Kremelský vládce Vladimir Putin se dlouhodobě připravoval na vojenskou expanzi Ruska FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Byl červen 1999 a skončila kosovská válka. Generál Ivašov, který o necelých třiadvacet let později odsoudí nynější Putinovu invazi na Ukrajinu, vyslal z Bosny do Prištiny skupinku parašutistů, aby pod pláštíkem mise KFOR (která s nimi nepočítala) „udržovali ruský mír“. Avšak Rusům okupujícím letiště žádný ze sousedních států nedovolil dopravit letecky posily. Cíl získat pro Ruskou federaci v Kosovu vlastní sektor se nepodařilo naplnit.
Závěr Jelcinovy éry neprobíhal pro Rusko uspokojivě. Rozpad SSSR přinesl ekonomické hokuspokusy „liberálů“ z řad mladších komunistických kádrů, které přes noc vyměnily „politickou ekonomii socialismu“ za „volný trh bez přívlastků“, k němuž přistupovali stejně doktrinálně a nekriticky. Země se kvůli nim propadla do těžké krize, k níž pak přistoupila ještě porážka tradičního srbského spojence, které Kreml nedokázal zabránit. A zjištění, že ani při rozhodování o následném uspořádání se s Moskvou nepočítá.
Nespokojené silové struktury přeživší z bývalého SSSR musely být zatím ještě na veřejnosti zticha. Zdiskreditovaly se podílem na puči proti Gorbačovovi v roce 1991 a potupnou porážkou v první čečenské válce (1994–1996). Kosovská krize ovšem dále přilila oleje do ohně, protože delegitimizovala Jelcinovo politické vedení. Tradiční ruský mesianismus a touha po prestižním postavení supervelmoci dostaly těžce na frak.
Otevřel se tak prostor pro ruskou verzi německé meziválečné Dolchstoßlegende – historického vyprávění, podle nějž země v posledním velkém konfliktu neutrpěla skutečnou porážku, protože vojenské a bezpečnostní struktury údajně neselhaly. Byli to prý výhradně zrádní politici prosazující glasnosť a demokracii, kdo hrdinným silovikům vrazil dýku do zad.
Jednou jako tragédie, podruhé jako… tragédie
Je dobře známo, že v roce 1917 vyslal německý generální štáb do rozvráceného Ruska bolševika Lenina se zásobou peněz, aby zařídil jeho definitivní vyřazení z války na straně Dohody. Méně už se ví, že i v roce 1991 se z exilu vrátil jiný příslušník politické misie, ultrapravicový radikál Eduard Limonov.
Ten byl nástrojem inovované teorie nejslabšího článku, podle níž je třeba liberální demokracii svrhnout nejprve v Rusku, aby se odsud autoritářský režim mohl šířit nazpět do Evropy. Belgický teoretik národního komunismu Jean-François Thiriart, mimo jiné obdivovatel rumunského diktátora Nicolae Ceaușesca, navázal ve svých plánech s Limonovem na představy poválečného neofašistického politického filosofa Francise Parkera Yockeye. Podle nich je nutno antisemitské Rusko zapojit do tažení proti „světovému židovstvu“.
Limonov se svým spolupracovníkem v Národně-bolševické straně Alexandrem Duginem měli v první fázi zajistit především překládání a šíření vybraných textů ultrapravicových autorů, a tím řádně „naočkovat“ intelektuální klima v tápajícím jelcinovském Rusku.
Zatímco tržní komsomolci začali přes noc přísahat na doktrínu friedmanismu-hayekismu, ideologicky osiřelí silovici neměli zpočátku téměř nic. Když ovšem končila kosovská krize, velkému zájmu se mezi nimi začaly těšit například Duginovy překlady „Hitlerova právníka“ Carla Schmitta. Bylo pro ně úlevné číst, že mezinárodní právo je nesmysl, protože existuje jen „velmocenský prostor“. Až tedy Rusko znovu zesílí, opět obsadí ten svůj – a v něm bude samo diktovat pravidla, jak se mu zlíbí. Vraz do toho ještě dvě tři ideje eurasijství, a máš navařeno…
Duginova kniha Základy geopolitiky vyšla už v roce 1997 a na jejím zpracování se podílel i výše zmíněný Ivašov. A učilo se podle ní na Akademii generálního štábu. Vliv této práce však částečně přesáhl také do zahraničněpolitických kruhů.
Předzvěst Putinovy (geo)politiky
Podle této učebnice USA a atlantismus „nevyhnutelně“ ztrácejí vliv v Eurasii, což Rusku umožní obnovit ztracené impérium prostřednictvím anexí a aliancí. Bitva o ruskou vládu nad světem pokračuje na principu společného postupu proti nepříteli. Tímto nepřítelem má být západní liberalismus, a ruskými spojenci jsou tudíž všichni, kdo jej odmítají, od radikální levice po krajní pravici.
Nejvyšším cílem ruského snažení se má stát „finlandizace Evropy“. Německu je třeba nabídnout nadvládu nad střední a východní Evropou a vrátit Kaliningradskou exklávu. Francii je nutno podporovat ve spojenectví s Německem. Velká Británie má být prostřednictvím subverze od Evropy oddělena a izolována. Finsko bude znovu anektováno Ruskem. Pravoslavné evropské země čeká přivtělení k impériu.
A konečně Ukrajina musí být Ruskem anektována, protože jako samostatný stát prý nemá geopolitický ani kulturní význam, přičemž bez vyřešení „ukrajinského problému“ nemůže Rusko obnovit své postavení supervelmoci ani realizovat kontinentální politiku.
Limonov, který byl s ohledem na vkus tradičních bezpečnostních kruhů až příliš velký bohém a enfant terrible, se po pár letech ocitl v opozici. To Dugin, kterého kdysi pro nekázeň a skandály vyloučili z letecké kadetky, se jejich životnímu stylu přizpůsoboval snadněji, protože nikdy nežil na Západě.
V protikladu s tím, co se někdy tvrdí, byl však i Duginův vliv na Putinův Kreml vždy spíše omezený. Největší dopad na širší ruské intelektuální prostředí získal prostřednictvím překladů předchůdců fašismu a nacismu, oficiálních fašistických a nacistických teoretiků či poválečných propagandistů krajní pravice. A samozřejmě vlastními spisy horujícími pro obnovu světovládného ruského impéria nebo dlouholetým působením v čele katedry sociologie Moskevské státní univerzity. Jako poradce šéfa Státní dumy Selezňova a personálního šéfa Kremlu Naryškina měl možnost nepřímo mluvit do oficiální ruské politiky. Osobně je nyní v Kremlu spíše v nemilosti, reálný vliv jeho koncepcí však trvá.
Vidíme přece, jak mnohé z toho, co Dugin jako první dávno navrhoval – například spojování ultrapravicových a ultralevicových extremistů, pokus o separátní vyrovnání s Tureckem či destruktivní postoj k samostatné Ukrajině – se postupně stalo součástí oficiální kremelské politiky.
Čečensko, spása siloviků
Mimořádně brutálně vedená druhá čečenská válka (1999–2000) zbavila ruské silové struktury traumatu z předchozích porážek. Země byla totálně zničena, zahynulo na 80 000 civilistů a dalších 25 000 bylo „zmizeno“. Na rozdíl od předchozí intervence se však podařilo obsadit rozstřílený Groznyj a nemilosrdným postupem nového místodržícího Kadyrova proti opozici došlo během dalších let k úplnému potlačení povstání.
Armáda si poprvé dokázala odreagovat afghánský a čečenský komplex a spolu s kágébáckým prezidentem se opět těšila veřejné oblibě. V Čečensku si přitom nacvičila nemilosrdné a z mezinárodněprávního hlediska nezákonné metody válčení, které uplatní ve všech následujících intervencích.
Radar na obzoru
Od zlomu století probíhaly konzultace mezi americkou vládou a evropskými spojenci o plánu rozmístit v Evropě prvky projektu omezené protiraketové obrany (Ground-based Midcourse Defense, GMD). Informace v České republice pronikly na veřejnost v roce 2006. Vznikl ihned skandál, a to ze dvou hlavních důvodů: krátce po vstupu do NATO se země stala součástí intervence v Kosovu, což vzhledem k historicky daným sympatiím vůči Srbsku příliš k popularitě USA a NATO nepřispělo. A jednání zahrnovala i dohodu obou hlavních politických stran, ČSSD a ODS, podle níž téma výstavby plánovaného radaru v Česku bude vynecháno z volební kampaně a před veřejností de facto utajeno.
Samotný projekt GMD byl v USA mimořádně kontroverzní. V prostředí někdejšího Hnutí za vojenskou reformu (z něhož vzešly například podněty k vývoji letounů F-16 a A-10) bylo poukazováno na fakt, že vyvíjený systém je mnohonásobně dražší než rakety, které by měl ničit, přičemž jeho technické schopnosti nejsou vůbec zárukou účinné obrany v reálné bojové situaci.
Kategorické ruské námitky proti americkému systému v Evropě s ohledem na jeho technickou nefunkčnost ovšem nedávaly smysl. Dokud se neotevřou moskevské archivy, nebudeme s jistotou vědět, zda byl Kreml skutečně tak paranoidní, jak to navenek vypadalo, nebo zda od počátku toto téma plánoval využít hlavně k obnovení někdejšího zpravodajského vlivu v České republice.
Jisté je, že nový prezident Obama vzal v úvahu kritiku systému GMD i nepopularitu projektu v Česku a po konzultaci s poradcem Philem Coylem projekt radaru v Brdech zrušil. Modifikovaný projekt pokračuje v Polsku a Rumunsku, přičemž byl od počátku koncipován tak, aby vyloučil veškeré ruské obavy.
Moskva však na omezenou protiraketovou obranu dštila oheň a síru i po „resetu“ rusko-amerických vztahů v roce 2009. Jak přiznávají i ruští analytici jako Pavel Podvig, její námitky jsou absurdní a některé dokonce popírají fyzikální zákony.
Nástroj expanze
Západní reakce na invazi do Gruzie v srpnu 2008 Kreml vyhodnotil jako signál, že si v postsovětském prostoru může dělat, co se mu jen zlíbí. Během střetu s malou gruzínskou armádou, která byla přece jen lépe vyzbrojena než čečenští povstalci, však vyšla najevo řada nedostatků ruských ozbrojených sil.
Odstranit je měl nejprve Anatolij Serďukov, byznysmen na postu ministra obrany (2007–2012), který úkol pojal jako zvýšení efektivity. Po vzoru evropských armád hodlal nejvyšší organizační jednotkou učinit brigádu a zbavit se tak tisíců nadbytečných důstojníků. V politice vyzbrojování udělal bezprecedentní krok a vystavil ruské monopolní dodavatele zahraniční konkurenci. A to včetně výrobců ze zemí NATO, protože to tehdy ještě nebylo považováno za nepřítele.
Serďukovovy plány narazily na odpor, ale Putin je mohl stejně prosadit. Případně se mohl postarat o kamarády ze zbrojního průmyslu, ale nadále ponechat nadbytečné plukovníky či generály jejich osudu. Neudělal ani jedno. V roce 2012 vyměnil Serďukova za intrikána a mistra politického přežití Sergeje Šojgua, který reformy záhy zrušil. Místo nich přišel velkorysý a drahý program vyzbrojování všech složek ruských ozbrojených sil plus plán „milionové“ armády. Nikdo ovšem neřekl, z čeho by skomírající ruská ekonomika měla takový program dlouhodobě platit.
K případnému boji s povstalci nebo teroristy na území Ruské federace nebo jejích spojenců však s brigádním systémem vystačíte. Nepotřebujete vojenskou organizaci řádu tankové armády. Šojgu již tedy vyslal první signál, že cílem Ruska napříště nebude „hlídat si svoje“, ale má ambice vojensky expandovat za hranice. Kdo chtěl vidět, co se v Rusku opravdu děje, věděl před deseti lety, že Obamův „reset“ nezafungoval – a Moskva plánovitě míří k dobyvačným válkám.
Sen o říši se naplňuje
První vojenská agrese proti Ukrajině přišla v roce 2014. O rok později přibyla intervence v Sýrii a od té doby ještě řádově desítky dalších „mini-intervencí“ v rozvojových zemích, včetně medializovaného zásahu žoldnéřů společnosti Wagner v Mali.
Šojguem obnovovaná armáda se dala na pochod před osmi lety a bylo chybou zaslepených či podplacených západních politiků, stejně jako lehkovážných analytiků, že implikace včas nevzali v úvahu.
Kvůli neústavním a nekompetentním zásahům Hradu do výzbrojní politiky nebyly ruské plány zohledněny ani v České republice. Pokud bychom teď odeslali například velmi omezené zásoby protitankových střel Javelin na Ukrajinu, nebude mít Armáda ČR kromě několika kusů systému Spike na transportérech Pandur ve výzbroji žádný moderní protitankový prostředek. To vše v situaci, kdy výzbroj tankového vojska sestává sotva ze třicítky zastaralých strojů T-72M4CZ.
Je ověřeno, že ruská armáda za necelé dva týdny válčení na Ukrajině ztratila nejméně 152 tanků, tedy pětkrát více, než kolik jich má k dispozici celá česká armáda. Při celkových zásobách zhruba 13 000 strojů se však rozhodně nejedná o nějaké rozhodující ztráty na bojové technice…
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy.
