V rámci EU patříme mezi největší skeptiky. Podle posledního Eurobarometru unii nedůvěřuje 56 % dotazovaných Čechů a zájem o eurovolby, a tedy touhu něco změnit, deklarovalo pouze 21 % z nás. V naší zemi je nejvíce těch, kteří jsou víceméně spokojení, Unii leccos vyčítají, ale zároveň nemají pocit, že by na tom mohli cokoliv změnit. Převládá jakýsi okázalý nezájem kombinovaný s reptáním. Pobuřují nás útoky na náš rum, pomazánkové máslo, žárovky či GDPR, ale skutečně nás nadzvednou pouze kvóty pro imigranty. Ovšem dokud z EU tečou peníze, cestujeme si jen s občankou, máme levnější roaming a neproudí nám sem muslimové, není moc co řešit.

Jsou jistě situace, kdy něco neřešit je to nejlepší, co se dá dělat, ale v tomto případě je to naopak naše velká slabina. Bruselská rozhodnutí na nás dopadají, ať chceme, nebo nechceme, a budeme-li v tomto zdánlivě pohodlném postoji pokračovat, můžeme být později hodně nepříjemně překvapení. Jednoho dne mohou naše původně malé problémy narůst do takových rozměrů, že s nimi opravdu nepůjde vůbec nic dělat. A pak budou obzvlášť silně znít všechny ty hlasy, které by EU nejraději rozložily a volají po alternativách.

Budiž, řekněme, že máme i jiné možnosti. Zkusme prozkoumat tu nejčastěji zmiňovanou, Visegrádskou skupinu, kterou by někteří nejraději přebudovali na takové nové, lepší Rakousko-Uhersko. Jejich argumenty jsou na první pohled relevantní: pohybujeme se v jednom geopolitickém prostoru, máme obdobnou historickou zkušenost… a máme tu i slibný historický precedent, rok 1335 a slavné dohody středoevropských mocností stvrzené ve Visegrádu. Piastovci tehdy definitivně získali polskou korunu a pokračovali na cestě úzké spolupráce s Uhry, která vyvrcholila personální unií. A na své si přišli i Češi, kterým se uvolnily ruce k realizaci dlouhodobých plánů v Říši, a Karel IV. si mohl roku 1355 konečně nasadit i císařskou korunu.

Ve Visegrádu jsme hleděli na západ!

V roce 1991, při podpisu Visegrádské deklarace, jsme na tuto slavnou etapu našich dějin symbolicky navázali. Je ale dobré si připomenout, že jak v roce 1335, tak i 1991 jsme ve Visegrádu jednali se zrakem upřeným na Západ, nikoliv s vidinou vzniku nějakého nového středoevropského mocenského centra.

Jsem přesvědčená, že takový postoj bychom měli zastávat i dnes. Visegrádská spolupráce jistě, ale především v rámci EU. Mimo ni jsme kompatibilní jen velmi těžko. Češi jsou největší euroskeptici, Slovensko si naopak přeje patřit do evropského tvrdého jádra. Mimořádně eurooptimistické Polsko, které je však s EU v dlouhodobém konfliktu, je polarizované jako ještě nikdy. A Maďarsko je kapitola sama pro sebe. Orbán zcela otevřeně mluví o „novém řádu“, jehož ideologie je nám velmi vzdálená. Jde mu o maďarský nacionalismus kombinovaný s obdivem k asijským tygrům. „Starý světový pořádek, ve kterém kapitál a znalosti proudily ze Západu na Východ, se zhroutil, nový světový pořádek budou určovat státy, které se nacházejí na Východě.“ To není stalinská rétorika 30. let, to je Orbán dnes.

Bruselská arogance, těžkopádnost, přebujelá byrokracie, bezkrevná hyperkorektnost a progresivistická rétorika jsou místy nesnesitelné. Není se co divit, že nám rebelské hlasy z Polska nebo Maďarska někdy připadnou jako svěží vítr. Ale pozor: agresivní nacionalismus, mesianistický katolicismus, velkohubost nebo poklonkování chimérám spásy z Východu se už většině z nás líbit nebude. Z úst české vlády, které jde opravdu jen o to, „ať to teče“, ani z úst radikálních euroskeptiků, připravených EU pranýřovat i za to, za co ve skutečnosti ani nemůže, nezaznívají žádné konstruktivní návrhy. Řešení je úplně jinde: Musíme se probudit z letargie, přestat naříkat, konečně si definovat naše zájmy a cílevědomě se snažit je prosazovat. To je bytostně konzervativní přístup, to je smysluplné řešení, to je eurorealistická politika.