V úterý 25. října si připomínáme výročí vzniku československých Táborů nucené práce (TNP), které byly zřízeny na základě zákona 247/48 Sb. Zákon byl schválen 25. října 1948. Prosím nezaměňovat s Vojenskými tábory nucených prací (VTNP), jež byly útvary Československé lidové armády, ani s tábory pro nesvobodné pracovní síly s ještě horším režimem.

Podobně jako do sovětských gulagů, které nám byly vzorem, mohl být občan zařazen do TNP, aniž by spáchal jakýkoli trestný čin. Zákon 247/48 Sb. tak znamenal revoluci v právu, lépe řečeno v bezpráví. Komunisté stvořili zákon prevence proti trestným činům. K tomu, aby byl občan preventivně poslán do TNP, stačilo pouhé podezření, že by mohl trestný čin spáchat.

Toto jsou některé z důvodů, pro které byli přidělováni do TNP jejich první klienti: „… stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, je majitelem přepychové vily, je majitelem domu, stýká se s reakcionáři, manželka byla proti znárodnění atd.“, jak pravila Branně bezpečnostní komise ÚV KSČ. Podle tehdejších směrnic nebylo zařazení do TNP trestem, avšak doba strávená v táborech se paradoxně zapisovala do trestního rejstříku.

Do těchto lágrů mohl být člověk zařazen mezi 18. a 60. rokem života i bez řádného soudu na dobu tří měsíců až dvou let z rozhodnutí funkcionářů národních výborů, členů KSČ a KSS, kteří si tak vyrovnávali účty nejen se svými politickými odpůrci. O zařazení do táborů většinou rozhodovaly tříčlenné komise, jejichž členy a náhradníky jmenoval příslušný krajský národní výbor. Jen v průběhu roku 1949 zařadily komise do táborů celkem 9061 spoluobčanů. Přikazovací komise od prosince 1948 do srpna 1950 projednaly 31 tisíc návrhů a přikázaly do táborů 16.691 osob.

Podle komunistů spočíval význam táborů především v izolaci nepřátel lidově demokratického zřízení. Ti měli být v táborech převychováni prací a politickými školeními na „platné spoluobčany“ budující komunistickou společnost. Mzda (i když nízká) a táborový lékař, který se většinou snažil zabránit zbytečným úmrtím, to byla naše vymoženost oproti sovětským gulagům, kde byl člověk opravdu jen tažné zvíře.

Tábory se rozlišovaly hlavně podle tělesné zdatnosti jejich nedobrovolných obyvatel:

1. Těžká – doly, hutě
2. Normální – stavební podniky, vápenky, cementárny, lomy, cihelny
3. Lehká – zemědělské podniky, dílenská práce v táborech
4. Pomocná – udržovací práce v táborech

Strážní službu obstarávali příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). Byla prováděna dozorčí a obchůzkovou službou, což prakticky znamenalo, že objekty nebyly pod stálým a nepřetržitým dozorem. Příslušníci ostrahových oddílů byli do TNP přidělováni přechodně na dobu dvou měsíců. Časté střídání vedlo k nedbalému a benevolentnímu vykonávání služby. Za rok 1949 se pokusilo 902 nuceně pracujících o útěk, což je téměř 11 % z celkového počtu chovanců TNP (8275). Zhruba 90 % útěků se uskutečnilo z pracovišť, která měla být podle tehdy platných předpisů střežena závodními strážemi. Toto střežení bylo velmi povrchní, nedbalé a na mnohých pracovištích nebylo prováděno vůbec.

Komunistický režim shledával význam táborů, kromě izolace nepřátel režimu, také v nedobrovolném přeskupení pracovních sil a v zisku z jejich otrocké práce. Tyto tábory byly zrušeny v roce 1954. Je to jeden z velkých pomníků totality, který by měl být připomínán nejen členům a sympatizantům naší současné KSČM.