toto tragické srpnové datum zásadní význam na naší cestě ke svobodě. Podobně jako upálení Jana Palacha.
Těchto 49 let by se mohlo zdát jako poměrně dlouhá doba. Ale v kontextu historie je to mžik. I s vědomím toho, co všechno tyto události způsobily a že definitivně zlomily veškeré ideje československého národa, stále tu existuje celá řada proudů, které se hlásí ke komunistickým či proruským tendencím. Nebezpečí jejich existence ukazuje i fakt, že KSČM – strana, která se o srpnu 1968 vyjadřuje negativně spíše v tom smyslu, že omezil možnost rozvoje socialismu, než v tom smyslu, že šlo o zločin proti lidskosti – se momentálně pohybuje na druhém místě volebních preferencí.
Stejně tak je nutno dodat, že východní autoritářské tendence zcela transparentně prosazuje i současný prezident Miloš Zeman, který se sice proti vpádu vojsk vymezil a odsoudil ho, na druhé straně podle dostupných informací vstoupil do KSČ právě v roce 1968, kdy naopak celá řada členů ideje o komunistické straně ztratila a především v reakci na invazi hromadně vystoupila. Vzhledem k tomu, že nelze pochybovat o mocenských principech současného Ruska, je třeba mít se na pozoru. Východní směr naší zemi nemůže pomoct, naopak by ale měl potenciál uvrhnout ji zpět ke dnům, kdy jsme se museli hluboce obávat o naši svobodu a bezpečnost.
Možná jsme po desítky let trvajícím režimu otupěli a ztratili zájem o skutečnou svobodu. Možná jsme pořád zlomení. Vedou se debaty o tom, jak dlouho bude mít minulý režim vliv na naše vnímání světa. Někdo tvrdí, že už ho dávno nemá, jiní si myslí, že je náš genofond nevratně pokřivený. Ať je to jakkoliv, lidé rádi zapomínají a historie má tendenci se opakovat. Srpen 1968 je pomyslným symbolem této temné části naší historie a měli bychom jej mít permanentně v myšlenkách a neustále se z něj poučovat.
