Ruský prezident Vladimir Putin a bývalý ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Politolog Valerij Solovej na svém kanálu na Telegramu tvrdí bez bližších podrobností, že již probíhají intenzivní konzultace s cílem zahájit mírové rozhovory mezi Ukrajinou a Ruskem a to již v tomto roce. Na obou stranách prý panuje předběžná shoda. Solovej popisuje konkrétní překážky, jiní analytici ale zmiňují i zásadnější problémy.
„Dvě hlavní překážky bránící formulaci mírové dohody: 1) Putinovy nerealistické požadavky a 2) vysoká očekávání ukrajinské strany ohledně vojenské dynamiky,“ uvádí Solovej.
„První překážka by měla být odstraněna do konce tohoto roku. Druhou hlavní překážkou míru jsou vysoká (a zatím nereálná) očekávání ukrajinské strany ohledně vojenské dynamiky. Vzhledem k tomu, že se tato očekávání nenaplňují – a ukrajinská ofenziva trvá již 60 dní se zanedbatelnými výsledky, ale velkými ztrátami –, sílí na Západě hlasy ve prospěch přechodu Ukrajiny na mírovou cestu bez předchozích maximalistických požadavků. Ukrajinské vedení si je vědomo patové situace, ale je pod silným tlakem veřejného mínění, které je v současnosti nekompromisní. Putinův odchod by však mohl usnadnit posun směrem k jednání. Ruské elity jsou z velké části nakloněny dalekosáhlému kompromisu,“ píše Valerij Solovej.
Na otázku, proč Ukrajina nemůže přijmout ruské mírové návrhy, aspoň v podobě, v jaké se nyní objevují, odpovídá v článku na Euobserver Andreas Umland, analytik z Stockholm Centre for Eastern European Studies.
Na počátku článku zmiňuje, že mnoho pozorovatelů po celém světě je rozladěno neústupností Kyjeva vůči Moskvě. To je pak vede k argumentaci, že finanční, vojenské a politické investice jejich vlády do obrany, bezpečnosti a infrastruktury Ukrajiny by měly být omezeny nebo dokonce zastaveny. Pro mnohé lidi je lepší špatný, ale brzký mír než ušlechtilá, ale dlouhá vojenská konfrontace.
Podle Umlanda ale ani politici a vlády, byť by byli lhostejní k hodnotám jako spravedlnost, svoboda a sebeurčení, nemohou oddělit své chování vůči Moskvě a Kyjevu od otázek globální stability a bezpečnosti. Po Sovětském svazu Rusko zdědilo stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a status oficiálního jaderného státu podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
Rusko je tak jedním z těch pěti členů mezinárodního společenství, kteří mají zvláštní práva a povinnosti udržovat řád států, světovou bezpečnost a mezinárodní právo. Moskva Přitom svým jednáním základní zásady Charty OSN podkopává.
„Mezi nejpopulárnější návrhy patří ponechání Krymu pod kontrolou Moskvy nebo/i vyloučení vstupu Ukrajiny do NATO. Taková cesta k příměří by znamenala, že území a nezávislost plnoprávného člena OSN by porušovalo nejen Rusko. Mezinárodně sponzorovaný kompromis by znamenal, že by se na podkopávání mezinárodního řádu podílely i další země. Jakou autoritu a legitimitu bude mít systém OSN a evropský bezpečnostní řád, pokud Rusku projde porušování desítek dvoustranných a mnohostranných závazků v různých mezinárodních smlouvách a organizacích? Částečné uspokojení politických a územních požadavků Moskvy by mohlo ostatním zemím naznačit, že se chtějí chovat stejně chytře jako Rusko. Proč by se i ony nemohly pokusit s polopravděpodobnou záminkou dělat podobné věci svým sousedům, jako to udělalo Rusko svému jihozápadnímu ‚bratrskému národu‘?“ píše analytik Umland.
Dohoda „území za mír“ mezi Ruskem a Ukrajinou by znamenala uznat, že jednání z hlediska moci je správné. To by podkopalo současný řád suverénních národních států a trvale poškodilo globální režim nešíření jaderných zbraní.
Dokud nebude možné ukončit ozbrojený zabrání území a ruský teror na Ukrajině mírovými prostředky, není jiná cesta než čelit ozbrojené agresi ozbrojeným odporem, uzavírá analytik.
