Už jen za přechovávání, kopírování a distribuci zakázané literatury vás mohli komunisté poslat do kriminálu, nemluvě o tom, že byste snad něco takového psali či vydávali. Příslušníci tajné policie, neblaze proslulé StB (že zdravíme pana premiéra v demisi), vtrhli třeba uprostřed noci do bytu podezřelého občana, děsili a ponižovali jeho rodinu, z čiré zlomyslnosti za sebou zanechali spoušť, a pokud našli „závadné“ knihy či jiné písemnosti, odvlekli „pachatele“ k brutálním výslechům.

Své by o tom za všechny podobně šikanované mohla vyprávět například Dana Němcová, psycholožka, která stála u zrodu Charty 77.

Komunistický režim samozřejmě nekriminalizoval jen literáty, romanopisce, básníky a filozofy, ale také hudebníky. Rozpoutal tedy mimo jiné monstrproces se známou undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe. A československý disent se začal organizovat na jejich podporu, což vedlo právě ke vzniku Charty 77. Dana Němcová nemusela na odplatu čekat dlouho. Následoval šílený kolotoč domovních prohlídek a opakovaných výslechů, vyhazov z práce. Pak vazební věznice a odsouzení.

Stát pod vedením komunistické strany cíleně bránil svým občanům nejen ve svobodné tvorbě, o té nemohlo být ani řeči, ale formou drsných represí zabraňoval i tomu, aby určitý typ literatury četli. Komunistická státní moc nedopustila ani sledování „závadných“ filmů či poslech hudby. Tvrdě cenzurovala, fízlovala a zakazovala.

Autoři, jako například Václav Havel nebo Ivan Martin Jirous – Magor – skončili ve vězení. A nebyli sami. Spisovatelé, kteří dávali najevo nesouhlas s komunistickou doktrínou, byli perzekvováni, falešně obviněni například ze špionáže nebo donuceni k emigraci.

A tak jsme tady měli trezorové filmy a zakázané knihy. Zhovadilost komunistů šla až tak daleko, že zakázali i dětské knížky, jako byli Karafiátovi Broučci nebo Kája Mařík, protože se jim zdálo, že je v nich mnoho odkazů na víru a náboženství.

Za nevhodné slovo, tedy takové, které soudruhům nevonělo, jste mohli, pokud to na vás někdo napráskal, skončit u výslechu. Kde se vás mohli vyptávat pěstmi nebo zapálenými cigaretami na kůži. Za politický vtip jste mohli být vyloučeni ze školy. Za zakázanou knihu jste mohli vyletět z práce.

Zpráva, že předsedou sněmovního podvýboru pro svobodu slova a média se dnes, v roce 2018, stal komunista Leo Luzar, se tak na první pohled jeví jako špatný vtip, než si s pocitem na zvracení uvědomíte, toto je realita dnešních dnů. Komunista ochráncem svobody slova. To zní skoro jako Hitler mírotvůrce. Nebo prokurátor Vaš, zastánce spravedlnosti.

Do KSČ vstoupil soudruh Luzar v roce 1986, a jak řekl loni v říjnu v rozhovoru pro iDNES, straně zůstal věrný. Na otázku, zda jeho strana oslaví sté výročí VŘSR, odvětil, že tuto významnou dějinnou událost, která podle soudruha Luzara odstartovala úspěšnou novou epochu, si samozřejmě připomenou. A ty miliony mrtvých? No tak ty soudruh smázl ze stolu odpovědí:

Bohužel to nějaké životy stálo. Nemůžeme ale jednu část oddělit a ukazovat, podívejte se, tady umírali lidé, a jinde ve světě žili bez problémů. To by nebylo správné…

Správné ale zřejmě je dávat rozhovor proruskému dezinformačnímu webu Sputnik a obhajovat v něm Asadův režim. V Sýrii prý lidé: „Klidně chodí po ulicích, besedují, smějí se, s optimismem se dívají do budoucna. Moje dojmy z toho, co jsem v syrském hlavním městě uviděl, jsou zkrátka pozitivní.“

Aha, tak proto hlásá, že ve funkci bude bojovat proti hoaxům a dezinformacím. Spoluprací s dezinformačními stokami plnými hoaxů. Tak to má logiku.

A co jsme se od novopečeného strážce svobody slova dozvěděli už dřív? Tak třeba, že by si v pořadech České televize přál víc komunistů, aby občané mohli v hlavním vysílacím čase sledovat jejich „charismatická vystoupení“.

Že není správné, když se ve Studiu 6 necitují komunistické Haló noviny.

Že Severoatlantická aliance je relikt studené války.

Že občané, kteří využili svého ústavního práva a demonstrovali proti zvolení komunistické „mlátičky“ Zdeňka Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS, by se měli stydět.

Přesto soudruzi pořád opakují, že už jsou jiní. Otázkou je, kdo jim to věří.