Ministr zahraničí Petříček v přesvědčení, že do jeho kompetence spadá zahraniční politika, překročil červenou čáru, když se vyjádřil k pobytu premiérova syna na okupovaném ukrajinském území a k bezpečnostnímu riziku, které pro nás představuje Rusko. Prezident jej vzápětí označil za „loutku“ europoslance Pocheho a premiérovi vzkázal, že by mu nebránil v případné změně na postech „některých ministrů“. Premiér sám se nechal slyšet, že „věci na Ministerstvu zahraničí“ jsou v rozporu se sliby koaličního partnera. Pan ministr byl plesknut přes prsty a jeho domovská strana k tomu zachovala filosofické mlčení. 

My i pan Hamáček si dobře pamatujeme, kdo u nás „dělá“ zahraniční politiku a že Rusko je nedotknutelné – premiér (to dal jasně najevo už M. Stropnickému) s občasnou ingerencí prezidenta. I proto je mu srdečně jedno, koho předseda ČSSD nakonec posadil do Černínského paláce. 

Zahraničněpolitické aktivity předsedy vlády víc připomínají domácí kampaň než seriózní zahraniční politiku. Politika na úrovni předsedy vlády má svou veřejnou tvář a svou tvář neveřejnou. Tu veřejnou nám ukazuje při všech možných i nemožných příležitostech, o té neveřejné se nedozvíme prakticky nic kromě sebechvály.

Premiér se prý setkal s tolika zahraničními představiteli jako nikdo před ním, a se všemi mluvil cizím jazykem, což ti před ním neuměli. Že bývalý premiér Sobotka nemluví žádným cizím jazykem je pravda, o jeho předchůdcích se to ale říci nedá.

Vnutil prý Evropské unii „reverse charge“. Není přece podstatné, že je to staré téma, mnohokrát projednané, a že ono „vnucení“ je ve skutečnosti hodně podmíněným a časově omezeným souhlasem.

Způsobil prý také, že kvóty na migranty jsou definitivně passé a my všichni, tedy i voliči SPD, můžeme klidně spát. Italský tisk jeho srpnové jednání s italským premiérem popsal jako výzvu italského hostitele, aby jeho host „nedémonizoval redistribuci migrantů“. Mnohem víc publicity se dostalo maďarskému premiérovi, který byl v Itálii na oficiální návštěvě, a „zmatené a nekoordinované zahraniční politice Itálie“.  Podle senátorky A. M. Berniniové (Forza Italia) se to projevuje mimo jiné tím, že se premiér Conti v jeden den setkal „s českým premiérem Babišem a (italskými) velvyslanci v Egyptě a Číně“.  

V Paříži se A.Babiš setkal s D. Trumpem a prohodil s ním pár slov. Jsme „země se skvělými lidmi“, pravil prý Trump. Opravdu pozoruhodný výsledek „jednání“ s naším zásadním spojencem.

Při návštěvě Paříže E. Macronovi a světu sdělil, že by se peníze (čí a které?) neměly vynakládat na zbrojení, ale na pomoc chudým. Zlatá slova (ze slovníku ÚV KSČ), ale kdo a za co se postará o obranu proti těm, kdo mají jiný názor nejen na chudé, ale i na existenci svobodných demokratických zemí?

Předsedovi Evropské komise představil svůj „plán pro Afriku“ na zabránění migraci. Detenční střediska na africké půdě jsou iluzí. Už existující pomoc africkým zemím má tolik forem a stojí tolik peněz, že by bylo lepší navrhnout jiné než už vyzkoušené a nefungující metody. V otázce řešení migrace do Evropy A. Babiš nevymyslel nic, co by neřekl už někdo lépe informovaný před ním, zato svými výroky na cizí půdě občas popírá své výroky na půdě české.

Migrace není statický jev. Odkud se včera prchalo, tam je dnes mír, a naopak. Kde vláda své občany zabíjela dnes vládne někdo jiný, a naopak. Mění se podmínky ekonomické, sociální i přírodní v zemích, z nichž prchají, i v zemích, do kterých prchají. Neexistuje jeden recept na všechny případy, byť si to náš premiér a mnozí občané asi myslí a dožadují se proto rázného řešení.

Zahraniční představitelé odkládají nebo ruší své cesty do Prahy a vyhýbají se setkáním s naším premiérem.  Není jim to moc platné. Podceňují asertivitu A. Babiše, který se poučil z výroku, že když nejde hora k Mohamedovi, vyrazí Mohamed k hoře. Například do Vídně. Záminkou je třeba koncert ke 100. výročí vzniku Československa. Rakouského kancléře navštívil i s manželkou, konec konců šlo o návštěvu nikoli oficiální, ale pouze protokolární. 

V bludištích se stává, že člověk narazí do nastraženého zrcadla. Babišův obraz v zrcadle zahraničního tisku není moc pěkný. V bludištích bývají i křivá zrcadla, to je pravda, ale zrovna tak je pravda, že mnozí z nás mají křivou hubu, ale svádějí to na zrcadlo. Pan Babiš umí kdeco svést na ty druhé, na spiknutí, kampaně a novinářské lsti. 

Noviny ani občané nemohou za to, co dělal nebo dělá, a není jejich vinou, že se ve svých problémech motá jako onen proslulý slon v porcelánu. Před několika lety koupil noviny, „aby o něm psaly pravdu“. Kouzlem nechtěného se z nich pod jeho vlivem stala křivá zrcadla, která jeho skutečnou tvář zkreslují. Kosmeticky v nich totiž vypadá lépe než ve skutečnosti. „To jsou ty paradoxy“, pane premiére.

Netřeba však A. Babiše ironizovat nebo se na něj hněvat. V první řadě je úplně jedno co říká, protože s největší pravděpodobností příště řekne zase něco jiného. Nemůže také za to, co píše nebo nepíše zahraniční tisk. Nic velkého zatím nedokázal a nic velkého také nepokazil – kromě renomé České republiky, kterému škodí jeho rodinné a obchodní eskapády. 

Naneštěstí – podle mého soudu, protože jeho politické angažmá považuji za nedobré – zahraniční politika volby doma ani nevyhrává, ani neprohrává. Vyhrává je ale obraz politika zprostředkovaný veřejnosti mediálními výstupy. V tomto ohledu jsou zahraniční aktivity našeho premiéra skvěle využívány jemu nakloněnými médii a prakticky nevyužity zůstávají ochablou domácí opozicí.

Soudě podle ohlasů nejen v médiích, ale i na sociálních sítích se zdá, že příští parlamentní volby vyhrál už dnes. Opozice je poněkud matná, bez výrazného lídra, bez nápadů a bez fantazie. Navíc si sama podkopává židličku mesaliancemi na radnicích. Podle opakovaného klišé je komunální politika něco jiného než politika celostátní. Svým způsobem ano, jenomže Hnutí ANO je pořád jen jedno a pořád je totožné s osobou Andreje Babiše. Hlasy voličů se přece získávají na lokální i na celostátní úrovni. Mediální obraz má přitom větší vliv a dopad, než skutečná podoba toho či onoho politika.

Andrej Babiš s prezidentem ukazují veřejnosti, že ministra zahraničí vlastně nepotřebují. Že oni dva jsou ti praví hospodáři a ti praví zastánci „lidu“, občanů ČR. Blíží se rozhodnutí o tzv. Istanbulském a Marrákešském dokumentu, o migraci a rovnosti lidí. Diskuse k tomu u nás buď neexistuje nebo je pokřivena do zkratky „odmítání migrantů a feministek“. Kdo dá instrukci našim zástupcům, jak mají v OSN hlasovat? Samozřejmě vláda. Čili Andrej Babiš, nikoli ČSSD. Bude to on, kdo se bude předvádět s vavříny za to, že zachránil republiku před záplavou migrantů a za to, že naštval feministky a pražskou kavárnu. Nic z toho nebude pravda, ale volič to tak koupí.