V souvislosti s událostmi na Ukrajině, která byla napadena putinovským Ruskem, by se však nemělo zapomínat ani na jiné události. Jednou z těch pro náš národ důležitých je výročí sebeupálení Jana Zajíce, který se sám nazval pochodní č. 2 po Janu Palachovi. Včera uplynulo přesně 53 let ode dne, kdy svůj statečný čin uskutečnil.
Podle některých zdrojů jedním z motivů, proč se Jan Zajíc, kterému bylo v době okupace Československa sovětskou armádou čerstvě osmnáct let, rozhodl k obětování vlastního života, byl i fakt, že v Šumperku, kde studoval na průmyslovce, byla po okupaci kasárna sovětské armády. Na vlastní oči tak viděl, jak se okupanti chovají, což v něm spolu se změnou společenského ovzduší zanechávalo stále silnější frustraci.
Poté, co se v Praze upálil Jan Palach, přijel 19. ledna 1969 Jan Zajíc do Prahy, kde se před Národním muzeem na Václavském náměstí zapojil do protestní hladovky. Na místě vydržel až do 23. ledna, kdy byla hladovka Veřejnou bezpečností násilně ukončena. Pak se ještě před návratem do Šumperka zúčastnil Palachova pohřbu. Po návratu domů podle svědectví spolužáků hovořil pouze o zážitcích z Prahy a sdělil jim, že by svůj život rád obětoval, stejně jako to učinil Jan Palach. Postupně v něm tak uzrávalo rozhodnutí o činu, který nakonec vykonal.
Aby vyburcoval národ, chtěl své upálení vykonat na stejném místě jako Jan Palach. K protestu si navíc zvolil symbolické datum 25. února, tedy výročí komunistického puče v roce 1948. Večer před odjezdem do Prahy rozdal své věci známým a kamarádům. Byť se mu někteří snažili jeho rozhodnutí rozmluvit, nedal se přesvědčit a 25. února ráno odjel do Prahy.
Protože měl plán upálit se na stejném místě jako Jan Palach, chtěl se připravit na WC v budově Národního muzea. To však bylo zavřené, a tak hledal vhodné místo. Nakonec je našel v domě č. 2074/37, kousek pod pasáží Jalta, kde se ve vnitřním traktu hodlal polít hořlavinou, vyběhnout na náměstí s pochodní v ruce a tam se zapálit. Jenže to nakonec dopadlo úplně jinak, než si představoval. Plamen z pochodně na jeho oblečení nasáklé hořlavinou přeskočil dříve a patrně v šoku z bolesti namísto na náměstí zamířil do průchodu vedlejšího domu 821/39, kde vyběhl do mezipatra, kde upadl a na místě zemřel.
Ve vyšetřovacím spise se objevuje i svědectví Miroslava Dvořáka, který popisoval, jak „viděl ležet člověka otočeného obličejem ke stěně. Jeho tělo bylo celé popelavé, již nejevilo známky života, ale ještě stále z něj vycházely pramínky šedavého kouře. Podle mých propočtů to muselo být tak pět, maximálně deset minut po činu. Po celém těle se rozprostíral matný šedavý pokryv a oblečení nebylo vůbec k rozeznání. Měl jsem z toho strašnou hrůzu a obával jsem se těla dotknout, zejména také proto, že jsem byl v průchodu úplně sám.“
Mezitím Zajícův přítel Jan Nykl odnesl jeho prohlášení s názvem Občané Republiky československé studentovi tehdejší Husovy československé bohoslovecké fakulty Univerzity Karlovy Oldřichu Vítovi k rozmnožení. Jan Zajíc totiž chtěl, aby se o jeho činu vědělo a aby se dostal hlavně k mladým lidem a ke studentům: „Občané Republiky československé. Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno, o kolik. Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: ‚Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.‘ A toto je pomalé umírání národní svobody. Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! Kdo nebojuje, nezvítězí! Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu. Měli jsme dvě šance, a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nezahazujte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe!!!“
Jan Zajíc byl pohřben ve Vítkově na Opavsku a jeho pohřbu se zúčastnilo přibližně deset tisíc lidí. Na domě, kde se upálil, byla po roce 1989 umístěna pamětní deska, která je však v současné době sejmuta, patrně kvůli opravě.