ROZHOVOR / V průběhu války se už 90 % českých krajanů, kteří se evakuovali, vrátilo zpět na Ukrajinu, řekla předsedkyně České národní rady Ukrajiny Ludmila Čiževská. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popsala začátek války, bombardování vesnic a organizaci evakuace, jak momentálně čeští krajané na Ukrajině žijí, kolik jich ve válce přišlo o život, nebo prozradila, zda je v kontaktu se spolky v Záporožské oblasti, která je aktuálně okupována.

Mohla byste na úvod jako předsedkyně České národní rady Ukrajiny přiblížit, co vlastně taková rada představuje a čemu se věnujete?

Rada zahrnuje 20 krajanských spolků po celé Ukrajině. Pak jsou dva další, které v Radě nejsou, ale spolupracujeme s nimi. Funkce České národní rady spočívá v koordinaci krajanského hnutí na Ukrajině. Jedním z hlavních účelů je podpora výuky českého jazyka, kultury a dědictví a zároveň nyní klademe důraz na pomoc členům spolků v průběhu války a zlepšení mentálního zdraví dětí, které tu zůstaly. Pořádáme například tábory, na které mohou jezdit, aby nebyly ve válce.

Je to tak, že počet krajanských Čechů na Ukrajině klesá v průběhu let? Podle čísel na stránkách MPSV se k české národnosti v roce 1989 hlásilo zhruba 9000 osob, v roce 2001 jich bylo kolem 5000 a nyní zhruba 1200…

Ano, možná i více. V minulosti totiž ne každý rozuměl tomu, co pro něj češství znamená. Osobně znám rodiny, které jsou české, ale říkají o sobě, že jsou Ukrajinci. Neřekla bych, že počet klesá, protože ještě do války mi každý týden volala rodina, že se chce ke spolku přidat. Někdo odjížděl a někdo jiný se naopak ozval.

V průběhu války se už snad 90 % těch, kteří se přes spolky evakuovali, vrátili zpět na Ukrajinu. Někteří ještě zůstávají v České republice, ale to neznamená, že nejsou našimi členy. Pomáhají nám na dálku s tím, že se možná ještě vrátí.

Nechtěla bych říct, že na válku se dá zvyknout, ale některým pravidlům se dá přizpůsobit.

V čem je tato komunita na Ukrajině specifická, čím je třeba i rozdílná od Ukrajinců?

Když se zaměřím na běžný život a kulturu, před 150 lety, když sem Češi přijeli, pro Ukrajince bylo například divné, že v zemědělství používají hnůj, to bylo ve vesnicích rozdílné. A když pak byla založena česká vesnice, bylo v ní divadlo, sokolovna nebo hasiči, takové symboly české vesnice pro Ukrajince také nebyly běžné.

Nyní na Ukrajině žije již pátá, šestá a sedmá generace, takže je to už takové míchané. Například na Vánoce máme vedle ukrajinského jídla i něco českého a ve spolcích slavíme Vánoce nebo Velikonoce podle českých tradic. Nebo Dušičky, ty Ukrajinci slaví přes Velikonoce, ale v jedné české vesnici s námi chodí 1. listopadu i Ukrajinci.

A kolik je dnes na Ukrajině českých vesnic?

Zaleží na tom, zda jde o české vesnice s Čechy, nebo historicky české vesnice. Bohužel už došlo k tomu, že v některých vesnicích už žádný Čech nebydlí, ale zůstal tam například český hřbitov, budovy a podobně. Orientovala bych se tedy na počet 20 krajanských spolků, ten zahrnuje i vesnice, které ještě fungují jako české.

Je rozdíl mezi tím, jak vnímají válku na Ukrajině Ukrajinci a krajané?

Ne. Vždy jsme tu prožívali život Ukrajinců – druhou světovou válku, bolševiky i komunismus, a tak je to i teď. V každém spolku zhruba 10 až 20 krajanů válčí. Jeden z nich byl prezidentem Zelenským jmenován hrdinou Ukrajiny. Rozumíme, že totalita je velké zlo, a všichni bojujeme spolu.

A jak jsou na tom tedy nyní naši krajané? Jak válka ovlivnila jejich životy?

Nechtěla bych říct, že na válku se dá zvyknout, ale některým pravidlům se dá přizpůsobit. Proto se hodně lidí vrátilo. Nyní vidím, že když lidé do spolku přicházejí, je to pro ně možnost na chvilku válce utéct. Pokračujeme s aktivitou folklorních souborů… proč? Protože je to taková psychoterapie. Psychologové říkají, že pro děti je nejlepší výuka českého jazyka, tak děláme například tábory s výukou češtiny. Snažíme se také zajistit humanitární pomoc, protože máme hodně důchodců. Česká výuka pokračuje, nebo také cvičíme skladbu na sokolský slet, ale často probíhá vše v krytech.

Každý spolek je takové dobrovolnické centrum. Někdo plete sítě, například v Mykolajivské oblasti krajané na začátku války připravovali pro vojáky česká jídla, nyní chceme udělat charitativní jarmark, kde prodáme české jídlo a koupíme vybavení pro vojenskou nemocnici v Žytomyru pro psychologické rehabilitace vojáků. Prožíváme válku a vše, co k ní patří, ale snažíme se pomáhat.

A museli jste ve spolku řešit nějaké problémy co se například bydlení týče vzhledem k bombardování vesnic?

U nás v Žytomyrské oblasti jsou dvě vesnice, které byly nejvíce bombardované, Olšanka a Malinovka. V Malinovce byla škola s výukou českého jazyka a v ní došlo k poškození místností, kde výuka probíhala. Snažíme se jim pomáhat s rekonstrukcí, ubytováním, budeme mít setkání na krajském úřadě, aby se na tyto vesnice více zaměřili.

U nás v Žytomyrské oblasti jsou dvě vesnice, které byly nejvíce bombardované, Olšanka a Malinovka.

A máte nějakou oporu i ze strany Ukrajiny a ukrajinských politiků, přestože primárně musí řešit válečný stav?

Pravidelnou finanční podporu dostáváme od českého MZV, a to prostřednictvím grantů na projekty. Od ukrajinské vlády se nám dostává podpory způsobem, že nás chtějí slyšet, ptají se nás na problémy, Česká národní rada Ukrajiny je členem Instituce etnopolitiky svobody slova, tří ombudsmanů, takže máme prostor. Nyní je ovšem na úrovni státu důležitá podpora národních menšin na úrovni Ukrajiny podle evropských standardů, a máme tedy nový zákon o národních menšinách. Ten teď kontrolovala Benátská komise a nyní se bude implementovat do naší legislativy. V tom se snažíme pomáhat, připomínkujeme to a podobně.

Říkala jste, že i krajané bojují ve válce, máte informace o tom, kolik z nich přišlo o život?

Mám informace o čtyřech krajanech z různých spolků. To je největší bolest. Nyní jsou dokonce dva spolky v Záporožské oblasti v okupaci.

A jste s okupovanými spolky v kontaktu?

Probíhá, ale nechci mluvit o způsobu, jak, protože bych je nechtěla ohrozit. Činnost spolků je sice pozastavena, ale neznamená to, že už neexistují.

Nedávno jste se setkala s ministrem zahraničí Janem Lipavským. Co jste probírali?

Probírali jsme aktuální situaci, zároveň jsme děkovali za organizaci táborů v Česku pro 40 ukrajinských dětí, jež se konaly v létě. Tento projekt proběhl velice dobře a děti i rodiče byli spokojení. Pro nás bylo důležité, že se děti alespoň na chvilku dostaly z války, takže jsme mluvili o tom, že je velice žádoucí, aby projekt pokračoval, a v plánu je ho v příštím roce uspořádat v Chorvatsku, protože i letos na něm byly krajanské děti z Chorvatska.

Pan ministr také navrhl, že pozve české podnikatele, kteří mají zájem působit na Ukrajině, abychom se s nimi my krajané seznámili, protože bychom pro sebe možná mohli být užiteční. O to máme také zájem.

Řešili jste spolu také přesuny krajanů do Čech a pak jejich návraty?

Ano, na začátku války jsme řešili evakuaci, která proběhla díky ministerstvu vnitra, ministerstvu zahraničních věcí a ve spolupráci se Středočeským krajem a neziskovou organizací volyňských Čechů v České republice. Zároveň nám také moc pomáhali ti krajané, kteří již byli v Česku. Do evakuačních autobusů jsme brali jen manželky a děti a těm po cestě volali jejich muži, že už se nemají kam vrátit, jak byly vesnice bombardované. Návraty jsme už pak nezajišťovali.

Návrat byl s radostí a očekáváním, že rodina bude spolu, že dcera bude tam, kde jsou její kamarádi.

Vy sama jste také nejdříve odjela do Česka…

Ano, když jsem první dny války začala organizovat evakuaci, přestože jsem chtěla zůstat na Ukrajině, pochopila jsem, že je potřeba, aby někdo převzal zodpovědnost i v Česku. Takže jsem jela s dcerou. Mohla jsem sledovat veškerou dynamiku, co české úřady uprchlíkům nabízely, a díky tomu, že naše děti uměly česky, naštěstí celkem zapadaly do škol. Vrátila jsem se po půl roce.

A jaký byl návrat?

Návrat byl s radostí a očekáváním, že rodina bude spolu, že dcera bude tam, kde jsou její kamarádi. A pak se začali vracet i naši čeští lidé, takže jsme museli pokračovat ve spolku a aktivitách. Na Ukrajinu navíc přijížděli čeští novináři, organizovali jsme humanitární pomoc, takže už jsme tu měli i práci.

Je v průběhu války nápomocné, že umíte vy i krajané česky i ukrajinsky?

Ano, řekla bych, že tímto způsobem získalo krajanské hnutí na Ukrajině další nový význam. Můžeme být zprostředkovatelé i pro byznys, který by chtěl třeba modernizovat Ukrajinu. Snažíme se zprostředkovávat komunikaci mezi českou a ukrajinskou stranou. Například na začátku války mi volal jeden voják, byl v Žytomyru s tím, že je s českým novinářem, a chtěl vědět, jestli je proputinský nebo proukrajinský. Nebo když děláme něco historického, například pamětní desku, vždy se snažíme dát Čechům najevo, že pamatujeme, co tu před 150 lety udělali, takže budeme pamatovat i v budoucnu na to, jak pomáhají dnes.

A objevily se po začátku války nějaké případy žádostí o repatriaci?

Krajané mají možnost získat trvalý pobyt a tento systém, program funguje od roku 2014 a nebyl přerušen. Takže i nyní, v průběhu války, mohou krajané na ambasádě požádat o potvrzení o krajanství a o trvalém pobytu a mají takovou výjimku. Nemůžu říct, že by se počet zájemců zvýšil, možná je to i kvůli tomu, že někteří mají dočasnou ochranu, ale jiní, kteří už se rozhodli, že zůstanou, mohou využít tuto možnost.

Co v nejbližší době se spolky plánujete?

Plánujeme první velké setkání od doby koronaviru. Všichni předsedové spolků se sejdeme offline a budeme probírat další možnosti postupu, budeme řešit charitativní akci pro vojenskou nemocnici. Máme také zájem, aby ministerstvo školství dávalo přednost představitelům české menšiny ve výuce českého jazyka na ukrajinských vysokých školách.