Na vrcholu Dyleň poblíž Dolního Žandova v Karlovarském kraji bylo před více než týdnem odhaleno sousoší, pohled na něž kolemjdoucí vracel o několik desítek let zpět do minulosti. Dílo představující pohraničníka se psem nazvané Na stráži míru sem umístil Klub českého pohraničí (KČP), uskupení, které poněkud dezinterpretuje fakta o komunistické totalitě. Podle vyjádření chebské radnice bude ale socha navrácena zpět do depozitáře.
Mluvčí chebského úřadu Simona Liptáková sdělila Svobodnému fóru, že zapůjčení sochy schválila rada města. Ve vedení v tomto volebním období sedí zástupci ČSSD, ANO a KSČM. „Dnes nám přišla žádost o vrácení sochy do depozitáře,“ doplnila mluvčí. Klub českého pohraničí o tomto kroku nevěděl. „Vznikly tam velké averze, že se jedná o propagaci takzvané totality, takže se něco podobného dá očekávat,“ uvedl jeho statutární zástupce Milan Richter.
Socha, kterou vytvořil umělec Jan Hána, byla instalována v roce 1955 v chebských Městských (dříve Gottwaldových) sadech na místě původního pomníku americkým vojákům, který se tehdejšímu režimu rozhodně nehodil. V roce 1989 byla z pochopitelných důvodů odstraněna a z depozitáře se ji KČP snažil dostat dlouhé roky. U odhalení 11. července 2016 byly samozřejmě Haló noviny, které zdokumentovaly jedno z Richerových vyjádření: „Vy, kteří jste zůstali věrni své přísaze, jste byli vojáky studené války, ale stáli jste na stráži míru,” prohlásil dle komunistického listu. Na akci byl také oceněn pohraničník Jaroslav Kysilka, který zemřel při přestřelce 21. dubna 1949. Zabil při ní Jána Šponiara, jehož jméno je dnes uvedeno na památníku Obětem železné opony.
Klub českého pohraničí mění historii
Při pohledu na webovou stránku Klubu českého pohraničí se nejprve můžeme všimnout sdělení: „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!” Organizace uvádí jako svou kontaktní adresu stejné místo jako Komunistická strana Čech a Moravy (pro dovršení této ironie připomínáme, že se jedná o ulici Politických vězňů na Praze 1).
V záložce Pohraniční stráž se také dočteme mnoho zajímavého, pro ilustraci například: „Ve snaze co nejvíce očernit a zdiskreditovat Pohraniční stráž jako významnou složku branného systému socialistického Československa, je všemožnými „hlásnými troubami“ současného režimu neustále vytrhávána a omílána pouze jejich funkce v míru při ochraně státní hranice zabezpečující až „do krajnosti použití zbraně“ jejich neprůchodnost.”
Člověk neznalý historie by si málem mohl myslet, že pohraničníci byli ochránci míru, kteří zabraňovali teroristům ze Západu, aby v Československu ohrožovali bezpečnost obyvatelstva. Což potvrzuje i Richter, který v rozhovoru pro Český rozhlas sdělil například to, že srpnové události roku 1968 nebyly okupací, ale snahou zabránit kontrarevoluci, která v naší zemi proběhla v listopadu 1989. „Je to poměrně vlivná skupina, která se snaží prosazovat svoji verzi historie. Jsou tím, co by se dnes mělo nazývat revizionisté. Propojení s KSČM je u nich na různých úrovních,“ vysvětlil pro Svobodné fórum historik Vojtěch Ripka, který se minulostí pohraniční stráže zabývá.
Lidé, kteří utíkali před nesvobodou, případně byli tehdejším režimem ohroženi na životě, jsou v dokumentech Klubu českého pohraničí nazýváni „narušiteli“. Pohraničníci přitom zabili téměř 300 těch, kdo se z Československa snažili utéci. „Víme o 266 případech lidí, kteří chtěli hranici přejít a byli zabiti,“ upřesnil Ripka.
Radikální komunistická organizace se do povědomí lidí dostala již v roce 2014 kvůli pomníku u Březníku na Šumavě. Ten byl postaven na památku zastřeleného poručíka Václava Horvátha, který se roku 1959 snažil zadržet svého devatenáctiletého kolegu Vladislava Řandu prchajícího na západ. Tomu se nakonec podařilo utéci, získal americké občanství a změnil si jméno na Walter Randa. Žil tu spokojeně až do roku 1979, kdy ho manželka přemluvila k návštěvě rodičů v Československu. Tady byl přes protesty amerických úřadů zatčen a odsouzen za vraždu a zběhnutí do ciziny na třináct let kriminálu. Z něj vyšel v roce 1990 a o dva roky později zemřel ve Spojených státech na rakovinu. „Říkají, že pohraničníci byli vrazi. Stříleli na všechno, co se jako pohnulo. Což můžu dosvědčit ze svýho působení v pohraniční stráži, že to není pravda, protože byl tvrdý zákon o použití zbraně. A my jsme si nemohli vystřelit, kdy jsme chtěli. Ale ty, co přecházeli hranice, byli skovaný leckdy za stromem nebo za kamenem a ty mohli střílet bez vyzvání. A toto hodně lidí neví,” obhajoval v pořadu Reportéři ČT celou věc tehdejší předseda Klubu českého pohraničí Jaroslav Žák.
Podobných organizací zaměřených na pohraniční stráž, které se snaží přepisovat historii, existuje více. „Oběti žádnou svoji lobby nemají, zato pohraničníků nebo vojáků se sdružuje více,“ doplnil Ripka. Jednu z nich mohou zájemci nalézt na webu Vojensko.cz.
Příběhy obětí pohraniční stráže, interaktivní mapu či informace o tom, z jakých sociálních skupin tito lidé pocházeli, si mohou čtenáři prohlédnout ZDE.
