Předseda hnutí ANO Andrej Babiš se svým tehdejším marketérem Markem Prchalem. FOTO: ČTK / Hájek Ondřej
FOTO: ČTK / Hájek Ondřej
Pár dní před volbami vede podle průzkumů hnutí ANO Andreje Babiše před koalicí SPOLU (ODS s TOP 09 a s lidovci) a třetími Piráty se Starosty – pak následuje Okamurova SPD, komunisti a ČSSD, přičemž poslední dvě strany balancují na hranici volitelnosti spolu s Přísahou bývalého policajta Roberta Šlachty. Jak je to ovšem s elektorátem všech těchto politických subjektů a především toho premiérova?
Vynecháme-li více méně standardní politické strany, obě koalice, je jistě pochopitelné, že někdo volí komunisty, když patřil v minulém režimu k milionové armádě privilegovaných nomenklaturních kádrů a různých přidružených spolků a organizací. Rovněž pochopitelný je i elektorát Tomia Okamury – tento český národovec, podnikatel přes národovectví, to umí českým vlastencům naservírovat přesně na míru jejich velikosti, a navíc dokáže cílit i na skutečně palčivé problémy této společnosti, čímž tedy nemyslím imigraci. Pro takového živnostníka, který se živí poctivě vlastníma rukama, na rozdíl od všech těch příživníků na úřadech a ve všemožných státem placených institucích, který rád zajde s kamarády na fotbal a pak do hospody, je to téměř ideální reprezentant, byť cizího původu – tedy jenom napůl.
S voliči ČSSD je to pravda složitější, ale třeba jsou v tom nějaké emoce a nostalgie, svázané s nejstarší politickou stranou, počatou už v předminulém století v břevnovském hostinci U Kaštanu – to byly časy… Škoda jen, že tahle c. a k. partaj měla takovou smůlu na své vůdce. Kromě na samém počátku Battěka a Horáka, pak snad ještě Sobotky a Špidly, který byl aspoň slušný, když už nic jiného, to byli Zeman, Gross, Paroubek a podle mne snad ze všech nejhorší dnešní Hamáček – podržtaška, komukoliv, čehokoliv, pro cokoliv, kdykoliv, jen když se jede. Podobné jsme na základní škole tloukli. Ulhaný malý český příštipkář, který nikdy nic sám ze sebe, spojující v sobě ty nejhorší vlastnosti, které rámovaly tragickou (tragikomickou) podobu českých dějin v druhé půli minulého století a které tady rezonují dodnes, zatímco voliči hodného policajta Šlachty (a kde je ten druhý, zlý?) nejspíše zamrzli v Krakonošských pohádkách.
A co voliči ANO? Že někdo volil Babiše v roce 2013, kdy se jeho nově založené hnutí poprvé zúčastnilo voleb, to je ještě v rámci výše uvedeného srozumitelné. Po letech dominance ODS na pravici a ČSSD na levici jistě řada lidí vnímala ANO jako šanci na změnu včetně toho, že miliardář Babiš nevstoupil do politiky přece proto, aby si ke svým miliardám přidal další, ale aby zatočil s korupcí. Dát mu ovšem hlas podruhé už bylo znakem naprosté občanské zhovadilosti a neodpovědnosti – i tomu největšímu ignorantovi muselo být po několika letech Babišova vládního angažmá jasné, že Babiš má politiku, v tomto případě ministerstvo financí, jako nástroj ke krytí vlastního podnikání a zároveň k likvidaci konkurence.
Co nám z voličů ANO zbyde? Pokud z nich vyloučíme seniory, kteří nehledí na své děti a vnoučata (ta to jednou zaplatí) a hodnotí chod věcí veřejných jen podle výše přídavků ke svému důchodu (nebylo to za komunismu také tak?), a Babišem rovněž uplácené státní zaměstnance, kteří si pod sebou podřezávají větev, protože míra zadlužení, která díky velkorysosti Babiše v rozdávání z cizího, respektive našeho, nutně povede k tomu, že nějaká budoucí vláda bude muset státní aparát ořezat na minimum a z armády státních zaměstnanců bude armáda nezaměstnaných.
To je ale stále obvyklé – podvodný podomní prodejce využívá hlouposti a naivity kupujících. To tu bylo vždycky a vždycky bude. Pak jsou ale lidé, kteří podle mě tvoří jádro Babišových voličů, a to je nemalá část střední třídy, té nižší i vyšší, která nejen podle sociologů tvoří páteř té které společnosti.
Jde o vrstvu lidí, od prodejců všeho možného po manažery, která hodnotovou vyprázdněnost české postkomunistické společnosti vydává za přednost a netají se tím, že jim jde o konzum – ať už ten kvalitní či méně kvalitní, hlavně že je. Tuto odhadem třetinu až polovinu národa, snad tu menší část, nezajímá nic jiného než mít peníze a dobré zaměstnání. Z nepeněžních hodnot pak už jen dům, vlastní byt, auto a rodinu, a pak také zdraví. Tím je skoro posedlá, a tak často sportuje, jezdí na kole, lyžuje, běhá, aby si ten luxus co nejdéle a nejlépe (nejefektivněji) užila. Vše, co tento rámec přesahuje, jakékoli vyšší hodnoty, je pak jen pro oblbování naivních hlupáků.
Tuto zdravě egoistickou, jak si sama o sobě myslí, slušně si vydělávající část společnosti tvoří oni věrní, se kterými Babiš vyhrává volby – nevadí jim jeho minulost, obří střet zájmů, soustavné obcházení pravidel na hraně či za hranou podvodů, ani trestněprávní kauzy, stejně jako lživé přísahání na zdraví svých dětí, které nechává unášet. A nejnovější podezření Babiše z praní špinavých peněz? To je opravdu už jen prkotina.
Imponuje jim jen efektivita, výkonnost, schopnost generovat zisk a to, že se někdo dokáže prosadit. Vše nad to jsou jen plané řeči závistivců a těch méně úspěšných. V tom je ale právě háček, tedy přímo hák, ne-li rovnou velrybí kotva této zdánlivě prosté racionalizace věcí, existence vezdejší, která je naopak absolutně iracionální.
Ve skutečnosti jde totiž o jeden velký podvodný marketing, který spojuje neschopnost a šlendrián s vypočítavostí a ziskuchtivostí a sledováním vlastních zájmů a zájmů vlastního byznysu. Za blbce přitom nejsou oni naivní hlupáci, kteří volají po dodržování pravidel, ale právě ti, kteří to mají tzv. na háku, na kotvě. Budou to totiž v první řadě oni, kdo tu spanilou jízdu, obří náklady na falešnou reklamu, nakonec zaplatí.
Pandemie ukázala vládu Babiše v celé její nahotě. Babišovo řízení desetimilionového státu je jen komunikační strategie, která nemá žádný obsah – tedy kromě permanentního přihrávání si malé, tedy velké domů. Ten člověk, který přišel s tím, že bude stát řídit jako firmu, ve skutečnosti není schopen řídit vůbec nic, což ovšem v době pandemie mělo až vražedné rozměry.
Na summitu středoevropských zemí loni v létě dělal Babiš ostudu svým děsivým blekotáním, jehož komičnost ještě umocňovala Babišova frázovitá školní angličtina, že jsme best in covid, čemuž se všichni přítomní uculovali. Babiš přitom zapomněl dodat, že „nejlepší“ sice jsme, ale v počtech úmrtí: Česko má nejvyšší počet úmrtí na 100 000 obyvatel na světě – Slovensko, kde by si člověk myslel, že jsou na tom po sedmdesáti letech soužití s Čechy podobně, je hluboko pod námi (v Nizozemí, které má 17 milionů obyvatel, zemřelo 18 000 lidí, v Rakousku s 9 miliony obyvatel 11 000, v desetimilionovém Švédsku 15 000 – v Česku, které má cca stejný počet obyvatel, přes 30 000).
Když už všude byla pandemie na vzestupu, tak ČR na osobní zákrok premiéra mj. odmítla zavést nošení roušek, což ovšem nebylo podloženo žádnými daty. Šlo jen o populistické rozhodnutí premiéra, který si – pandemie nepandemie – jen tak, mýrnyx týrnyx dělal PR před společností. Za týden na to čísla nakažených raketově vzrostla. A tak to bylo a je se vším.
Do Strakovky museli data nosit nadšení soukromníci, protože Babišovu vládu něco podobného, jako je zadání matematického modelu vývoje pandemie, nenapadlo, a když pak soukromníci náhodou nepřišli, byl z toho malér. Vláda postavila polní nemocnici za desítky milionů korun, aby se následně zjistilo, že pro ni není personál. A tak dále, a tak podobně. To byly stovky, tisíce případů – velefrašky naprostého selhání v rozhodování a řízení, neschopnosti něco koordinovat, řídit, moderovat diskusi odborníků, řádně věci vysvětlit. Těžko uvěřitelné neumětelství, které předváděla Babišova vláda během pandemie, by v každém mrňavém podniku neprošlo, ale české vládě ANO. Jediné, co během pandemie fungovalo bez chyby, byla Babišova PR show.
Navzdory tomu, co Babiš během pandemie předvedl, se ho chytráci, kteří díky sociálním sítím ví, jak to všechno je, chystají volit znovu. Vždy se tradovalo, že Češi sice nejsou moc stateční, tedy ve svém průměru, za to jsou ale mazaní – když ne nic jiného, dovedou si věci tzv. spočítat. Letitá symbióza Čechů s Babišem ukazuje, že si ve skutečnosti neumí spočítat vůbec nic. Nechají se utáhnout na nudli od člověka, který jim jednou rukou dává peníze, zatímco druhou jim zezadu z kapsy tahá dvakrát víc. Celou jednu sociální třídu, její životní zkušenosti a instinkty zděděné z doby normalizace a divokých let počátků kapitalismu 90. let přečůral jeden podvodníček okresního formátu, který – když nastane nějaká neočekáváná situace a vypadne z naučených frází, připravovaných denně jeho PR týmem, není schopen dát dohromady větu, která by měla smysl.
Babiš přišel a ještě přijde českou společnost neuvěřitelně draho a ona si ještě pochvaluje, jak na trhu s hloupostí dobře nakoupila prázdné obaly, za které zaplatila nekřesťanské peníze. Zazvonil zvonec a pohádce o království chytráků je konec. Konec?
Pandemii, tu biologickou, snad nějak přetrpíme, ale pandemie debility – občanské, politické, kulturní, ekonomické, a asi i mentální – je mnohem úpornější. Jedna její mutace nás provází už dvě volební období, a teď má našlápnuto na třetí.
Takže alea iacta est a můžeme jít v klidu a pokoji k volbám. Já jdu v pátek ve 14 hodin, protože pak chci hned vypadnout. Sice ne navždy, ale aspoň na pár dní – bez počítače, telefonu, obrazovek. Každá hodina je totiž dobrá.
