Přesně před devatenácti lety, 22. července 1998, začala republiku řídit vláda Miloše Zemana. Byla to jediná jednobarevná vláda v historii samostatného Česka, která získala důvěru a „přežila“ celé čtyři roky. Kromě Zemana byl klíčovým aktérem také Václav Klaus, tehdejší předseda ODS.

Při hlasování o důvěře vládě z přítomných 136 poslanců hlasovalo 73 pro, potřebných bylo 69 hlasů. KDU-ČSL a Unie svobody hlasovaly proti, KSČM se zdržela, avšak proslulým se hlasování stalo proto, že celkem 63 poslanců za ODS ze sálu záměrně odešlo, čímž byli považováni za nepřítomné. Návrh o důvěře díky tomu prošel a započal tzv. opoziční smlouvu, slavný pakt, v němž ODS v čele s Václavem Klausem umožnila jednobarevnou vládu sociálních demokratů.

Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou. To byl celý název opoziční smlouvy, která upravovala politickou situaci v Česku po předčasných volbách a definovala spolupráci mezi dvěma ideově zcela odlišnými stranami. ODS se smlouvou zavázala, že nevysloví Zemanově vládě nedůvěru, a tím této vládě prakticky zaručovala důvěru po celé funkční období.

Vznikla proto, že levicová ani pravicová koalice nebyly možné. Levicovou zamítli potenciální partneři především kvůli osobě Miloše Zemana, pravicovou zase strany, které vystupovaly proti Václavu Klausovi. Došlo tak ke spolupráci v době voleb nanejvýš neočekávané, a sice mezi velkými politickými rivaly.

Pakt byl odborníky i médii často kritizován, ironicky se slovo „opoziční“ přetvářelo do spojení „o pozicích“, protože přesně o nich měla smlouva podle mnohých být. Strany si vzájemně „přihrávaly“ pozice v důležitých úřadech, korupce a klientelismus prý začaly významně růst, se smlouvou byla také spojena řada afér. Najdou se však i její zastánci, kteří tvrdí, že spolupráce dvou nejsilnějších stran, byť ideově roztříštěných, vyvedla zemi z krize. Akceptoval ji i tehdejší prezident Václav Havel, třebaže i on se vůči ní často vymezoval.

Po volbách v roce 2002, které znovu vyhrála ČSSD, se předsedou vlády stal Vladimír Špidla, který v době opoziční smlouvy zastával pod Zemanem funkci ministra práce a sociálních věcí. Sociální demokracie tehdy už ale složila koalici s Lidovci a Unií svobody, a tak Zemanova čtyřletá vláda byla jedinou vládou jedné strany, byť měla významnou podporu opoziční ODS, s níž dohromady podle mnohých tvořila v podstatě něco jako vzájemně prospěšnou koalici.

Téměř dvě dekády poté, co aktéři této vlády vstoupili oficiálně do svých funkcí, stojí Česká republika před otázkou, nebude-li se historie do jisté míry opakovat. Vzhledem k masivní podpoře hnutí ANO totiž není vyloučeno, že i letos, po říjnových volbách, se dočkáme jednobarevné vlády. Hnutí Andreje Babiše by k tomu potřebovalo podporu kolem 35 %. Preference ukazují sice nižší čísla, někde kolem čtvrtiny všech hlasů, ale volební potenciál už třiceti procentní hranici o několik procent překračuje. Vzhledem k pochybným tendencím někdejšího ministra financí a pravděpodobně budoucího premiéra je tak nyní důvod k jistým obavám.