Ministr Blažek dorazil na akci Milionu chvilek FOTO: Ray Baseley / FORUM 24
FOTO: Ray Baseley / FORUM 24
KOMENTÁŘ / V poslední době mi „utekly“ dva exemplární případy tohoto prohřešku, ale řekl bych, že jsou pořád v živé paměti lidí, kteří se o politiku zajímají. Pokusím se teď zanedbané v rychlosti dohnat.
Nejprve pár obecných poznámek. Tvrdit, že zásada presumpce viny platí jen pro někoho (např. pro politiky), je zrůdná blbost. Presumpce viny neplatí nikdy a pro nikoho a je velmi smutným vysvědčením pro ty, kteří s ní lezou na veřejnost. Činí tak zpravidla lidé, kteří politikou více či méně pohrdají (např. někteří následníci Václava Havla). Pokud se k ní uchylují politici, aplikují ji většinou a s chutí na své politické protivníky.
Zlatá doba pro aplikaci presumpce viny nastala počínaje rokem 2013, kdy se s dosti hlučným rykem spustily tzv. Nové pořádky. Vlastně k nim neodmyslitelně patří.
Oba provinilci, o nichž chci psát, jsou z Brna a zároveň z ODS. První z nich, ministr spravedlnosti Pavel Blažek, se sešel v restauraci se Zemanovým spolupracovníkem Martinem Nejedlým a místo toho, aby mu rychle, jak se lidově říká, rozbil hubu, strávil tam s ním pět hodin. Setkání lidí z rozdílných politických táborů jistě vzbudí pozornost, ale pokud zpráva neobsahuje nějaké další, opravdu kompromitující informace, vydá tak na tři věty.
Ovšem ve světě, kde platí zásada presumpce viny, ve světě, kde jsou novináři (ne úplně všichni) zároveň amatérskými prokurátory, a v důsledku toho každá (přesněji řečeno skoro každá) zpráva je zároveň zprávou poplašnou, je všechno předem hotové. Nejde přitom o to, že setkání politických dejme tomu oponentů na veřejnosti vzbudí pozornost; to je vlastně přirozené. Nýbrž jen o to, že pokud zpráva o setkání není doplněna informací o tom, jaké pikle tam kuli, je nezajímavá, a pokud lidový prokurátor žádá „sprostého podezřelého“ (to jsou v Nových pořádcích vlastně všichni), aby dokázal, že žádné pikle nekul, zaslouží si jedině odpovědi: „Hleďte si svého.“ Jinak se logicky a dobrovolně ocitáme v profízlované společnosti, ba co víc: pomáháme ji vytvářet. A všechny zprávy, jedna za druhou, se v této atmosféře mění ve zprávy poplašné.
Ještě křiklavější je ten druhý případ, který jsem chtěl zmínit. Případ brněnské primátorky Markéty Vaňkové. „Na veřejnosti se objevila“ (nevím, jak to říci kulantněji) fotografie, na níž je zachycena spolu se svým náměstkem Krendlem, jak se sklánějí nad něčím, co vypadá jako nadávkovaná droga. S hanbou se tu musím přiznat, že pokud jde o konzumaci drog, je moje zkušenost zcela nulová: měl jsem vždycky pocit, že je k ničemu nepotřebuji, a navíc za totáče, v němž jsem prožil většinu života, bylo asi složitější je sehnat než dnes. Ovšem přečetl jsem si v souvislosti se zmíněnou fotkou taky to, že trestný čin je, když člověk drogy přechovává nebo s nimi obchoduje. A dovedu si taky představit, že problém je i to, když někdo drogy, a to některé, bere pravidelně a dlouhou dobu. O ničem podobném neposkytuje zmíněné foto vůbec žádné svědectví.
I tady je pozoruhodné, jak snadno se člověk v dnešní společnosti (a v dnešních médiích, jenom v některých, i když dnes jsou to už skoro všechna) stává „sprostým podezřelým“ a jak snadno se teď rozjíždějí hysterické mediální kampaně. A dále: jak snadnějším se stalo podobné kampaně a podobné dehonestace rozjíždět od doby, kdy média (ne všechna, ale je jich čím dál tím víc) prošla hlubokou restrukturalizací a společnost se údajně hluboce umravnila. V tom smyslu, že v jejím čele vystřídali „ty, co nemakali a kradli“, „obyčejní lidé, kteří přišli, aby udělali pořádek“. Tedy zase v „Nových pořádcích“, které se u nás prosadily někdy od roku 2013.
Měli bychom s tím něco udělat. Nejde ani tak o zákony, ale o to, v čem žijeme, a žijeme v tom i proto, že se tomu čím dál tím raději přizpůsobujeme. Propráskaná demokracie není už žádná demokracie.
