Když Petr Kubát popisuje své mnohaleté přátelství se sudetskou Němkou Erikou Rahnschovou, v jejíž rodné chalupě už dlouho žije a kde ji také před lety poprvé přivítal, zní to pro někoho možná až příliš idylicky. Sám si však iluze nedělá, i když má z výborných česko-německých vztahů radost. Loni v sousedním lese někdo rozbil a hákovým křížem pomaloval smírčí kříž na památku Němců zavražděných Čechy. „Tak jsme ho opravili a zatím je tam,“ říká lakonicky.

To, že se minulý týden německý prezident Frank-Walter Steinmeier poklonil památce českých parašutistů v pražské kryptě, mohlo pro nezúčastněné pozorovatele vypadat samozřejmě. Ve skutečnosti to bylo přelomové gesto, k němuž vedla dlouhá cesta obrušování česko-německých historických křivd.

Kromě politiků na tom ale pracovali i „neviditelní diplomaté“, lidé jako Petr Kubát, který do své chalupy v Kytlici v Lužických horách před lety bez váhání pozval Eriku Rahnschovou, jejíž rodný dům to původně býval a která se tehdy – trochu s obavami – přijela na místo po dlouhých letech podívat.

Jejich intenzivní přátelství a kontakty vydržely 16 let, paní Rahnschová letos zemřela. Díky dlouholeté práci v bavorském archivu po sobě nechala řadu zaplněných, původně bílých míst v kytlické historii i zbořených předsudků o tom, jak „nám Němci chtějí sebrat barák“.

„Myslím, že daleko víc než strach, že by tu reálně někdo chtěl nějaký majetek, máme strach z našeho špatného svědomí,“ komentuje Petr Kubát v rozhovoru pro HlídacíPes.org onen stále složitý postoj řady Čechů k německým sousedům.

Podat „bericht“ do Německa

Jak se vůbec původní německý obyvatel domu v českém pohraničí zkontaktuje s jeho současným majitelem? Jak to proběhlo u vás a Eriky Rahnschové v roce 2005?

Erika mi vyprávěla, že viděla na internetu penzion, který je tady naproti a stojí přímo proti jejímu rodnému domu. Chtěla do toho penzionu jet s tím, že si ráno otevře okno a uvidí na svůj rodný dům. A když tam byli už ubytovaní, tak se bavila s majitelem, jestli by bylo možné ten dům případně navštívit.

Takže on mi zavolal a já byl rád, protože to byla doba, kdy jsme končili s rekonstrukcí toho domu a já jsem si říkal, že bych rád zjistil něco o historii, kdo tady žil. Věděl jsem, že tady nějací Němci byli, ale netušil jsem, kdo. Nicméně při rekonstrukci má člověk jiné starosti, zajímají vás okapy, říkal jsem si „někdy, jednou…“. A když mi v roce 2005 volal soused, že ta paní je u něj ubytovaná, hned jsem je pozval, oni k nám rovnou přišli a proběhlo takové první, velmi srdečné setkání.

Samozřejmě že mi Erika později vyprávěla, že to bylo trochu s obavou, jestli vůbec má cenu jít dovnitř, ale proběhlo to naprosto v pohodě. Přivezla nám původní fotky našeho domu z doby někdy kolem roku 1900, protože jsme měli ještě to štěstí, že Erika dělala správkyni archivu vysídlených Němců ve Waldkraiburgu a měli tam spoustu materiálů.

Na vysvětlenou: Waldkraiburg je bavorské, původně vysídlenecké město, kde Erika Rahnschová skončila po odsunu z Československa.

Ano. A mě ty fotky nadchly, byly krásné. Najednou jsem získal neuvěřitelný zdroj historie, o niž jsem se chtěl zajímat. Měsíc nato jsme už byli ve Waldkraiburgu a návštěvu jsme oplatili. Od té doby jsem tam byl několikrát a ona sem jezdila každý rok, když jí zdraví dovolilo. Ten kontakt byl dost intenzivní,  každý měsíc jsem volal, z legrace říkal manželce, že musím podat „bericht“ do Německa. Protože Erika potřebovala vědět, co se ve vsi děje, co je nového a mě to bavilo a dělal jsem to velmi rád. Vybudovali jsme si velmi úzký a milý vztah.

U vás se výjimečně sešlo několik věcí – že v chalupě, na kterou německá rodačka zaklepala, žil právě někdo, kdo německy umí, o historii se zajímá a není „zaťatý“ pokud jde o česko-německá traumata z minulosti jako řada jiných lidí v Sudetech a ostatně i v českém vnitrozemí. Co se stalo ve vesnici, když se rozneslo, že se vrátila jedna „z nich“ – z Němců?

Já jsem tím byl nadšený a ve vsi jsem vyprávěl, jaký máme super kontakt, a pár lidí se mě ptalo – nebudeš se bát, že bude chtít ten barák zpátky? Já jsem to pak Erice říkal, nijak jsem na to nemyslel, a ona sama říkala: „Co bych s tím dělala?“ A vždycky, když jsme mluvili do nějakého média nebo když jsme si povídali, tak jsme říkali „náš dům“, jak my, tak Erika. Mně to přišlo hezké a důležité pro ni. Takže ve vsi možná nějaké obavy byly, ale já je fakt neměl.

Nikomu to téma necpeme…

A takhle idylicky to pokračovalo dál?

Ano, já myslím, že ji tady vzali za svou, i díky její práci v archivu. Ona byla ročník 1929, takže když odtud odcházela, bylo jí sedmnáct let a to už si člověk dost pamatuje. Díky práci v archivu měla navíc spoustu informací a Kytlice byla její celoživotní téma. Věděla o každém domě něco. Takže mě pak začali oslovovat  sousedé, jestli by nevěděla, kdo bydlel u nich v domě, a několik domů v Kytlici jsme takhle „zrešeršovali“. Ve Waldkraiburgu v archivu bylo možné najít i fotografie těch domů, takže jsme je těm lidem předali. Takže lidi tu věděli, že Erika, to je „ta od Kubátů“, a kdyby něco potřebovali, můžou se na ni obrátit.

Byla jediná, kdo se takhle vrátil „domů“?

Ne, těch lidí je tady víc a přistupují k tomu různě. Jezdí sem ještě jeden pán, který žije v Magdeburgu a jeho rodina odsud odcházela, když mu bylo asi pět let. Jejich dům už nestojí, ale jezdí sem pravidelně, protože se mu líbí okolí a miluje to tu. Jen u nás doma byla určitě tak stovka Němců, protože my jsme ve Waldkraiburgu taková rarita a fungovali jsme tady trochu jako muzeum a skrz dům nám doslova procházely německé výpravy.

Proč myslíte, že jste u místních kvůli kontaktům s Němci nenarazil? Přece jen, jsme na venkově, kousek od hranic, a před 15 lety, kdy jste s tím začínal, mohla být nedůvěra mnohem silnější než dnes.

Já se tu setkávám s tím, že – ať je to chalupář, nebo místní – mladší ročníky lokální historie zajímá, ale ti starší do toho opravdu moc sahat nechtějí. Ti mladší vědí, že tu nějací Němci byli a zajímají je souvislosti, jsou nezatížení minulostí.

A v čem konkrétně se to projevuje?

Dělali jsme s gymnáziem ve Varnsdorfu takový projekt „Krajina za školou“, kdy oni sháněli staré fotografie míst tady v okolí, pak to přefotili, jak to místo vypadá dnes, a na počítači z toho dělali takové prolínačky. Dělali jsme tu taky výstavu fotografií, které jsme měli od Eriky Rahnschové. V Kytlici dřív býval bohatý spolkový život, byl tu třeba kuřácký klub a je z něj zachovaná nádherná fotka pánů s dýmkami. Snažil jsem se vytáhnout pár podobných kuriozit a setkalo se to tu s velkým úspěchem. Abych pravdu řekl, nikomu to necpeme nějak násilím, ale když je zájem, jdeme mu naproti.

Zmiňoval jste, že paní Rahnschová u vás poprvé zaklepala v době, kdy jste dokončovali opravu téhle chalupy. Už jsem slyšel o pár nálezech artefaktů po původních německých obyvatelích právě při podobných rekonstrukcích – ať už šlo o cennosti, nebo třeba jen porcelánové nádobí. Vy jste něco našli?

Ne. Nenašli, i když jsem trochu doufal, že najdeme, a hledal jsem úplně všude. Zatím poslední věc, kterou jsem tu dělal, jsou původní fošny, které jsem obrousil a dal je zpátky. Sliboval jsem si, že aspoň tam něco najdu, nemyslím předměty nebo zlato, ale třeba tužkou psanou zmínku od truhláře, který to dělal, abychom o tom domě zjistili něco bližšího. Ale fakt se nenašlo vůbec nic. Já sám jsem dal při rekonstrukci pod venkovní smaltovanou tabulku s číslem papírek se stručnou historií domu, fotky naší rodiny a Eriky i s jejím podpisem a mincemi, které dřív platily. To je takový vzkaz pro někoho, kdo se tu v tom možná jednou bude „vrtat“.

Přiznat si, že něco bylo špatně

Co podle vás dnes vystihuje vztah Čechů k Němcům líp – váš, možná trochu idylický příběh smíření s původní majitelkou domu, nebo spíš fakt, že v Česku třeba slovo „sudetský“ na řadu lidí pořád působí jako červený hadr a politici typu Miloše Zemana to neváhají využívat k rozdělení společnosti a získávání hlasů ve volbách?

Myslím, že je to mix obojího. Maminka snachy Eriky Rahnschové původně z Rumburka se před pár lety jela také podívat do „jejich“ domu v Česku – a přibouchli tam před nimi dveře. Řekl bych ale, že je to spojené s hloupostí na obou stranách, české i německé. Zrovna Erika Rahnschová byla členkou Sudetoněmeckého landsmanšaftu, a když jsem tam jezdil, s mnoha lidmi jsem se tam setkal, a byli milí, příjemní, pozitivně naladění.

„Pomník zbytečným obětem“ v lese u rybníka poblíž Kytlice na místě vraždy skupiny Němců Revoluční gardou. Loni někdo kříž rozbil a pomaloval hákovým křížem.

Erika mi ale jednou říkala o své kamarádce ve Vídni, která měla tatínka odsud, měl tu lesovnu čili služební dům, nebyl ani jejich a při odsunu ho museli opustit. Současní majitelé tam udělali penzion a dali si i inzerát do německých novin, že když Němci přijedou, můžou bydlet tam. A ta paní z Vídně se hrozně rozčilovala, jak je možné, že si v jejich domě někdo udělá penzion a ještě na něj dá inzerát. Erika mi volala a říkala, že tuhle reakci své kamarádky nechápe. Takže myslím, že ta hloupost je oboustranná.

Myslím, že daleko víc než strach, že by tu reálně někdo chtěl nějaký majetek, máme strach z našeho špatného svědomí, kdy my jsme měli po válce jako Češi poměrně velkou šanci zachovat si čistý štít a hodně se nám to nepovedlo. Tím v žádném případě nechci revidovat výsledky války, to, co udělali Němci, bylo prostě strašné, ale když si bráníme přiznat, že jsme po válce taky udělali něco špatně, je to špatná cesta.

Takzvaný divoký odsun sudetských Němců nechal stopy i v Kytlici. Nedaleko odtud v lese jste před lety vztyčili pamětní kříž, připomíná vraždu šesti německých mužů příslušníky Revoluční gardy…

Trochu víc se o té události začalo mluvit, když přišel kontakt s Erikou. Já jsem o tom původně nevěděl, nejsem odtud, nicméně v Kytlici se vědělo, že u Hraničního rybníka došlo k něčemu, co nebylo „úplně košer“. A potěšilo mě, když mě obec oslovila, jestli by Němci neměli nic proti tomu, kdyby se tam zřídilo pietní místo. Samozřejmě že oni byli šťastní.

Chtěli jsme ale postupovat opatrně, a tak jsme udělali obecní referendum, které těsnou většinou dopadlo pro, nicméně když jsme to potom předložili zastupitelstvu, tak to rozhodlo, že „ještě nenazrála doba“. To byl asi rok 2007 nebo 2008 a my jsme to pak tedy se skupinou dalších nadšenců udělali na vlastní pěst.

Ten pomník byl dlouho v pořádku, ale loni na něj někdo načmáral výrazný hákový kříž.

My jsme se nejdřív báli, že to tam dlouho nevydrží, ale sedm osm let byl v pořádku, objevovaly se tam kytky, svíčky. Pak ale ten kříž někdo postříkal barvou a rozbil. Tak jsme ho opravili a zatím je tam.

Vy sám jste v Německu pracoval a díky vašemu kontaktu s Erikou Rahnschovou máte k Němcům, i k těm ze Sudet, výjimečně blízko. Nemáte někdy dojem, že v Česku politici i část společnosti Německo používají jako něco, kam se dá ukazovat prstem, že „tomu to nejde“ – třeba s uprchlíky nebo s covidem… Prostě trochu takový německý hromosvod naší vlastní české frustrace?

Hromosvod frustrace, to mi přijde docela trefné. Měl jsem tu teď návštěvu, známé z Berlína, kteří vůbec se sudetoněmeckou otázkou nemají nic společného. Známá je stejně stará jako já, je jí třiapadesát, válkou nezatížená generace. A ona říkala: já jsem se v životě snažila nebýt hrdá na svůj národ, i když se nám něco jako Němcům povedlo, anebo když už být hrdá, tak opatrně, aby to nebylo brané jako nějaký přehnaný nacionalismus. Jenom jsem na ni koukal, když mi to říkala, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.

My se tu bavíme o takové teoretické rovině vztahu českého národa k německému, ale já jsem strašně rád, že ty skutečné vzájemné kontakty jsou dnes na tak výborné úrovni. Důležité je, aby se setkávali lidi. Protože najednou zjistí, že si rozumí, že je trápí stejné problémy a že jedni ani druzí nejsou krvelačné bestie, které by chtěly někomu sebrat barák. Nevím, jak to říct, prostě se přestanete bát.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením hlidacipes.org