Zahraniční politika je zodpovědností a doménou vlády. Do zahraniční politiky na celém světě vstupuje i hlava státu a parlament. V našem případě obě jeho komory, Sněmovna a Senát. V demokratické zemi nelze očekávat, že všechny tyto instituce a jejich šéfové budou vždycky členy stejné politické strany. U nás v současné době nejsou z téže strany ani předseda vlády a ministr zahraničí. Pro demokracii je to dobře, pro naši zahraniční politiku ani trochu. 

Jeden z hráčů, prezident republiky, nerespektuje postavení a odpovědnost vlády a rád by řídil zahraniční politiku státu sám. K naší smůle není na politické scéně nikdo, kdo by jej dokázal udržet v mezích daných mu Ústavou. Výsledkem je kakofonie zvuků vycházejících z Hradu, z Černínského paláce či z úst premiérových, a pokaždé v jiné tónině. V zahraničí to nikomu vrásky na čele nedělá, protože už pochopili, že ČR vlastně žádnou skutečnou zahraniční politiku nemá. 

Během minulého týdne jsme (my občané) byli bezmocnými svědky dvou diplomatických faux pas našich představitelů. Ani v jednom případě se nejedná o nějaké drama, ale vypovídají velice přesně o stavu, v jakém se nachází naše zahraniční politika a jak funguje naše diplomacie.

Ministr zemědělství Miroslav Toman se vydal na cestu do Ruska, doprovázen početnou podnikatelskou delegací. Po víceméně zdvořilostní zastávce v Moskvě měla delegace pokračovat do Kazaně. Kromě účasti na podnikatelském fóru si všichni „účastníci zájezdu“ hodně slibovali od přímých setkání s podnikateli z Tatarstánu. Těšili se marně a museli se z Moskvy vrátit do Prahy. Prý z technických důvodů.

Informací bylo málo, ale dalo se z nich vyrozumět, že byl problém tzv. „s papíry“, na nichž nebylo správně identifikováno letadlo, kterým cestovali. Těm papírům se v hantýrce našich diplomatů říká „přelet“. Je přesně dáno, jaké informace v nich musí být, a také všechny časové a jiné technické údaje o letadle, letu, posádce, nákladu a cestujících. 

Zažil jsem víckrát, že se domácí straně na papírech něco nezdálo, ale nestalo se mi ani jednou, že bychom museli let rušit. Zpravidla se totiž všechno vysvětlilo a srovnalo s domácí stranou v řádu desítek minut či několika hodin. Jednou, to už bylo letadlo s delegací nad oceánem a blížilo se k brazilským břehům, mi velící důstojník telefonicky sdělil, že mohu zůstat v klidu, že „je přece nesestřelí“. To bylo v době, kdy používaným komunikačním prostředkem byl fax. 

Co přesně se stalo v Rusku, samozřejmě nevím, ale jsou v zásadě dvě možnosti – a) česká strana nebyla schopna nedostatky odstranit; b) ruská strana nemluví pravdu a z nějakého důvodu si nepřála, aby se let do Kazaně uskutečnil. Netuším, jestli to bylo kvůli extempore řeporyjského starosty (tím by z něj udělali důležitější osobu, než je) nebo třeba kvůli zprávě BIS. 

V každém případě to bylo velice nevlídné gesto, vyjadřující neochotu a nevůli vůči ČR, zastupované v tu chvíli členem vlády. Pro prezidenta Zemana, který se rád chlubí svými úspěchy na ruské půdě, je to hořká pilulka – Rusové se nezachovali jako rozumní přátelé, ale jako perfidní hajzlíci, využívající každou záminku k iritování druhé strany.

Druhé faux pas v podstatě ještě nemá konec, ale jeho dosavadní průběh je také poučný. Tentokrát je ve hře vztah k druhé prezidentovi milé orientální velmoci, k Číně. Přesněji k Čínské lidové republice. Mimochodem, nepřipadá vám podivné, že nemohu nechat jen slovo „Čína“, ale musím doplnit, o kterou Čínu se jedná, když přece dodržujeme politiku jedné Číny? „Jedna Čína“ je fikce, realita jsou Číny nejméně tři, ale o tom zde mluvit nechci.

Předseda Senátu, druhý nejvyšší ústavní činitel České republiky, se rozhodl přijmout pozvání k návštěvě Tchaj-wanu. Pohněval tím Čínu lidovou a pohněval tím i našeho prezidenta. Nejen že senátor Kubera přišel o přátelství prezidenta Zemana, ještě je obviňován z poškozování ekonomických zájmů naší země. To všechno v přímém přenosu na všech zpravodajských webech a na všech televizních a rozhlasových stanicích. Jestli tohle je v zájmu České republiky, tak já jsem papež. 

ČLR pracuje velmi intenzivně na tom, aby Tchaj-wan diplomaticky a politicky izolovala. Uplácí například tichomořské, latinskoamerické a africké státy, aby zrušily své vztahy s Tchaj-wanem a nahradily je misemi ČLR. V dávných 70. a 80. letech dělal Tchaj-wan totéž, ale ČLR mu tehdy nebyla schopná konkurovat.

Po pádu komunismu navázalo vztahy s Tchaj-wanem (Čínská republika) i Československo. Z důvodů politických a mezinárodněprávních není naše mise v Taipeji označena jako velvyslanectví, ale jako ekonomická a kulturní kancelář. Z Čínské republiky (Tchaj-wan) k nám plyne mnohonásobně víc investic než z ČLR, náš obchodní obrat s Tchaj-wanem je rovněž mnohokrát vyšší. Tchaj-wan u nás nepůsobí jako protivník a politický predátor, ale jako důvěryhodný hospodářský partner.

Prezident Zeman označil Kuberovu cestu za škodlivou pro naše ekonomické zájmy. Od muže, který se pyšní svými ekonomickými dovednostmi, bych něco takového nečekal. Proč je cesta k bonitnímu a spolehlivému partnerovi škodlivá a proč jsou prospěšné cesty (třeba i prezidenta) k partnerovi, který jen slibuje a drze nás fízluje? Pročpak je zájem našich firem, působících v ČLR, nadřazován zájmům firem, působících na Tchaj-wanu?