Zprávy z minulého týdne konečně vyjevily, jaký má naše vláda názor na to, jak se mají v dnešní složité době vyvíjet unijní finance. Na stole je návrh, který se snaží jak zachovat peníze pro chudší země či zemědělce, tak zajistit zdroje pro podporu restartu unijní ekonomiky. A protože země nechtějí do rozpočtu dát více peněz, na druhou část rozpočtu si Unie má půjčit. I tak půjde celkem o zhruba dvě procenta unijního HDP ročně, což je 15x či 20x méně, než jak velké jsou rozpočty zemí Unie.

Podle premiéra Babiše musí mít solidarita se zeměmi, které jsou více postiženy pandemií, „určité meze“. Mohou si podle něj za to, že nezvládly epidemii a že mají špatné veřejné finance. Zato je podle premiéra možné, aby si EU vypůjčila peníze, které v rozpočtu chybí, zřejmě proto, aby Unie posílala pomoc chudším zemím a farmářům. Už dlouho jsem se tak nestyděl. Takto mluví člověk, se kterým mohu být spojován, neboť je premiérem země, jejímž jsem občanem (a to je co říci, neb mnohé výroky našich politiků stojí za to).

Je to nejen nedostatek solidarity a empatie, ale i obrovská nekompetence a hloupost. A navíc tyto úvahy i z hlediska logiky notně kulhají.

Snad jediná korektní část úvahy je, že země si do značné míry mohou za svou špatnou finanční situaci. Ale pozor, podle této logiky si samozřejmě jen my sami můžeme za to, že v Unii patříme mezi chudší země, i když pan premiér (naštěstí) zde desítky let nevládl, a tudíž „on za to nemůže“ (stejně tak ovšem vysoké dluhy Itálie nezpůsobila její dnešní vláda). Pokud bychom se pídili po osobní odpovědnosti, tak ji ale u pana Babiše najdeme – neboť on pomáhal komunistickému režimu, který naši zemi zbídačil, udržet se u moci a déle páchat svá zvěrstva. Pokud by ostatní lídři zemí Unie uvažovali jako pan Babiš, již před lety by nám řekli, že jejich země přece nebudou penalizovány tím, že my jsme umožnili devastaci naší země komunisty (jako je pan premiér), a jejich solidarita s námi musí mít „určité meze“, vyjádřené třeba stovkami milionů korun, a ne stovkami miliard. Mohli by dodat, že povodně (na jejichž škody nám Unie přispěla dokonce před naším vstupem) jsou naše věc a sucho, které nás ohrožuje a úzce souvisí s naším přístupem k půdě, je také nezajímá.

Ale to on zřejmě z hlavy již vytěsnil, a proto stovky miliard korun, které nám Unie za léta členství dala a s jejichž přispěním máme nízký dluh, jsou zcela v pořádku, ale podpora zemí, zasažených (z důvodů, které ani vědci jasně neznají) více epidemií, je špatně. Neb to už je solidarity příliš.

Jako hrubé nepochopení toho, jak ekonomika naší země a Unie funguje, se jeví i to, že premiérovi nedochází, že podpora oživení v zemích napříč Unií je nutnou podmínkou pro to, aby prosperovala naše malá a otevřená ekonomika. Třeba německý ministr financí to ví, a proto říká, že dnes neexistuje ekonomika německá (či polská, portugalská nebo belgická), ale jen evropská. Jsme prostě na jedné lodi. A proto se třeba němečtí (ale i francouzští) politici snaží, aby ta loď co nejdříve nabrala vítr do plachet, a to i za cenu, že právě jejich země pomohou svými penězi slabším zemím. Což je zjevně nad schopnosti chápaní pana Babiše.

A vrcholem jeho úvahy je, že Unie má (na dluh) dosypat peníze do rozpočtu, který by se zřejmě podle jeho úvahy měl tvářit, jako že se nic nestalo, a směřovat peníze tam, kde to bylo obvyklé, tedy k nám. Premiér to formuluje jasně: „Bylo by nespravedlivé, kdybychom kvůli tomu, že jsme byli úspěšní, byli penalizováni,“ čímž zjevně myslí to, že krize rozpočet Unie logicky zmenší a hrozí, že dostaneme méně. Zde v tom má pan Babiš jasno a vidí, že by hrozil nedostatek solidarity (s těmi, co si na peníze z rozpočtu zvykli a už ani nechápou, že to, že peníze dostávají, není samo sebou). Jde zřejmě hlavně o to zajistit miliardy pro naše investice, které by jinak musely platit naše – slovy pana premiéra – „skvělé veřejné finance“. A také o to, aby nechyběly miliardy pro naše (někdy jeho) podniky. Ale pandemii ať si řeší každý sám, neboť to už je zase solidarity moc.

Premiér zřejmě nechápe, jak vstřícná vůči lidem, jako je on (a samozřejmě i k naší zemi), je snaha Evropské komise v situaci, kdy pandemie přerostla v obrovskou ekonomickou krizi, chránit platby pro chudší země, i když část peněz na ně směřuje od zemí, které patří k těm krizí nejvíce zasaženým.

I pragmatismus, který do politiky stejně jako odpovědnost a vědomí hodnot patří, by měl mít své meze. V pojetí premiéra Babiše zřejmě ty meze nemá a svůj cynismus navíc vystavil na odiv. Můžeme jen doufat, že u postojů, které zazněly, se jednalo o jeho (ne úplně neobvyklou) improvizaci. Možná souvisela s tím, že nad tématem nepřemýšlel, a v důsledku toho, že se paní ministryně financí jednání o tomto obrovském tématu neúčastnila, se s tím, kam se evropská debata o rozpočtu posunula, setkal poprvé.

Ale i tak jde o věc velmi vážnou, neboť unijní finanční plán může začít platit, až když získá podporu všech zemí, tedy včetně souhlasu našeho premiéra. A jeho postoj jistě ostatní zaznamenali.

V minulosti se nejen naší zemi podařilo cynismem a drzostí urvat nějaké to euro navíc (které pak ale nakonec zmizelo v bažinách korupce a lobbismu). Dnes je na to velmi špatná doba, neboť čelíme ekonomickému problému nepoznaných rozměrů. Čas na „jízdu načerno“ a okopávání kotníků ostatních, kteří jízdenky mají, prostě dnes není.

Pokud to panu premiérovi včas nedojde, bude ohrožovat nejen budoucnost společné Evropy, ale hlavně budoucnost života našich lidí. Před škodami, které by nás potkaly, by nás neochránily ani zavřené hranice nebo roušky. A důsledky pro naše životy by neuměl zakrýt ani zatím dokonale fungující marketing pana Prchala a spol.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu.