Největším nebezpečím pro současný svět je podle řady amerických republikánů Írán a jeho jaderný program a z dlouhodobého pohledu potenciálně také Pákistán.

Přesto americký prezident Donald Trump (pravicová Republikánská strana) téměř jistě zaútočí dříve na KLDR než na Írán. Důvody jsou dva. Prvním je otázka, zda je ještě vůbec možné zničit bez mezinárodních následků korejský jaderný arzenál. Proto nelze otálet, byť třeba jen s omezeným výhrůžným úderem. I tak může případný úder přinést bohužel velké oběti v Koreji samotné. Naproti tomu v případě Íránu snad ještě chvíli vyčkávat lze. Druhým důvodem je, že se ukázalo, že ze strany tamního fanatického vůdce nejde jen o výhrůžky. V březnu 2017 totiž Severní Korea zaútočila, byť neúspěšně, na americké základny v Japonsku. Nevyzpytatelného vůdce nezastavili ani generálové. Jak je vidět, nestačí spoléhat na skutečnost, že tam vládne komunista a komunisté nebývají sebevražednými atentátníky, takže ani nebudou vyvolávat sebezničující války.

Zmíněný Pákistán může být z dlouhodobého pohledu skutečně největší hrozbou pro svět, i když jí díky tamním vládám z posledních dob není. O převzetí místního jaderného arzenálu se totiž podle spojeneckých tajných služeb snaží teroristická organizace al‑Káida. Spolu se spřátelenými teroristy z Talibanu již v oblasti, zejména v Afghánistánu, dosáhla dílčích úspěchů.

Je však zcela mimo reálné představy násilně zlikvidovat pákistánský jaderný arzenál. Ten je dokonce skutečnou aktuální hrozbou, byť nikoli kvůli obavám z přímého zásahu např. Evropy. Jaderné velmoci Indie a Pákistán se totiž, jak známo, hádají o Kašmír. Kdyby proti sobě v nějakém amoku plnou silou zaútočily, znatelně by poklesla teplota po celé planetě a kvůli poklesu slunečního svitu dopadajícího na její povrch by se výrazně zhoršila celosvětová úroda. Asi bychom si poté jen stěží říkali, jaké máme štěstí, že se jedná pouze o regionální konflikt.

Proč však není obdobně předvídatelný také americký útok proti syrskému diktátorovi? Jak vás deník Svobodné fórum informoval v listopadu 2016, nynější prezident Trump pro NBC News ocenil boje ruské armády proti Islámskému státu v Sýrii. Nevšiml si, že ruskou armádu spíše zajímá boj na straně diktátora Bashara al‑Assada proti syrské opozici (ať už si o ní myslíme cokoli) včetně útoků na civilisty. Když se ho moderátor diskuse zeptal, proč věří ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi, vysvětlil, že mu nevěří, ale jde mu o to, aby Spojené státy nezabředly v syrském konfliktu.

Musíme si pokládat otázku, zda na efektivní útok v Sýrii není pozdě, tedy zda Barack Obama (levicová Demokratická strana) nepropásl příležitost, když chystaný útok na podzim 2013 odvolal, ačkoli jej slíbil některým svým evropským spojencům, u nichž našel, někdy i přes odpor tamního veřejného mínění, podporu. Také se musíme ptát, zda jsou neustále probíhající chemické útoky skutečně důvodem, proč bombardovat rozsáhlá syrská území, nebo tam snad dokonce posílat na smrt americké vojáky. Proběhnuvší ojedinělý Trumpův útok na konkrétní cíl byl humanitárním zásahem, který snad američtí daňoví poplatníci ochotně proplatí, nelze však počítat se svržením syrského diktátora. Trumpovi i jeho spojencům by to přineslo jedině dvakrát sedm let nestability.

Ačkoli diktátor prakticky s jistotou vyvíjel jadernou zbraň, jak jsme vás již informovali, nyní ji již zřejmě nevyvíjí. Zároveň už nemá žádný velký sklad chemických zbraní s výjimkou chlóru. Tím není řečeno, že pro nás není nebezpečný. V případě třeba takového útoku sarinem může být hrozbou pro celý svět. Jen je zkrátka otázkou, zda se vyplatí ho odstranit a následně udržovat bezpečnost, celistvý stát a ještě připravovat svobodné volby a novou ústavu.

Takovou otázku si Trump v kampani skutečně pokládal a vyšlo mu, že se rozsáhlý útok nevyplatí. Jediné, co slíbil, byla finanční podpora bezletové zóny nad západní Sýrií, která by umožnila bezpečný návrat lidí, kteří utekli před syrským diktátorem či teroristickou organizací Islámský stát, z Turecka, Libanonu, Jordánska i Evropské unie.