Když se za bouřky na americké prérii splašilo tisícihlavé stádo dlouhorohého skotu, museli se kovbojové bez ohledu na vlastní nebezpečí prodrat před pádící masu kopyt a rohů a za každou cenu stáčet stádo tak dlouho, dokud se nevytvořil kruh a čelo nezbrzdilo o poslední kusy. Říkalo se tomu „stampede“, a kdo ho zažil a přežil, měl o čem vyprávět do konce života.

Asi stejně se chovali námořníci všech národů, když se na moři dostali do bouře. Prostě dělali, co museli, protože příroda si odjakživa dělala, co chtěla. V bezbouřném hájku české politiky však žádní kovbojové ani odvážní námořníci vyrůst nemohou.

Čeští slimáci moci

Česká politika se potýká s nedostatkem myšlenek i osobností, které by je vnášely do společnosti. Devastace elit a společenského sebevědomí, pokračující přinejmenším už od předválečného kolapsu roku 1938, je podstatně hlubší, než se mohlo zdát.

Představa, že nový řád dokáže po listopadu 1989 tak nějak automaticky a bez úsilí vygenerovat „normální“ politické strany či udržet společný česko-slovenský stát, byla stejně krátkozraká jako nevzdělaná.

Václav Havel se sice na počátku mohl stát světovou legendou obhajoby lidských práv, ale v domácí politice se díky své nechuti k institucím rychle ocitl v defenzívě, ze které se už nikdy nedokázal vymanit.

Skutečná politika, řízená vědomím přednosti zájmu společné „polis“ nade vším ostatním, generuje důstojnost a důvěru, i přesto, že je občas nucena prosazovat nepopulární témata. V české politice se ale po listopadu prosadili lidé bez odvahy a charakteru, „slimáci moci“, jak je kdysi nazval Pavel Tigrid, kteří získanou svobodu, obrazně řečeno, neuměli využít k narovnání ramen, ale pouze k otevření úst.

A v domnění, že v době televize a později i sociálních sítí se všechno „dá okecat“, vytvořili napodobeninu politiky a politické kultury, ovšem bez odvahy a zodpovědnosti. Co se nedostává na vzdělanosti, programu a vizi, nahrazováno jest sebeprezentací a vytvářením konfliktů s neexistujícím a, ještě lépe, bezmocným nepřítelem.

Prezident je nahý

Snadnost, s jakou se ve srovnání se světem sotva průměrní ekonomové Václav Klaus a Miloš Zeman mohli prosadit jako představitelé hlavních „politických“ proudů ve svobodné České repubIice, vypovídá hodně o nerozvinutosti politické kultury celé společnosti.

Oba ovšem dokázali vytvořit svůj kult a fanouškovské kluby, které proměnili v nejdůležitější „politické strany“ dalších pětadvaceti let. Společně vytvořili svéráznou politickou „kulturu“, ve které je základním stavebním prvkem lež chráněná před konfrontací s pravdou.

Nejaktuálnějším odhalením dnes už chronické lhavosti prezidenta Miloše Zemana je jeho ostudná komedie po úmrtí rotmistryně české armády Michaely Tiché při pozorovatelské misi na Sinajském poloostrově. Přestože měl informace o tom, že vyšetřování není dokončeno a nejsou žádné důkazy o sestřelení amerického vrtulníku, ve kterém letěla, autoritativně prohlásil, že rotmistryně „padla v boji s islámskými teroristy“. Přítomný ministr obrany neměl ani dost odvahy říci pravdu o tom, že v oblasti havárie žádní teroristé nikdy nebyli.

Bez odvahy k pravdě a nasazení k jejímu prosazení neexistuje skutečná politika – jen správa moci a boj o ni.

Všechny české politické strany vědí, že prezident už není schopen zastupovat Českou republiku a plnohodnotně vykonávat svěřené pravomoci. Všichni vidí, že se obklopil skupinkou, jejíž arogance je srovnatelná jen s její papalášskou korupcí.

Blaho a zájem „polis“ však musí stranou. Ten nemocný žvanivý stařec přece bude po volbách velmi důležitým hráčem, a my si ho nemůžeme pohněvat. Tak proč se pokoušet odvolat ho pro neschopnost výkonu funkce ještě před volbami, když není jisté, jestli by se to podařilo, že. „Budeme chytří a počkáme si.“

To je stejné, jako kdyby skuteční kovbojové v bouři nechali splašené stádo utíkat a rozhodli se začít se o něj znovu starat, až se rozední a přestane pršet. A pro klid přehlédli, že předák vytahuje páté eso z rukávu, a ještě chlapsky pochválili, jak mu dneska jde karta. Jenomže ráno už spousty kusů z toho splašeného stáda budou ušlapané a stádo rozprchlé do všech stran. A bude trvat týdny, než je seženou dohromady.

Jako parta líných kovbojů

Česká politická scéna připomíná přesně takovouto partu kovbojů, kterým nezáleží na stádu, ale na tom, aby jako kovbojové vypadali a ostatní je za ně považovali. Ve velké většině neumějí přijmout zodpovědnost za ústavnost či prospěch právního státu.

Nahrazují zodpovědnost za stát a skutečnou politickou práci politickým kšeftařením, opozičními smlouvami, populistickým žvástem a bojem o „klid na práci“. A tak už se v ODS tři měsíce před volbami objevují hlasy starých harcovníků z dob opoziční smlouvy, vyhladovělých po osmi letech půstu bez lukrativních funkcí a volajících po povolební koalici s Andrejem Babišem, nebo, aby to nevypadalo tak neslušně, s ANO s předsedou Babišem za oponou.

TOP 09 a KDU-ČSL, které vsadily všechno na jednu kartu, obdrží nějakou cenu útěchy a předseda ODS Petr Fiala bude tiše zapomenut.

A nikomu nebude vadit zlikvidování nezávislosti veřejnoprávních médií a postupné omezování demokracie „salámovou metodou“ à la Viktor Orbán. A že máme neschopného a ve světě vysmívaného prezidenta? Vyberte si mezi „Koho to zajímá,“ a „Uvidíme po volbách“.